V roce 1877 vyrazil hledač stříbra Ed Schieffelin z vojenského stanoviště Camp Huachuca v jihovýchodní Arizoně do Dragoon Mountains. Vojáci ho varovali, že tam nenajde nic jiného než svůj vlastní náhrobek. Když Schieffelin narazil na stříbro, pojmenoval svůj důl Tombstone. V roce 1880 se kolem dolu rozrostlo stejnojmenné městečko se dvěma tanečními sály, tuctem heren a více než 20 saloony. „Ještě je tu naděje,“ hlásil jeden z nově příchozích, „protože vím o dvou biblích ve městě.“
O rok později se tombstonský maršál jmenoval Virgil Earp, který se svými mladšími bratry Wyattem a Morganem a hazardním hráčem Docem Hollidayem porazil chlapce Clantona a McLauryho v přestřelce u O.K. Corralu. Tombstonské noviny Epitaph o této události informovaly v titulku: „Tři muži vrženi na věčnost během jediného okamžiku“. Legenda o Earpovi byla zdramatizována v mnoha hollywoodských filmech, včetně klasického snímku Gunfight at the O.K. Corral z roku 1957 s Burtem Lancasterem a Kirkem Douglasem v hlavních rolích, filmu Kurta Russella Tombstone z roku 1993 a filmu Kevina Costnera Wyatt Earp z roku 1994.
Když jsem Tombstone navštívil v sedmdesátých letech, kdy byly otevřeny prakticky jen kyvné dveře Crystal Palace Saloonu a v O.K. Corralu žil mechanický pistolník, s nímž bylo možné za čtvrťák zkusit štěstí, přilákaly mě nedávno zpět zprávy, že město opět ožilo. Dnešní Tombstone (1 560 obyvatel) má stále prkenné chodníky, dřevěné markýzy a falešné fasády původního města a ulice jsou stále zaprášené poryvy pouštního větru. Staré budovy však dostaly vylepšenou tvář a návštěvník, který se prochází historickou čtvrtí, si může koupit vše od dobového oblečení a šperků až po chapsy, ostruhy a sedla. Po městě vozí cestující dostavníky, koně jsou přivázáni k závěsným sloupkům, po hlavní ulici se procházejí reenactoři s brokovnicemi a do saloonů vstupují a vystupují ženy v kostýmech s poprsím a ve skrovných šatech.
Místní obyvatelé označují roh Páté a Allenovy ulice, kde stojí saloon Crystal Palace, za „jednu z nejkrvavějších křižovatek v americké historii“. V roce 1880 napsala o násilnostech Clara Spalding Brownová, dopisovatelka listu San Diego Union: „Když se salony celou noc hemží vzrušenými a ozbrojenými muži, musí občas dojít ke krveprolití.“ Dnes nabízí Six Gun City Saloon, který zaměstnává místní herce, pět historických rekonstrukcí přestřelek; o blok dál hraje místní divadelní soubor Helldorado přestřelky. A O.K. Corral vrhá své tři desperáty na věčnost každý den.
Tombstone se stal jakýmsi magnetem pro novou generaci obyvatel – lidi z období boomu, kteří si vylámali zuby na raných televizních westernech jako „The Rifleman“, „Have Gun-Will Travel“, „Wyatt Earp“ a „Gunsmoke“. Jsou to lidé, kteří sem přijeli z rozmaru, rekreanti, kteří uviděli značku na mezistátní silnici a zamilovali se do toho, co našli.
V saloonu s názvem Big Nose Kate’s sedí u dřevěného stolu skupina, která si říká Vigilantes, a baví se o politice 80. let 19. století. Mstitelé, kteří jsou něco mezi amatérskou divadelní skupinou a občanskou organizací, věnují výtěžek ze svých přestřelek a poprav na komunitní projekty.
