Bylo to v době vrcholící éry rychlokvašeného kapitalismu, kdy se na televizním koncertu k 70. narozeninám Nelsona Mandely v roce 1988 z ničeho nic objevila Tracy Chapmanová a nadchla svět svými písněmi o sociální nespravedlnosti. Jen ona, akustická kytara a ztichlý stadion ve Wembley. Takže setkání s protestní zpěvačkou v exkluzivním prostředí pětihvězdičkového hotelového apartmá v západním Londýně působí víc než nepatřičně.
Potácí se do pokoje, hýčká si páchnoucí chlad tlustou červenou šálou a mrkne na nádherný výhled na Hyde Park. Vypadá uklidňujícím způsobem nezměněná – samý dlouhý dred a shrbené oblečení. Její lícní kosti se stále mohutně kutálejí a chřipka nijak nezastřela její jemné, moudré oči.
V roce 1988 se její první eponymní album, které obsahovalo singly Talkin‘ ‚bout a Revolution, Fast Car a Baby Can I Hold You, stalo hitem číslo 1 na obou stranách Atlantiku. Její následné album Crossroads se rovněž stalo britskou jedničkou. Od té doby Chapmanová pokračuje v nahrávání a koncertování. Příští měsíc vydá ve svých 44 letech osmé studiové album Our Bright Future.
Přes optimisticky znějící název si Chapman nepřišla nijak sacharinová. Podle písně, z níž je odvozen název alba, jsme byli „Led on led on/ to take the path/ where our bright future/ is in the past“.
„Jak vypadá budoucnost, když hlavy společnosti žádají naše mladé lidi, aby riskovali své životy pro pochybné cíle?“ ptá se věcně svým známým dechovým hlasem. „Myslím, že to vypadá dost pochmurně.“ Po dvaceti letech, kdy byla vyzvána, aby se vyjádřila ke globálním humanitárním otázkám, mluví Chapmanová s opatrnou mírou a studovaným soucitem.
Když jí bylo 16 let a žila se svou sestrou a svobodnou matkou ze sociálních dávek v Clevelandu v Ohiu, získala Chapmanová stipendium na soukromou internátní školu v Connecticutu. To byl podle jejích slov klíčový okamžik v jejím životě a jeden z důvodů, proč je tak silně politicky angažovaná. „Vždy jsem cítila nesmírnou vděčnost za tuto příležitost. Pak jsem dostala akademické stipendium na vysokou školu. To by se nestalo, kdyby nebylo lidí, kteří něco dali, aby mi to umožnili.“
Chapmanová prožila hrozné dětství. „Město bylo nuceno integrovat školy, takže vozili autobusy černé děti do bílých čtvrtí a bílé děti do černých čtvrtí, a lidi to rozčilovalo, takže docházelo k rasovým nepokojům. Spousta dětí trávila víc času mimo školu než ve škole, ale já jsem školu vždycky miloval a myslel jsem si, že je to moje cesta z Clevelandu a z chudoby.“ Řekla, že její knihomolství vedlo k tomu, že byla šikanována. Stejně jako její rasa. Zvykla si na rasové urážky a napadání cestou ze školy.
