Trace Adkins je hrdý na to, že je tady

Je den před 50. narozeninami Trace Adkinse a on se na své farmě poblíž Nashvillu v Tennessee zotavuje z poslední z dlouhé řady rekonstrukčních operací. Nic velkého, trvá na tom. Ve skutečnosti je pro něj chození pod nůž prakticky každoroční tradicí.

„Každou zimu,“ vysvětluje svým charakteristickým pískovcovým tónem, „si obvykle nechám něco spravit. Buď je to rameno nebo koleno nebo loket nebo zápěstí nebo kotník nebo tak něco. Za svůj život jsem byl na své tělo dost tvrdý. Teď mě to dohání a musím si nechat něco spravit.“

Dodává Adkins, že letos přišel čas na úpravu kolena. Znovu. „Poprvé jsem si vykloubil čéšku, když jsem byl ve čtvrťáku na střední škole,“ říká. K druhému zranění došlo v době, kdy Adkins – který pochází z městečka Sarepta na severu Louisiany – hrál obránce za tým Bulldogs z Louisiana Tech University. Trojnásobné zranění si pak přivodil během lyžařské dovolené.

„Takže se to opakuje – pravé koleno mám úplně zdemolované. Tohle je pravděpodobně poslední operace, která mi přinese nějakou úlevu. Pravděpodobně mě někdy čeká náhrada.“

Dalo by se odpustit, že celý Adkinsův život vnímáme jako opakující se koloběh zranění a rekonvalescence. Jako teenager si zlomil obě ruce, nohu a několik žeber a po čelní srážce svého pickupu se školním autobusem si částečně utrhl nos. V těžkých dobách, kdy pracoval jako dělník na ropných plošinách na moři, mu museli chirurgicky přišít malíček na levé ruce poté, co si ho omylem uřízl při otevírání plechovky nožem. „Je to asi ta nejsměšnější věc, kterou jsem si kdy udělal,“ vzpomíná se sebeironizujícím smíchem. „A když jsem to udělal, byl jsem střízlivý, takže se nemám na co vymlouvat.“

Adkins následně přežil i další dobře zdokumentované nehody – včetně téměř smrtelného střetu s bývalou manželkou, která střílela z pistole – a zároveň se odhodlaně prodíral dlouhou a těžkou cestou od hraní na honky-tonk koncertech až k několikanásobně platinovým albům. Na této cestě si vysloužil obdiv stále rostoucího počtu fanoušků díky takovým megahitům, jako je „You’re Gonna Miss This“, neodolatelně působivá óda na důležitost zastavit se a přivonět si k růžím; „Brown Chicken, Brown Cow“, nespoutaná oslava odpoledních požitků na farmě; a „Honky Tonk Badonkadonk“, bujaré ocenění tvarované ženské anatomie.

Dnes je Adkins multimediální stálicí, countryovou hvězdou, která se rozvětvila jako herec (po boku Matthewa McConaugheyho ve filmu The Lincoln Lawyer, Vala Kilmera v nedávno vydaném DVDWyatt Earp’s Revenge a malé armády hollywoodské elity v připravované minisérii To Appomattox Civil War), pravidelný účastník reality show (díky Donaldu Trumpovi The Celebrity Apprentice) a autor bestsellerů (A Personal Stand: (Osobní život): Postřehy a názory svobodomyslného drsňáka). Ale navzdory vznešeným výšinám, které zdolal, ho jeho nejoddanější fanoušci stále považují za jednoho z nich. A skutečně, když jeho dům v Nashvillu loni srovnal se zemí požár a donutil ho, jeho ženu Rhondu a tři z jeho pěti dcer, aby se dočasně přestěhovali na jeho farmu, byl Adkins překvapen – a hluboce dojat – když mu obyčejní lidé začali nabízet dary na financování stavby nového domu.

„Byl jsem jen rád, že jsme jako rodina dokázali tuto štědrost využít a nasměrovat správným směrem,“ říká Adkins. „A pokusit se přimět lidi, aby přispěli na Červený kříž nebo na cokoli jiného. Protože my jsme to opravdu nepotřebovali.“

Nechápejte to špatně: Trace Adkins se nepovažuje za člověka, který má všechno. Ale je to člověk, který ví, jak blízko byl a jak často byl tomu, aby o všechno přišel. Setkali jsme se s Adkinsem, abychom si s ním popovídali o kariéře, rodině a blízkých událostech.

