(Každý měsíc vybíráme na serveru The Spool filmového tvůrce měsíce, abychom uctili život a dílo vlivných autorů s osobitým hlasem, ať už v dobrém či zlém. Vzhledem k tomu, že v červenci vstupuje do kin snímek Tenkrát v… Hollywoodu, devátý film Quentina Tarantina, zkoumáme filmografii jednoho z nejdychtivějších režisérů kinematografie 20. století. Zbytek našeho zpravodajství o Tarantinovi v rubrice Filmař měsíce si přečtěte zde.)
Tvorba Quentina Tarantina a jeho vliv na popkulturu jsou v tuto chvíli dobře prošlapanou půdou, ale zdá se, že teprve v poslední době se z jeho statusu zlatého chlapce trochu vytratil lesk. Svižné dialogy, stylizované násilí a žánrové pocty, kterými je známý, jsou stále oblíbené, ale kritika vůči němu se stává mnohem diferencovanější a mainstreamovější.
Jeho posedlost slovem „n“ je konečně otevřeně zpochybňována, ne-li přímo odsuzována. Jeho patetická reakce na Weinsteinův skandál vrhla světlo na jeho špatné zacházení s Umou Thurman na place. (I když pokud máme být upřímní, nemyslím si, že ho Weinsteinova reakce zasáhla dostatečně tvrdě, vzhledem k tomu, jak dlouho o tom věděl.)
Všechno to vrhá jiné světlo na jeho druhý film, jeden z mála, který sám nerežíroval, Pravdivou romanci. Je to pravý tarantinovský film, od vtipu přes násilí až po sexualizaci. Bohužel je také ztělesněním všech Tarantinových nejhorších sklonů a jen málo jeho geniality.
Děj Pravdivé romance se čte jako fanouškovská povídka čtrnáctiletého kluka. Prodavač komiksů (jak jinak) a obrovský fanoušek kung-fu (proč ne) se šokujícím způsobem nejmenuje Quentin, ale Clarence (Christian Slater) a potká dívku na telefonu Alabamu (Patricia Arquette), která se do něj okamžitě zamiluje (jistě). Dvojice se rychle vezme, ale Clarence se rozhodne, že aby si mohl nárokovat svou novou nevěstu, musí zabít jejího bývalého pasáka (Gary Oldman). Toto rozhodnutí uvede dvojici na dráhu zločinu ve stylu Badlands, do něhož se nakonec zaplete mafiánský král Vincenzo Coccotti (Christopher Walken) a cesta do Los Angeles.
Ve filmu je spousta krve, sexu a vtípků, které udržují tempo. Ale už během prvních dvaceti minut je nám naservírován švédský stůl těch nejposranějších Tarantinových podnětů: homofobie, transfobie, rasismu, sexismu a pro jistotu i trocha moralistické sexuální negativity.
Děj Pravdivé romance se čte jako fanouškovská povídka čtrnáctiletého kluka o nadržování.
Něco z toho je sice zjevně jen odrazem dobových postojů, ale je toho tolik a je to tak do očí bijící (a zároveň pro děj irelevantní), že to nemá cenu odpouštět. Na to, že se jedná o hlavní postavu, je toho o Alabamě vlastně až šokující málo. Je to jen dva roky po blockbusteru Thelma a Louise, takže je evidentně možné natočit strhující kriminálku, kde ženy skutečně mají osobnosti, což mě nutí přemýšlet, proč si Tarantino myslel, že se nemusí obtěžovat.
Protože to je největší nedostatek Pravdivé romance: Alabama není nic než slupka. Clarence je Narcis a Alabama je jeho odraz, a to je jediný důvod, proč ji má milovat. Líbí se jí to, co se líbí jemu, a nic po něm nechce, zatímco se mu zcela oddává. Odpouští mu všechny jeho nejhorší nedostatky a nejtěžší chyby a vraždu svého pasáka oslavuje jako „romantickou“.
Na tom, kdo Alabama je, nikdy nezáleží; záleží jen na tom, co chce, a to, co chce, je Clarence, konec příběhu. Co se týče Clarence, jeho postava je pouze zástupným znakem každého šprťáka, který umírá touhou, aby se do něj zamilovala nějaká sexy kočka. Sakra, hlavním motivem hudby je skladba s názvem „You’re So Cool“ – věta, kterou Alabama v závěrečném vyprávění filmu přiznává, že na Clarence opakovaně myslí.
Režisér Tony Scott zvládá látku dost dobře na to, jaká je. Koneckonců na svém kontě má akční trháky Top Gun a Poslední skaut. Jeho styl však postrádá Tarantinův typický over-the-top efekt, což mě nutí přemýšlet, jestli to není pravý důvod, proč jsou švy v tomto scénáři dost vidět. Je tu méně textury, která by odváděla pozornost od textu, a text toho nechává zatraceně hodně.“
To neznamená, že by na Pravdivé romanci nebylo nic zábavného nebo alespoň trochu spásného. Je prošpikovaná tolika hvězdami, že je prakticky jako „Kde je Waldo?“ celebrit 90. let. Jednoznačně vyčnívá Val Kilmer bez tváře v roli výplodu Clarenceovy fantazie a Brad Pitt v roli drsného huliče.
A odtud Tarantino jednoznačně roste. Tohle byla jeho šance napsat se do fantazie a sledovat, jak ožívá, a on ji využil, v dobrém i zlém. Čím víc se Tarantino vzdaluje sám sobě, tím je jeho dílo lepší. Ale sledovat Pravdivou romanci v kontextu jeho rozsáhlejší tvorby je i tak neuvěřitelně objevné.
Tarantino se nikdy pořádně nezbaví některých povrchnějších pudů, které zde vidíme. Nikdy se nezbaví své lásky ke slovu na n. Jeho ženské postavy se stávají mnohem komplexnějšími, ale mnohé z nich se stále nemohou zbavit jeho přílišné sexualizace. Ne nadarmo jeho filmy tapetují pokoje vysokoškoláků.
V mnoha ohledech, navzdory velkolepějším aspiracím jeho pozdější tvorby (a já z celého srdce považuji Inglourious Basterds za mistrovské dílo), mohou mít jeho filmy pocit, že jsou natočeny tak, aby je milovali lidé, kteří chtějí být prostě cool. A to je vše, co Pravdivá romance skutečně nabízí – možnost pro velmi specifický druh chlapců sledovat velmi specifický druh mocenské fantazie. Je to dětinský výlet, kvůli kterému se prostě nevyplatí sejít z cesty.
True Romance Trailer:
