Za chladné noci na začátku prosince se v klubu na Lower East Side na Manhattanu sešel plný sál lidí na večer, který byl označen jako „městské vyprávění příběhů“. Na pódiu se vystřídalo pět účinkujících, kteří vyprávěli příběhy ze svého života v Los Angeles. Na malé scéně nyní herečka Teri Garrová dělá to, co jí jde nejlépe: rozesmívá lidi. Oblečená v elegantní černé, její charakteristické blonďaté vlasy se lesknou, vypráví publiku, jak se pomstila nevěrnému bývalému příteli (nápověda: šlo o kladivo a všechna okna v jeho domě).
Komedie vypadá bez námahy – ale dostat se na pódium nebylo snadné. Před více než 20 lety se u Garra objevily první příznaky toho, co bylo nakonec diagnostikováno jako roztroušená skleróza (RS). Nyní má výraznou slabost na pravé straně, včetně kulhání, které – mimo jiné – ztěžuje chůzi do schodů a výstup na jeviště. Stejně jako mnoha lidem s roztroušenou sklerózou jí však trvalo roky, než získala odpověď na otázku, co je příčinou jejích podivných příznaků.
První příznaky RS
„Začalo to v roce 1983. Žila jsem v New Yorku, chodila jsem běhat do Central Parku a začala jsem zakopávat,“ říká. „Všimla jsem si, že čím víc běhám a zahřívám své tělo, tím jsem slabší. Ale pak to odeznělo a odeznělo to asi na deset let. A pak to zase začalo a při běhu mě začaly bodat bolesti v ruce. Ale řekla jsem si, hele, jsem v Central Parku, možná mě bodá.“
V průběhu let Garrová navštívila řadu lékařů, včetně ortopeda, který si myslel, že potřebuje okamžitou operaci skřípnutého nervu – řekla ne. „V každém filmu jsem chodila k jinému lékaři v místě, kde jsme natáčeli, a každý měl jiný názor na to, co by to mohlo být,“ říká. „Každou chvíli se někdo zmínil o roztroušené skleróze, ale pak si někdo jiný myslel, že je to něco jiného.“
Příznaky přicházely a odcházely, až byla nakonec v roce 1999 Garrovi oficiálně diagnostikována roztroušená skleróza.
„Je to sága, kterou zná mnoho dalších lidí s touto nemocí,“ říká Garr.
„Pokaždé, když vyprávím svůj příběh, lidé v publiku pokyvují hlavou a říkají: ‚Aha, ano, to se stalo i mně‘.“
Vyjít s RS na veřejnost
Garrová se svým onemocněním veřejně vystoupila v roce 2002 v pořadu Larry King Live. V té době už ale kulhání bylo nápadné a mnozí v Hollywoodu si sami stanovili diagnózu RS, což ji zařadilo do programu, o kterém Kingovi řekla, že je to „program na ochranu hereček“.
Poté, co se objevila ve více než 100 filmech a televizních seriálech, získala nominaci na Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Tootsie a získala si početnou a věrnou fanouškovskou základnu za role, jako je Inga ve filmu Mladý Frankenstein („I love to roll in ze hay!!“) a Caroline ve filmu Pan Máma, zjistila, že práce vyschla.
„Myslím, že moje kariéra by se v určitém věku stejně změnila, ale Hollywood je velmi náročný na to, aby byl každý dokonalý. Když se věci zpomalily, bylo to buď roztroušenou sklerózou, nebo tím, že jsem smradlavá herečka, takže jsem se rozhodla věřit, že je to roztroušenou sklerózou,“ říká. „Určitě tam panuje strach a nepochopení toho, co je RS, a to je jeden z důvodů, proč je pro mě tak důležité, abych o tom mluvila.“
Priorita-pro-zdraví
Kromě toho zjistila, že žít s RS znamená, že si musíte stanovit priority a zjednodušit svůj život – což je pro energickou herečku, která musela omezit svůj nutkavý multitasking, výzva. „Zpomalení není v mé povaze, ale musím. Stres a úzkost a všechny tyhle věci s vysokým napětím nejsou pro roztroušenou sklerózu dobré,“ říká. „Když se pustím do něčeho, co mě emocionálně rozruší, není to dobré. Nebo i když jdu do obchodního domu a je tam spousta hluku a výběru a věcí, na které se musím dívat, může to být příliš.“
Jednou z věcí, která jí pomáhá, je pravidelné cvičení pilates, kterému se věnuje třikrát týdně. „Opravdu to posiluje svaly a vždycky poznám, když to dělám, protože se cítím mnohem lépe,“ říká. „A také se musím řídit Thoreauovou radou a ‚zjednodušovat, zjednodušovat‘. Naučila jsem se dělat jednu věc po druhé.“
Bylo to těžké? Ano, ale ne tolik, jak by se dalo očekávat. „Je spousta věcí, které jsem musel ze svého života vyřadit, z čehož mám opravdu radost. V dnešní době se každý snaží dělat příliš mnoho. Když dělám jen tři věci denně místo osmi, jsem mnohem šťastnější,“ říká Garr. Obvykle se alespoň jedna z těchto tří věcí, ne-li všechny, týká její jedenáctileté dcery Molly. „Snažím se jí vyhradit špičkový čas, svou nejlepší energii.“
Čas pro rodinu
Molly vyrůstá s roztroušenou sklerózou své matky. „Ví, že mám dobré i špatné dny. Když jí bylo asi osm let, začala jsem mít více příznaků, které se projevovaly, takže si na to zvykla, jak to postupovalo,“ říká Garr, která si myslí, že v některých ohledech byla RS pro její dceru dobrou lekcí. „Opravdu si váží života a je opravdu laskavá k lidem. Je velmi soucitná. A nechová se ke mně kvůli tomu jinak – říká, že nejsem jen obyčejná máma, ale supermáma.“