Mstitelka Char Oppermanová má na sobě „šaty madam“ se spoustou volánků a krajkových ozdob; její manžel Karl nosí kalhoty, šátek a klobouk kovboje. Char říká: „Nudili jsme se v Illinois,“ kde Karl pracoval u telefonní společnosti a Char byla prodavačkou v obchodě. „O víkendech jsme si říkali: ‚Tak jo, co budeme dělat teď?'“. Říkají, že jim Středozápad ani trochu nechybí. „Jen to nebylo tak uspokojivé jako tady,“ říká Char, i když přiznává, že pro ni bylo snazší změnit adresu než oblečení. „Trvalo mi rok, než jsem se začala oblékat, ale jakmile se jednou obléknete do kostýmu, změní se vám celá identita. Navštěvují nás tu staří přátelé a říkají: ‚Ty jsi byla taková malá stydlivá holka v Illinois. Teď tancuješ u stolu?“
Někteří muži z Tombstonu přidali do svého šatníku pušku Winchester, ale jsou to ženy, kdo se obléká, aby zabíjel. Většina mstitelů si šije kostýmy sama a snaží se o autentičnost, přičemž zkoumá vzory v katalozích a dobových časopisech. Reprodukční oblečení si mohou koupit také v Orientálním salonu, kde je butik zásobený šifonem, bavlněným voálem, hedvábným krepem, taftem, krajkou a takovým množstvím peří, že by zaplnilo celou voliéru. „Když se oblékají muži, připínáme si kůži a železo,“ říká Karl, „ale to není nic proti tomu, co nosí ženy.“
Jednou z přitažlivostí pohraničních měst Divokého západu byla svoboda, kterou nabízela pro zbavení se staré identity a nový začátek. Část této licence přežívá v Tombstone a zdá se, že nikdo si ji neužívá víc než Kim Herrigová, majitelka saloonu Crystal Palace. Po dvaceti letech podnikání v oblasti výzdoby interiérů v Dubuque ve státě Iowa následovala Herrigová svého partnera Micka Foxe, když v roce 1999 získal místo ředitele Tombstonské federální úvěrové unie. Koupila Crystal Palace z roku 1882, zrestaurovala ho a brzy se nechala klientelou saloonu překřtít na „slečnu Kimmie“. „Jsem známá tím, že vstávám a tančím na baru,“ říká se smíchem. „Je to úplně nový život.“
Nedávného večera připomínají návštěvníci Crystal Palace herce z westernu. Parta mladých žen u kulečníkového stolu na konci baru je studií stuh, květin a filigránů, s těsnými korzety, víry spodniček a krajkovými rukavičkami. „V podstatě si musím natáčet každý pramen vlasů zvlášť, aby mi padly do prstýnků,“ říká Trista Boyenga, která slaví 24. narozeniny. Ona a její společníci pocházejí z Fort Huachuca. „Jsme důstojníci vojenské rozvědky,“ říká. „Všichni jsme poručíci.“
„Když jsem důstojník,“ pokračuje, „všichni ti muži mi salutují, říkají ano, madam, ne, madam. Proboha, je mi 24 let a už jsem madam! V Tombstone se tomu snažím vyhnout.“ Její kamarádka Heather Whelanová souhlasí. „V armádě je to velmi strohé, jsi profesionál, říkáš lidem, co mají dělat,“ říká Whelanová. „V armádě vypadáme všichni stejně. A pak přijedeš do Tombstonu a jsi středem pozornosti a lidé ti kupují pití a… jsi zase holka!“
Zatímco mnoho lidí se do Tombstonu stěhovalo za dobrodružstvím, James Clark ho vyhledával jako útočiště. Nyní byl majitelem obchodní společnosti Tombstone Mercantile Company, zásobené westernovými starožitnostmi a sběratelskými předměty, a ve více než 200 hollywoodských filmech závodil s lokomotivami do zálohy nebo s vraky vlaků a předváděl další rychlé kousky. (Nedávno se vrátil ke své staré práci u Stevena Spielberga pro šestidílný filmový seriál „Into the West“ na kabelové televizi TNT). A ruku na plynu si udržuje i tím, že čas od času řídí nákladní vlak mezi arizonským městem Benson a mexickou hranicí. Většinu dní si však užívá pomalejšího tempa života obchodníka z Tombstonu. Za městem si postavil dům podobný skladišti podle vzoru, který viděl na filmovém plátně. „Žiji v oblasti, kde žili lidé, o kterých rád čtu,“ říká. „Tady si můžete každý den v týdnu hrát na kovbojský Halloween.“
V Old West Books na Allen Street se Doc Ingalls opírá o rám dveří. Jeho knír, otlučený klobouk, dokonce i jeho hrbení jsou čistě kovbojské. Zatímco se na něj dívá, ptá se turista kolemjdoucího šerifa, kdy je naplánovaná další přestřelka. Šerif ve velkém klobouku s širokou krempou říká, že neví. Turista se znovu naléhavě zeptá. Ingalls vyjde na ulici a vezme si návštěvníka stranou. „To je skutečný šerif,“ řekne něžné noze. „S ním se nechceš dostat do přestřelky. Používá ostré náboje.“