Ačkoli je dnes sůl běžná, dříve byla těžko dostupná a považovala se za pochoutku i znak bohatství. Před průmyslovou revolucí byla těžba soli neuvěřitelně nebezpečná a prováděla se převážně ručně. Rychlá dehydratace horníků způsobená neustálým kontaktem se solí a „solným prachem“, který vdechovali, zkracovala délku života. Proto tuto práci vykonávali otroci a vězni. Náročnost těžby způsobila, že sůl byla na stole vzácným symbolem bohatství.
Dnes je však sůl základem kuchyně. Díky efektivitě těžby je sůl mnohem běžnější a cenově dostupnější. Zde je 10 největších solných dolů na světě.
Katedrála soli v Kolumbii
Katedrála soli v Kolumbii je největší solný důl v zemi. Je vytesána v solných dolech Zipaquira, které se používají již od 5. století před naším letopočtem. Katedrála byla vytesána z činného solného dolu v roce 1950 poté, co se nechala inspirovat malou katedrálou, kterou v dolech postavili dělníci. Původní katedrála byla slavnostně otevřena v roce 1954. Úřady však fungující katedrálu v roce 1990 uzavřely poté, co se objevily obavy o statiku v aktivním dole. Místní město se však nenechalo odradit a začalo stavět další katedrálu 200 metrů pod tou předchozí a dokončilo ji v roce 1995.
Současná katedrála je 75 metrů dlouhá, 25 metrů vysoká a na zadní stěně má vytesaný obří kříž. Při plné kapacitě se do katedrály vejde přibližně 10 000 lidí a o většině nedělí ji navštěvuje více než 3 000 návštěvníků.
Solný důl Asse v Německu
Solný důl Asse byl v posledním desetiletí v popředí mnoha kontroverzí. Kdysi se jednalo o soubor dolů, kde se v letech 1906-1965 těžila draselná i kamenná sůl Po uzavření areálu jej převzal stát, aby zde vyzkoušel koncepci ukládání radioaktivního odpadu.
V letech 1967-1978 bylo v dolech uloženo přibližně 125 000 barelů nízko a středně radioaktivního odpadu. V roce 2008 však některé zprávy v médiích odhalily, že kontaminovaná solanka byla čerpána hluboko do nejnižší části důlních kaveren. Důvodem byla skutečnost, že podzemní voda v regionu prorážela kaverny, což zvyšovalo možnost koroze sudů rzí a způsobovalo únik do vody. To bylo obzvláště znepokojivé, pokud by došlo k zaplavení dolu.
Hora samotná navíc není tak stabilní, což způsobuje trhliny, které způsobují zaplavení. Existuje obava, že se jeskyně zcela zřítí. V roce 2010 bylo rozhodnuto o odstranění sudů, což může trvat roky. Pro místní obyvatele však existuje riziko ozáření, kvůli kterému je možná schůdnější sudy dole ponechat.
Bez ohledu na to si tento radioaktivní solný důl můžete při návštěvě Německa skutečně prohlédnout.
Solný důl Maras v Peru
Tyto peruánské solné terasy byly kdysi vzácným majetkem Inků. Podzemní pramen, který napájí vody z horského pásma, vynáší těžké bahno a soli, které se shromažďují v jezírkách na útesech. Domorodí obyvatelé pak sůl sbírají. Přístup k jezírkům je neuvěřitelně obtížný, protože dělníci hodně překonávají údolí Urubamba. Trhliny stačí k tomu, aby se všichni cestovatelé kromě těch nejodvážnějších otočili .
Sytě růžová sůl produkovaná v tomto peruánském údolí kdysi zásobovala starověká incká hlavní města a kanály používané k zaplavování teras, které vybudovali Inkové, se stále používají.
Solná pánev Danakil v Etiopii
Solná pánev Danakil je jednou z nejznámějších solných pánví na světě, protože její klima se vymyká realitě. Solné pánvi se přezdívá „Brána do pekla“, protože je považována za nejteplejší obyvatelné místo na planetě. Některé části Danakilu se totiž nacházejí v hloubce 300 metrů pod hladinou moře a vytvářejí sopečný kotel, který v létě dosahuje teploty pod 120 stupňů.
Afarští obyvatelé se však stále vydávají do kotle brzy ráno, kdy je zde pouhých 50-60 stupňů Celsia, aby z 800 mm silné vrstvy vytěžili bloky soli. Bloky soli se kdysi v Etiopii používaly jako peněžní jednotka a nyní se prodávají po celé zemi. Často zásobují zemědělce, kteří jimi dodávají hospodářským zvířatům potřebné minerální látky.
Vesnice Palibelo v Indonésii
Solné pánve Bima na ostrově Sumbawa hrají obrovské umění v jedné z nejdůležitějších indonéských komodit. Solné pánve v zátoce Bima zabírají téměř 7 čtverečních kilometrů a sůl se zde produkuje již po staletí. Se solí z Bimy se po staletí obchoduje po celém indonéském souostroví. Předpokládá se také, že se bimská sůl dostala do Malajsie a na Filipíny na cestách mořských cikánů z kmene Bugis. Ačkoli je dnes bimská sůl jednou z nejdůležitějších komodit na ostrovech, její výroba je stále převážně podomácku. Solné pánve se totiž obhospodařují ručně prostřednictvím jednotlivých rodin nebo dokonce malých družstev.