Pohled na Garrovy četné aktivity potvrzuje hodnocení její dcery. Kromě toho, že vychovává Molly, cestuje po celé zemi, aby zvýšila povědomí o roztroušené skleróze, a vystupuje v projektech od pořadu o vyprávění městských příběhů až po příležitostné televizní seriály – v roce 2003 byla hostem pořadu „Život s Bonnie“ -, vydává Garrová v září také knihu. Kniha s názvem Does This Wheelchair Make Me Look Fat (I though she doesn’t use a wheelchair), kterou vydává nakladatelství Penguin, se bude s typickým humorem dotýkat mnoha aspektů Garrova života, od hollywoodských příběhů až po její RS. Ve své podstatě je však kniha, jak říká Garrová, „o identitě. Když máte nemoc, která vás fyzicky mění, kdo jste? Najednou je to tady, přímo před vámi, a vy musíte přijít na to, kdo vlastně jste a co je ve vašem životě důležité.“
Zůstaňte optimističtí
Existují dva způsoby, jak reagovat, když čelíte něčemu, jako je RS, domnívá se Garrová. „Pro mě to bylo okamžitě: ‚Podívejte se na stromy, podívejte se na život, podívejte se, jak je to všechno úžasné. Můj názor je, že to je ta nejlepší cesta,“ říká. „Jiný způsob reakce je: ‚Jsem zasažen, jsem zasažen, jsem na dně, jsem mimo, je konec‘.“ Takových okamžiků zatím příliš mnoho nezažila. „Vždycky jsem byla vznětlivý člověk. Když mě udeříte do čelisti, řeknu: ‚Vrať se sem!!!‘. Vždycky jsem byla bojovnice.“
Pro Garrovou je její nemoc dalším zdrojem humoru. Často říká: „Mám trochu nádech roztroušené sklerózy,“ a s potěšením vzpomíná na reakci Dustina Hoffmana z filmu Tootsie na její diagnózu: „Určitě to má něco společného se sexem.“
Tento optimistický přístup některé lidi mate, přiznává. „Myslím, že někteří lidé chtějí, abyste byli naštvaní. Nejenže nejsem naštvaná, ale jsem v pohodě. Nevidím žádný zisk v tom, že jste skleslí, nevidím, že by vás to někam posunulo,“ říká. „Možná to souvisí s mou minulostí v showbyznysu. Pořád vám někdo říká, že se na něco nehodíte, že nejste dost vysoká, dost hezká, cokoli. Já bych řekla: ‚Ale já jsem chytrá, já jsem talentovaná, já jsem tohle, já jsem tamto!!!‘. Vždycky jsem to dokázala a dělám to i teď s roztroušenou sklerózou.“
Zvládnutí postižení pomocí „balonya“
Naučila se být kreativní při zvládání svého postižení – proces, který nazývá „balonya“. (Garrová řekla časopisu Neurology Now, že si není úplně jistá, jak bychom toto slovo měli psát). V jedné ze svých prvních rolí, jako tanečnice ve filmu z 60. let o plážových večírcích, Garrová slyšela, jak režisér oznamuje, že potřebují někoho, kdo by udělal kaskadérský skok do vody, za který by dostal dvojnásobek denního platu. Dychtivá po penězích navíc řekla režisérovi, že by mohla skok do vody provést. „Říká se tomu balonya. Můžu to ale udělat jen jednou,“ řekla. Ředitel souhlasil.
„Takže udělám tenhle praštěný ponor s vymyšleným názvem, který vlastně nic neznamená, a dostanu zaplaceno 200 dolarů. A vzpomenu si na to vždycky, když dělám něco, o čem jsem si myslela, že to nedokážu. Doslova na to myslím každý den,“ říká Garr. „Teď mi nikdo nedá 200 dolarů za to, že otevřu zavařovačku bradou. Ale když jdu po ulici a přijdu ke schodišti a přemýšlím, jestli se mám prostě otočit, nebo jestli mám zkusit jít po schodech nahoru – myslím na balonya. Když udělám něco, co je náročné, cítím se mnohem lépe.“
Při cestování po celé zemi a mluvení o nemoci zjistila, že to, jak se člověk cítí, nemá nic společného s mírou jeho postižení. „Na jedné akci v Severní Karolíně jsem potkala ženu, která má jak mozkovou obrnu, tak roztroušenou sklerózu. Je na vozíku, nemůže chodit a všichni ti lidé za ní přicházejí, aby si s ní popovídali,“ říká Garr. „Na té akci byla nejoblíbenější osobou, protože je tak vzhůru, tak zábavná a její život je tak plný a báječný. U každé nemoci, ale zvláště u takové, jako je tato, která prochází vším možným a může odejít a zase se vrátit, hraje váš přístup obrovskou roli.“
To neznamená, že Garr považuje život s RS za snadný. „Vždycky jsem se považoval za takového nezávislého člověka a člověk musí začít žádat o pomoc. To je pro mě těžké,“ říká. „Nechat lidi, aby vám otevírali dveře a nosili kufry, na to si musím zvyknout. Když udělám tento kompromis, vím, že budu mít trochu víc energie na něco jiného, důležitějšího. Ale je těžké vzdát se této kontroly.“
Jestliže existuje jedna rada, kterou vždy dává mnoha lidem s RS, kteří ji vyhledávají na jejích přednáškách, je to tato: existuje naděje. „První věc, na kterou se zeptám každého, kdo si se mnou přijde popovídat, je: ‚Berete léky? Teď jsi silný, chodíš a chceš, aby to tak zůstalo a nepokračovalo to dál?“. Nyní máme léčbu, kterou jsme dříve neměli,“ říká. „Buďte sami sobě obhájcem zdraví.“