Když mi bylo pět let, zamilovala jsem se do svého souseda Davida. (David tohle nečte, ale jeho sestra Dana možná ano. Ahoj!) Byl okouzlující a zábavný, starší než já, chytrý, v těsné blízkosti, měl blonďaté vlasy a jeho máma mi vždycky dovolila zůstat na večeři. Opravdu celý balíček. Chtěla bych říct, že mě měl rád zpátky – chci říct, že mě políbil, a mám pocit, že to znamená rád, že jo – ale kdyby byl někdo poblíž, nikdy by to nedal najevo. Když jsme hráli hru Capture the Flag a za kůlnou jsme byli jen my dva, byl na mě milý, vtipný a sladký. Ale jakmile se někdo objevil, nazval mě ošklivou a tlustou a dělal si ze mě legraci. Tehdy mu bylo teprve šest let a já jsem mu odpustila všechny ty chvíle, kdy jsem s pláčem utíkala domů, když jsem se cítila jím odmítnutá, ale musím se ptát, jestli se i tehdy styděl přiznat, že se mu líbí tlustá holka. A takhle v průběhu let probíhala většina mých vztahů.
Dlouho jsem si myslela, že mám jen příšerný vkus na muže. Abych byla spravedlivá, tak trochu mám (nedělám si legraci, když říkám, že můj vysněný muž je Pete Davidson, a vím, že to vyžaduje trochu sebereflexe). Ale poté, co jsem si přečetla román One to Watch, ženský beletristický román zkoumající randění plus size, jsem si začala všímat, že ty vzorce možná mají trochu víc co do činění s muži než s mým zájmem o ně. (Je také důležité poznamenat, že jsem to nikdy předtím nezažila se ženami, ale za svou dobu jsem byla jen na několika rande s dívkami, takže to může být napříč pohlavími a sexualitami. Mluvím jen o své osobní zkušenosti).
Chtěla jsem věřit, že to, že jsem plus-size, nemá vliv na to, jak mě muži vnímají. Jo, jsou tam nějací pitomci, kteří fetišizují větší těla nebo si na mně chtějí vyzkoušet certifikát osobního trenéra, ale celkově na muže nemohlo mít takový vliv, že moje tělo váží víc, než je průměr, ne? Poté, co jsem se hlouběji ponořila do své historie randění, jsem myslím došla k závěru, že odpověď zní ne a že ve skutečnosti to, že jsem plus-size, hrálo v mém milostném životě významnou roli, a to i poté, co jsem se začala mít ráda taková, jaká jsem.
Od svého prvního rande v sedmnácti jsem se snažila potkat někoho, kdo by mě zcela akceptoval – válečky, špeky, tuk a všechno ostatní. Randění je nepříjemné a bouřlivé bez ohledu na typ postavy, ale ve svých vztazích jsem si všimla několika společných témat, která zřejmě korelují s tím, že jsem žena plus-size.
Lidé se stydí přiznat, že mají zájem o člověka s plus-size postavou.
Z nějakého důvodu jsem zažila spoustu mužů, kteří se za mě absolutně stydí. Až do té míry, že když jsem před pár lety chodila s chlapem, který mě líbal na veřejnosti, snášela jsem všechny jeho další urážlivé taktiky, protože jsem byla tak nadšená, že konečně potkám někoho, kdo nepovažuje veřejné vystupování se mnou za velký zásah do svého ega.
Především se stydí přiznat si, že jsem pro ně přitažlivá. Je to snad spekulace? Možná. Ale existuje důvod, proč se se mnou kluci častěji baví, když jsou pod vlivem nebo za rouškou seznamovací aplikace než IRL. Stačí rychlé vyhledávání na pornografických stránkách (dala jsem si tu práci, vy všichni) a zjistíte, že porno zahrnující ženy s nadměrnou velikostí má stejně zhlédnutí jako porno s hubenými ženami, ale nikdy jsem se nesetkala s chlapem, který by přiznal, že ho ženy s nadměrnou velikostí vůbec přitahují. Existuje stigma kolem shledání plus-size ženy atraktivní; muži byli podmíněni médii a společností po celé generace, že tenkost je to, co je krásné na základě toho, co vidí, čtou a slyší, takže by mohli být jiní nebo nepříjemné přiznat, že jejich zájem se odchyluje od normy. Jistě, zajímat se o ženy plus-size je preference a nemyslím si, že jsi automaticky fatfobní, pokud tě to nezajímá, ale ve hře je skutečný společenský tlak, který udržuje ženy plus-size v domnění, že nejsou hodné, zatímco muži nás bez zábran sledují při sexu na internetu.