Kovbojové &Indiáni: Dosáhl jste padesátky – jednoho z těch zlomových věků. Byly chvíle, kdy jste si myslel, že to tak daleko nedotáhnete?“
Trace Adkins: Myslím, že jsem se nikdy nebál, že bych to nedokázal. Ale možná jsem měl obavy z toho, v jaké kondici budu, až se sem dostanu. Jo, byla to zajímavá cesta. Ale víte, nechtěl bych to jinak.“

C&I: To zní skoro jako věta z titulní písně vašeho posledního CD Proud to Be Here. Je to jeden z důvodů, proč pro tebe ta píseň tolik znamená?
Adkins: „Je to pro tebe tak důležité? Rozhodně. Ta píseň samozřejmě mluví o andělech strážných, kteří na mě dohlíželi. Ale ta píseň pro mě měla i další význam. Chci říct, že být tady a být v téhle branži i po patnácti letech stále relevantní – to je docela dobrý hřebíček na hlavičku.

C&I: Mnoho písní, které hrajete, má tak autobiografický nádech, že je překvapivé, když se člověk dozví, že jste většinu z nich nenapsal. Vyhledáváte aktivně písně, které odrážejí aspekty vašeho života, nebo vás autoři oslovují s písněmi, o nichž doufají, že vám budou připomínat vás samotného?“
Adkins: Spíše to druhé. Jsem v tomhle městě už tak dlouho a s mnoha písničkáři jsem si vytvořil osobní vztahy, že mě znají. Vědí, kdo jsem, vědí, o čem jsem. Vědí, o čem rád zpívám; znají mou historii. Takže pokaždé, když se chystáme natočit nové album, prostě dám vědět, že se chystám vrátit do studia – a ti lidé začnou říkat: „Dobře, Trace se chystá nahrávat. Pojďme napsat nějaké nové písničky, bla, bla, bla.“

A víte, to je moc fajn místo. Je to skoro jako kdybys byl politik a měl tyhle autory projevů, kteří vědí, jaké jsou tvoje postoje, jaký je tvůj postoj k určitým otázkám, takže napíšou věci, které dokonale odpovídají tomu, o co ti jde.

C&I: Překvapila tě někdy nějaká z nabízených písní? Jako třeba: „Jé, jak to o mně věděli?“
Adkins: To si nemyslím. Myslím, že díky mé knize a všemu ostatnímu si to každý, kdo chce vědět všechno, co o mně existuje, může zjistit. Opravdu nemám žádná tajemství. Jediná věc, která mě překvapila, je, že jsem člověk, který… no, když se sejde pár skladatelů a napíšou písničku, která je tak sugestivní nebo sprostá, že se bojí, že ji nikdo nenahraje, tak já jsem obvykle ten, kdo je jejich poslední nadějí. Když to neudělám já, tak to nikdo neudělá.

C&I: Tak se k vám dostala skladba „Brown Chicken, Brown Cow“?
Adkins: Ano. A myslím, že kluci, co to psali, si říkali: Ani náhodou – tohle si nikdy nestřihne. Ale jo, to je dobrý příklad. Protože si myslím, že si taky říkali: „No, když to nenatočí on, kdo nám to střihne?“

C&I: Už nějakou dobu si polevuješ v herectví, vynikáš vedlejšími rolemi ve filmechThe Lincoln Lawyer a nedávno Wyatt Earp’s Revenge. Zjistil jste, že hrát postavu ve filmu je tak trochu jako předstírat postavu v písni, kterou zpíváte?
Adkins: Jo, není to zas takový problém. Ale je to něco, co mě baví. Opravdu mě to baví. Baví mě překonávat sám sebe. Myslím, že je důležité, abychom v životě neustále hledali věci, které jsou mimo naši komfortní zónu, abychom nestagnovali a dál se rozvíjeli. To je součást radosti ze života, ten adrenalin, který si uvědomíte, když jste v situaci, kdy absolutně nevíte, co máte dělat. Je z toho docela vzrušující pocit. Častokrát, když jsem na natáčení, tak se jen dívám a říkám si: Proboha, doufám, že ti lidé nezjistí, že nevím, co sakra dělám.

C&I: No, testem důvěryhodnosti ve filmu PomstaWyatta Earpa rozhodně projdete, už jen proto, že na koni vypadáte pohodlně. Spousta režisérů říká, že v dnešní době není vždycky snadné najít herce, kteří vypadají v sedle jako doma. A aby toho nebylo málo, někteří herci o svých jezdeckých schopnostech skutečně lžou – dokud se před kamerou neztrapní.
Adkins: Ten malý film vznikl jen tak spontánně. Byl jsem vlastně v L.A., kde jsem dělal něco jiného, když mi zavolala moje agentka a řekla: „Hele, volal mi tenhle chlápek. Zítra se natáčí taková věc, myslela jsem, že by ses do toho skvěle hodil. Nechceš tam jít?“ Tak jsem řekl: „Jasně.“ Když jsem ten první den přišel na plac, vedli velkou diskusi, protože jeden z herců byl jen ten den vyměněn a oni se právě z tohoto důvodu museli vrátit a spoustu věcí natočit znovu. Když se ho zeptali, jestli může jet, odpověděl, že ano – i když ve skutečnosti nemohl. Přišel na plac, nasedl na koně a zkameněl. Nemohl jezdit. Tak ho museli vyhodit.