V jedenácti letech začala hrát na kytaru a v raném mládí už psala protestní písně. Její první album vyšlo, když jí bylo 24 let. I když, jak sama vzpomíná, „moje první deska skoro nebyla moje první deska“. Poté, co podepsala smlouvu na natočení alba, se navrhovaný producent zabil při autonehodě a nahrávací společnost povolala někoho mnohem méně zkušeného, aby to převzal. Chapmanová, čtyři session muzikanti a nový producent nahrávali poblíž Woodstocku ve státě New York. „Postavil mě doprostřed místnosti. Všichni byli kolem mě, všichni hráli divoce, protože jim dával jen velmi málo pokynů … A ta hudba byla příšerná. Bombastická.“
„Tak jsem po pár dnech zavolal do produkční společnosti a řekl: ‚Tohle nezní dobře. A oni na to: ‚Myslíme si, že je to v pořádku, prostě to vydržte‘.“ Po dalších několika dnech to stále nefungovalo. „Znovu trvali na tom, abych pokračovala, tak jsem prostě řekla: ‚Odcházím.“
Byla jedinou ženou v této situaci? „Jo, bylo to jako, jsi mladá, nezkušená, dokonce jsi žena, co o tom všem víš?“
Nahrávací společnost však nakonec ustoupila a její brzký úspěch znamenal, že se k ní od té doby chovali s respektem. Říká však, že se stále občas setkávala se „sexistickým přístupem“, když se aktivně podílela na produkci svých nahrávek. „Řekněme, že bych si všimla nějakého problému s tóninou, lidé by řekli: ‚Aha, to bude v pořádku,‘ nebo ‚Neslyšíš to, co si myslíš, že slyšíš‘.“
Mají to ženy v branži obecně těžší? „Určitě,“ říká. „Nedávno jsem se snažila obhájit Madonnu a říkala jsem, že je třeba ji obdivovat za její dlouhověkost v žánru, který je většinou určen mladším interpretům. Muži jsou schopni udržet si kariéru do padesáti a šedesáti let a stále se prezentovat jako sexsymbol. U žen naopak lidé říkají: „Proč nejde do důchodu?“. Je to tak nespravedlivé. Takže Madonně musím dát za pravdu.“
Chapmanová je pravidelně spojována s Amnesty International, Americkou nadací pro výzkum AIDS, organizací Free Tibet a protiválečnou lobby, ale jednou z věcí, o které příliš nemluví, je feminismus. Je vůbec feministkou? „Ano, samozřejmě. Myslím, že se o tom prostě nemluví, protože… lidé si myslí, že jsme mimo. Bylo dosaženo určitých úspěchů, pokud jde o větší rovnost žen na pracovišti a způsob, jakým právní systém řeší otázky násilí na ženách.“ Nicméně říká, že „když se podíváme na nedávnou kampaň za nominaci, když se podíváme na to, jak se zacházelo s Hillary Clintonovou ve srovnání s Barackem Obamou, zdálo se, že existuje dvojí metr. Lidé neustále komentovali to, co měla na sobě, a říkali, že je příliš emocionální, dokonce hysterická, a proto se nehodí na funkci vrchní velitelky. Ano, stále je třeba o tom diskutovat a je třeba to zlepšit.“
Ačkoli byla Obamovou příznivkyní, byla by spokojená i s Clintonovou. „Je zvláštní, jak se věci dějí,“ uvažuje. „Kandidatura Hillary Clintonové by nebyla možná bez Billa . A místo Sarah Palinové na republikánské kandidátce by nebylo možné bez Hillary Clintonové. McCain viděl, jak je Hillary populární.“ A co Condoleezza Riceová – černoška, která to dokázala sama? Chapman se ušklíbne. „Nechci se o ní ani zmiňovat, protože její hodnoty jsou v naprostém rozporu s mými. Ona je rozhodně … Není fér o ní neuvažovat,“ připouští.
„Jediná dobrá věc na tom, že je Palinová na kandidátce, je, že to stále vyvolává diskusi o ženách v politice. Nedávno jsem viděla velmi kuriózní věc, která spočívá v tom, že patří k jakési evangelikální křesťanské náboženské skupině, která nepřipouští ženy pastorky, ale její církev ji podporuje v její snaze stát se viceprezidentkou. A ta samá církev také veřejně prohlašuje, že ženy by neměly zastávat vedoucí úlohu ve svých domovech. A že by se měly dobrovolně podřizovat svým manželům. Jak se s tím vyrovná?“
Nová deska není jen o politice. Je to spíše soubor něžně vybroušených folkových a country písní, které se zabývají tématy rodiny a lásky, ale i války a náboženství. Pak je tu skladba I Did It All, v níž je hlavním hrdinou vymydlený mok. Chapman v ní s radostným potěšením ztvárňuje hlavní postavu písně. „Představuji si ji v zakouřeném klubu, kde se potácí a snaží se každému, kdo ji poslouchá, vyprávět o tom, co považuje za svou slavnou minulost,“ chichotá se. „Většinu dne chodí v nějakém negližé s roztrhanými lemy. Vlasy má upravené, ale trochu rozpuštěné. Je nalíčená, ale má lehce rozmazanou rtěnku.“ Chapmanová tuhle hru očividně miluje. Snaží se nám ukázat svou málo známou stránku? „Ne!“ vykřikne, než dodá: „Někdo se mě ptal, za co mě zatkli, protože se chytli věty ‚Přečetli mi práva‘ , ale já jsem ve vězení nebyla!“ Pak nezapomene dodat: „Jsou dobré důvody, proč být ve vězení – za protesty.“
– Nové album Tracy Chapmanové Our Bright Future vychází 10. listopadu u Elektra Records. V prosinci je na turné po Velké Británii.
{{vlevo nahoře}}
{{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.