Dlouho jsem zkoumala randění s muži výrazně staršími než já, protože jsem toužila po zralosti. Zjistila jsem, že mladí muži často nemají tak jasné sebevědomí, aby dokázali rozlišit, co skutečně cítí, a co si myslí, že by měli. A i když si myslím, že je to malý rozdíl, stále je třeba mluvit o síle mužnosti a mediálního obrazu, protože starší muži mají často zastaralé názory na standardy zdraví a krásy. Ano, mluvím o zprávě, která kdysi říkala: „Jsi sexy, ale jsi nezdravá a nejspíš dostaneš cukrovku.“ To je pravda. Ve skutečnosti jsem dost zdravá, ale v pořádku 🙂
Moji partneři považují náš vztah za tajemství.
Zjistila jsem také, že se partneři a nápadníci také stydí být se mnou viděni. Takže si nakonec dovolí zariskovat a chodit s někým tlustým: Gratuluji, tady máš sušenku za to, že jsi šel proti proudu. Ale každou schůzku chtějí mít v soukromí. Neříkají svým přátelům, že existuji, neberou mě na veřejná rande (na můj vkus jsem zažila až příliš mnoho „Netflix and Chill“), strategicky se ode mě vzdalují, když jsme spolu v baru. Jako by jim to, že jsou viděni s tlustou osobou, kazilo pověst a dělalo z nich méně „mužů“. A stejně jako ženy hledají u mužů výšku jako bezpečnostní deku, myslím, že vyhledávání žen určitého tělesného typu v nich vyvolává pocit méněcennosti a nejistoty, jako by nebyli dost mužní, pokud je jejich partnerka větší než oni.
První kluk, který o mě projevil zájem, udržoval náš vztah v extrémním soukromí a nakonec všem lhal, že jsem ho kdy zajímala nebo přitahovala. Náš vztah byl utajovaný, doplněný zprávami ze Snapchatu, které se automaticky mazaly, krátkou známostí a tím, že jsem si připadala jako absolutní odpad, když mi oznámil, že má přítelkyni ve stejný den, kdy jsem mu do skříňky doručila vlastnoručně vyrobené valentýnské dárky (z tohohle trapasu a studu se nikdy nevzpamatuju). Tohle všechno se vrací k tomu, že se za mě stydí, jako bych byla impulzivní nákup, který si jeden den s radostí vzal na projížďku a druhý den toho naprosto litoval. Zdá se, že si myslí, že na to, že ke mně něco cítí, je shovívavá politika vracení peněz.“
Lidé si moje tělo festovně oblíbili.
Tak vidíte, měla jsem problémy se seznamováním s kluky v reálném životě i na „normálních“ seznamovacích aplikacích jako Bumble, Tinder a Hinge. Pak jsem vyzkoušela všechny plus-size seznamovací aplikace. A to byl v podstatě recept na katastrofu. Ty nápady jsou teoreticky neuvěřitelné; celá komunita lidí, kteří jsou šťastní a nadšení, že mohou randit s člověkem plus-size. Ale všechny se hemžily lidmi, kteří můj tuk navíc považovali za úchylku.
… prostě VÍTE, že se tu najdou podivínští fetišisté. A právě proto…. bych si skoro přála, aby holky s nadměrnou velikostí mohly *používat* normální seznamovací aplikace svobodně jako všichni ostatní, a ne aby se s nimi zacházelo jako se specifickou „úchylkou“, jak se říká.
– Olivia🧜♀️ (she/her) (@myladyteazle) 14. srpna 2020
Dostala jsem všechno od „Nikdy předtím jsem nebyla s velkou holkou a opravdu to chci zkusit“ (haló, moje tělo není něco, co si můžete jen tak přidat na svůj seznam, pane) až po „Můžu použít tvoje břicho jako polštář?“ až po explicitní popisy toho, jak naprosto žhavé a sexy jsou moje válečky. Nejhorší na tom je, že když jsem s nimi začala chodit, brala jsem je jako komplimenty. Byla jsem tak nadšená, že se někomu líbím, že jsem si nikdy nedovolila cítit nepříjemné pocity. Ženy s nadměrnou velikostí mají pocit, že mají štěstí, že se o ně někdo zajímá, takže ze strachu z odmítnutí přehlížíme potenciální červené vlajky. No, novinka: už mě to fakt s*re.
Nezdá se mi, že by randění s lidmi plus size bylo zrovna zábavné, a budu první, kdo přizná, že mám spoustu traumat a smutku, které musím zpracovat kvůli minulým vztahům v souvislosti s mým tělesným vzhledem. Ráda bych to ukončila tím, že už to nebudu mít a budu chodit jen s kluky, kteří se ke mně budou chovat jako k princezně (sakra, jen se ke mně chovejte jako k normálnímu člověku, a jsem vaše), ale není to tak jednoduché. Mnohem realističtější je pro mě říct si, že randění odložím, dokud si nebudu natolik jistá sama sebou, abych nedovolila, aby se mnou někdo takhle zacházel. Je to jen moje zkušenost a součástí sebevědomí a síly je vědomí, že existují dospělí, zralí lidé, kteří se ke mně takhle jednou chovat nebudou. Jen bych si moc přála, aby přišli trochu rychleji, protože z toho máchání dostávám karpální tunel do rukou.
.