C&I: Au.
Adkins: Vlastně mi to přišlo legrační, protože první věc, na kterou se mě zeptali, když jsem se ten první den objevil na place, byla: „Umíš jezdit na koni?“. A já jim odpověděl: „Jasně, vyrostl jsem na koni. Na koňském hřbetě mi není nic cizího.“ A oni se na mě chvíli dívali, jako by se chtěli zeptat: „Opravdu?“ A já si v tu chvíli pomyslela: „To je legrační otázka“. Copak každý neumí jezdit na koni? Ale řekli mi, že spousta herců prostě vyloženě lže, protože tu roli strašně chtějí. Řekla bych, že si říkají: „Jak těžké to může být? Prostě přijdu, nasednu na koně a budu umět jezdit. A pak zjistí, že to nedokážou.

Víte, to samé se mi stalo, když jsem šel hrát do filmu The Lincoln Lawyer. Zeptali se mě, jestli můžu jezdit na motorce, a já na to: „Jasně.“ Tak jsem se zeptal, jestli můžu jezdit na motorce. Ale to jim nestačilo. Řekli mi: „No, budeme tě muset posadit na motorku a chvíli tě sledovat.“ A tak jsem se na to podíval. Tak jsem řekl OK, sedl na motorku a asi půl hodiny jsem jezdil po L.A.

C&I: Jízda na koni ve filmu Pomsta Wyatta Earpa proběhla bez problémů?
Adkins: Myslím, že nejvíc nervů při natáčení pro film Pomsta Wyatta Earpa mi dělalo to, že jsem se snažil přimět toho koně, na kterém jsem seděl, aby vyběhl na tu písečnou cestu. Byl jsem asi nejtěžší člověk, který kdy na toho koně nasedl, a myslím, že nevěděl, co se mnou má dělat. Málem jsem se toho honáka zeptal, jestli má ostruhy, protože jsem ho nemohl přimět, aby jel. Bylo to tak, že kdykoli jsem se ho snažil přimět k běhu, podíval se na mě, jako by říkal: „To jako vážně? Děláš si ze mě srandu?“

C&I: Vaše postava, Mifflin Kenedy, má syny psance, kteří jsou – no, řekněme, že jsou pro něj velkým zklamáním. Přistihl jste se během natáčení, že jste si říkal: „Jsem rád, že mám dcery?“
Adkins: No, miluju všechny svoje holky. Ale přiznávám: důvod, proč mám pět dcer, je ten, že jsem se snažil mít jednoho syna. Teď mám vnuka, takže asi bude muset nést břemeno mých očekávání.

C&I: Očekáváte, že budete starostlivý dědeček?“
Adkins: Nechci, aby byl chlapec naměkko. Takže myslím, že náročný by byl lepší popis.

C&I: Možná se právě staneš prvním dědečkem, kterého čtenáři Country Weekly zvolí nejvíc sexy mužem země. Jak se tato pocta líbila vaší ženě a dcerám?“
Adkins: Hodně jsem koulel očima. Tak to v podstatě vnímají ony. Je to asi potřetí, co jsem takový titul dostal. Takže jejich reakce je taková: „Jo, to je fuk.“

C&I: Zní to, jako by Rhonda, vaše žena, nebyla nijak zvlášť žárlivá dáma.
Adkins: Jak to myslíte? Ale ne – je to ta nejúžasnější kočka na světě. A v téhle branži byla asi osm let předtím, než jsem se do ní dostal já. Pracovala jako publicistka v Arista Records, takže ví, jak tenhle byznys funguje. Nemá žádnou nejistotu. Neovlivňuje ji ta kouřová a zrcadlová část. Úplně to prokoukla.

C&I: Mluvil jsi o tom, že rád relaxuješ jízdou na traktoru na své farmě poblíž Nashvillu. Ale neměl jste před pár lety na traktoru ošklivou nehodu, při které jste málem přišel o život?“
Adkins: No, vlastně to byl jeden z těch mulů Kawasaki, kterým se říká UTV. Ale jo, převrátil se na mě. Bylo to dost děsivé. Naštěstí jsem byl opilý, takže mě to tolik nevyděsilo. Víte, je to úžasné – když přestanete pít, přestanete pravidelně chodit na pohotovost. Letos v prosinci to bylo osm let, co jsem naposledy pil. A je to úžasné, jak jsem řekl: Myslím, že jsem od té doby nebyl na pohotovosti kvůli žádné nehodě. Klepu na dřevo. Upozorňuji, že to není něco, čím bych se chlubil. Ale je to vysvětlení pro některé nehody, které jsem měl. Byla to pro mě dobrá lekce:

C&I: To je těžká lekce. Ale ty to víš lépe než většina lidí: Někteří lidé nepřestanou pít, dokud nedosáhnou bodu, kdy vidí, co by se mohlo stát, kdyby nepřestali.
Adkins: To je pravda. A já jsem se do tohoto bodu dostal. Přišlo to, když jsem byl asi tři týdny po odvykací kůře. Byl to prostě okamžik prozření. Prostě jsem si řekl: Páni. Mám tady takovou příležitost. Stačí, když si budu udržovat čistý nos, a pravděpodobně už nikdy nebudu muset mít skutečnou práci. Tak co to sakra dělám? A odešel jsem odtamtud s opravdu jasným cílem. A vyšlo mi to.“

C&I: Když jsi naposledy dělal rozhovor pro Cowboys & Indians, zmínil ses, že jsi nikdy nečekal, že „Honky Tonk Badonkadonk“ bude v hitparádách tak vysoko. Je to stále nejpřekvapivější hit, který jsi kdy měl?
Adkins: Vlastně si myslím, že „You’re Gonna Miss This“ ji zastínila. To byla píseň, kterou jsem nikdy nezamýšlel jako singl. Tu píseň jsem nahrál, protože byla tak dojemná, protože moje nejstarší dcera se měla vdávat. Ta píseň pro mě v té době měla opravdu osobní význam. Když mi prezident nahrávací společnosti řekl, že ji chce pustit jako singl do rádií, řekl jsem mu: „Kámo, tohle hrát nebudou. Prostě si myslím, že je to tak sentimentální, že to prostě hrát nebudou“. A úplně jsem se mýlil.

C&I: Máš pět dcer. Kolikrát jste s nimi vedl rozhovor typu „Tohle ti bude chybět“?
Adkins: Docela často. Snažil jsem se svým dětem zdůraznit, že je třeba si to vychutnat. Musíte co nejlépe využít každý den, který máte, když se všechny povinnosti, které máte, omezují v podstatě jen na to, abyste byli hodné dítě a neměli problémy, a o všechno ostatní je postaráno za vás. Tohle je jediné období ve tvém životě, kdy tomu tak bude. Musíš si to uvědomit a využít toho. A užívat si to.“

C&I: Nikdy jste se nevyhýbal říkat své názory, ať už to bylo během rozhovorů pro CNN nebo Fox News Channel, nebo při psaní své knihy. Dokážeš si představit, že by ses někdy odklonil od hudby a věnoval se politické kariéře?
Adkins: Pokud ano, tak ne na celostátní úrovni. Protože se znám dost dobře na to, abych věděl, že pokud se někdy rozhodnu vrhnout do politického ringu, nechci být nikde, kde nemohu dosáhnout žádné změny, kde nemohu nic prosadit. Nedokážu si ani představit tu frustraci, kterou musí tito politici na celostátní úrovni den co den pociťovat, aniž by se zdálo, že jsou schopni něco změnit. Myslím, že bych to raději udržel na místní úrovni a byl efektivnější a viděl výsledky svého úsilí, než abych jezdil do Washingtonu a byl tam denně vystaven tomu infantilnímu, dětinskému boji na hřišti. Obávám se, že bych to prostě nebyl schopen tolerovat.

C&I: Zpět k hudbě. Budete letos více koncertovat?
Adkins:
Ještě se chystáte na turné? Umělci country hudby většinou koncertují většinu roku. Neděláme to jako popoví nebo rockoví interpreti, že bychom absolvovali rozsáhlé tříměsíční turné a nikdy se nevrátili domů. Jedeme dva nebo tři dny v týdnu a pak se vracíme domů. A další týden jedeme další dva nebo tři dny. Nebo jezdíme na víkendy. A takhle nějak to děláme celý rok. Letos se chystáme dělat víc divadelních věcí. Mluvím o tom už několik let. Chtěl jsem si zahrát na několika komornějších místech, kde se dá dělat víc vypravěčská show, protože k tomu se dostávám málo.“

C&I: A co něco, k čemu ses zatím nedostal ve filmech a co bys rád udělal. Máš nějakou vysněnou roli?
Adkins: Máš nějakou vysněnou roli? Ano. Už jsem to říkal, takže to není žádné tajemství: němý pistolník. Kde si nemusíte pamatovat žádné repliky. Jako že se mu nějakým způsobem stala nějaká strašná, nešťastná nehoda a on přišel o jazyk. Pořád ještě slyší a tak. Jen nemůže mluvit. Bude to prostě spousta situací, do kterých se dostanete. A budete zabíjet lidi. A ženy vám samozřejmě neodolají. To je ta nejlepší role, že? Chci říct, že takhle bych se ani nemusel potýkat s očekáváním zpěvu.“

Z vydání z dubna 2012.