Solný důl Wieliczka v Polsku
Solný důl Wieliczka v Polsku je zapsán na seznamu světového dědictví a je národní památkou Polska. Dnes již neslouží jako průmyslový důl a místo toho funguje především jako turistická atrakce. Ložiska hluboké šedé soli vznikla v období miocénu, tedy asi před 13,6 miliony let. První zmínka o soli ve Wieliczce pochází z 12. století, kdy benediktinský klášter získal práva na sůl z dolu. Důl byl v provozu od 13. století až do roku 1996, kdy byl formálně uzavřen. Dokonce přežil i okupaci Němci v letech 1939-1944.
Důl je známý svou kaplí, kaplí Svatého kříže v komoře Františka Josefa I. Kaple se nacházela na místě, kde se nacházela kaple sv. Byla postavena v roce 1871 jako oběť za dlouholetý boj proti zatopení spodních pater v důsledku katastrofální těžby draselného hořčíku. Součástí dolu je také Křišťálová jeskyně ve spodních patrech a historické solné lázně, které z něj činí velký turistický cíl.
Solná pláň Atacama v Chile
Solná pláň Atacama neboli Salar de Atacama je největší solná pláň v Chile. Je obklopena horami a sopkami a nemá žádný odtokový zdroj. Přestože je Atacamská solná pláň největší v Chile, jejím výstupem je derivát přítomné soli: lithium.
Lithium i bór se získávají ze solanky solné pláně ve formě ulexitu a dvojitých nebo trojitých solí síranu lithného. K tomu dochází v jižní oblasti Solné pláně. Solná pláň Atacama je největším a nejčistším aktivním zdrojem lithia na světě, obsahuje 2017 % světové zásobní báze lithia. V roce 2017 produkovala přibližně 36 % světových zásob uhličitanu lithného.
Slaný důl Prahova v Rumunsku
Slaný důl Prahova se může pochlubit tím, že je největším solným dolem v Evropě. Dnes již neslouží k průmyslovým účelům, ale má daleko zajímavější využití. Totiž k léčebným a lékařským exkurzím.
Pro veřejnost je rozložen do 14 dechberoucích galerií, slovní hříčka. Návštěva solného dolu se přece doporučuje k léčbě některých infekcí dýchacích cest! V těchto galeriích si můžete prohlédnout motivy, sochy a busty vytesané ze soli, včetně busty posledního krále Dáků Decebala. Ti byli předky rumunského národa. Galerie jsou vysoké přes 55 metrů, což je více než výška Sochy svobody (bez podstavce.)
Solné doly Khewra v Pákistánu
Solné doly Khewra údajně objevil Alexandr Veliký v roce 326 před naším letopočtem. To není tak docela pravda. Skutečnou zásluhu na objevení soli v Khewře má jeho kůň. Když se totiž jeho vojsko zastavilo, aby si v Khewře odpočinulo, Alexandrův kůň a koně jeho vojáků začali olizovat kameny na zemi. Odvážný voják to sám vyzkoušel a objevil slanou chuť.
Dnes jsou solné doly v Khewře druhé největší na světě. Ročně se z nich vytěží 325 000 tun soli. Produkce za celou dobu existence se odhaduje na 220 milionů tun. Kupodivu to není ani zlomek do množství soli, která je zde uložena a jejíž množství se odhaduje na 6,687 miliardy tun. Důl je hluboký 748 metrů a má 11 pater, důl je vyplněn tunely, které vedou téměř půl míle do nitra hory. Pouze 50 % vytěžené soli je vyvezeno, zbylých 50 % slouží jako podpůrné sloupy v obrovském dole.
Solné doly Sifto v Ontariu
Tento kanadský solný důl se pyšní titulem největšího solného dolu na světě. Nachází se 1800 stop pod hladinou Huronského jezera. Pro představu, to je jen o 15 stop méně než CN Tower v Torontu! Sůl se kdysi ukládala před 400 miliony let v oceánu, který pokrýval povodí Velkých jezer.
Důl je v provozu od roku 1959. Největším účelem této soli je záchrana života. Kamenná sůl, která se v dole vyrábí, se prodává prodejcům po celé Severní Americe k posypu sněhu a ledu v zimě. Pomáhá tak předcházet vzniku černého ledu, který je příčinou mnoha zimních nehod a smrtelných úrazů. Sůl se také prodává k výrobě průmyslových a čisticích prostředků.
Podivuhodné je, že pod dnem jezera v obrovském dole se nachází velmi neobvyklé městečko. V podzemním městě pracuje přibližně 400 lidí a nachází se v něm silnice, po kterých jezdí obrovské 40tunové sklápěcí vozy. Sklápěcí vozy jsou rozebrány na rámy, spuštěny do dolu a znovu sestaveny, aby už nikdy nevyjely na povrch. V labyrintu servisních skladů, jídelen, skladovacích jeskyní, dílen a závodů pod jezerem dříve jezdily autobusy, dokud se 100 mil silnic příliš nezkomplikovalo. Nyní pracovníci využívají flotilu aligátorů John Deere, aby se dostali na místo určení a zpět.