Taoistické výkladyUpravit
znamená cestu, stezku, způsob; a tedy způsob, jakým se něco dělá; metoda, učení, princip. Například Cesta nebes je nemilosrdná; když přijde podzim, „žádný list není ušetřen kvůli své kráse, žádný květ kvůli své vůni“. Cesta člověka znamená mimo jiné plození; a o eunuchech se říká, že jsou „daleko od cesty člověka“. Chu Tao je „způsob, jak být panovníkem“, tj. umění vládnout. Každá filozofická škola má své tao, své učení o způsobu, jakým by měl být život uspořádán. A konečně v určité filosofické škole, jejíž stoupenci se začali nazývat taoisté, znamenalo tao ‚způsob, jakým funguje vesmír‘; a nakonec něco velmi podobného Bohu, v abstraktnějším a filosofičtějším smyslu tohoto pojmu.
Tao je to, co dává taoismu jeho anglický název, a to jak v jeho filosofické, tak náboženské podobě. Tao je základním a ústředním pojmem těchto myšlenkových směrů. Taoismus vnímá tao jako přirozený řád, který je základem podstaty a činnosti vesmíru. Jazyk a „pojmenování“ tao je v taoismu vnímáno negativně; tao v zásadě existuje a působí mimo oblast rozlišování a jazykových omezení.
Různorodost názorůRedakce
Tao způsobuje, že lid je plně v souladu s vládcem.
– Sun Tzu, Umění války
Neexistuje jediný ortodoxní taoistický pohled na tao. Všechny formy taoismu se soustřeďují kolem Tao a De, ale mezi jednotlivými sektami a dokonce i jednotlivci v téže sektě existuje široká škála odlišných výkladů. Navzdory této rozmanitosti existují v taoismu a jeho odnožích některé jasné, společné vzorce a trendy.
Rozmanitost taoistických výkladů tao lze pozorovat ve čtyřech textech reprezentujících hlavní myšlenkové proudy v taoismu. Všechny čtyři texty jsou v moderním taoismu používány s různým přijetím a důrazem mezi jednotlivými sektami. Tao te ťing je nejstarším textem a představuje spekulativní a filozofický přístup k tao. Tao T’i Lun je exegeze Tao Te ťingu z osmého století, napsaná ze vzdělaného a náboženského hlediska, která představuje tradiční vědecký pohled. Zbožný pohled na Tao je vyjádřen v Ch’ing Ching Chingu, liturgickém textu, který původně vznikl za dynastie Han a používá se jako hymnus v náboženském taoismu, zejména mezi eremity. Zhuangzi (psáno též Chuang Tzu) používá literární prostředky, jako jsou pohádky, alegorie a vyprávění, aby čtenáři přiblížil Tao, a ilustruje tak metaforickou metodu nahlížení a vyjadřování Taa.
Formy a varianty náboženského taoismu jsou neuvěřitelně rozmanité. Integrují široké spektrum akademických, rituálních, nadpřirozených, zbožných, literárních a lidových praktik s mnoha výsledky. Zejména buddhismus a konfucianismus ovlivnily způsob, jakým mnohé sekty taoismu formulovaly, přistupovaly a vnímaly tao. Množství odnoží náboženského taoismu podle toho nahlíží na tao a interpretuje spisy o něm nesčetnými způsoby. Proto je mimo několika obecných podobností obtížné poskytnout přesný a zároveň jasný souhrn jejich výkladu tao.
Ústředním principem většiny odrůd náboženského taoismu je, že tao je všudypřítomné, ale musí být projevováno, kultivováno a/nebo zdokonalováno, aby mohlo být realizováno. Je zdrojem vesmíru a zárodek jeho prvotní čistoty sídlí ve všech věcech. Projevem Tao je De, které napravuje a oživuje svět zářivostí Tao.
Filosofický taoismus považuje Tao za nenáboženský pojem; není to božstvo, které by se mělo uctívat, ani mystické Absolutno v náboženském smyslu hinduistického Brahmanu. Joseph Wu k tomuto pojetí Tao poznamenal: „Tao není nábožensky dostupné, ba dokonce není ani nábožensky relevantní.“. Spisy Lao-c‘ a Čchang-c‘ jsou zabarveny esoterickými tóny a přistupují k humanismu a naturalismu jako k paradoxům. Na rozdíl od esoteriky typické pro náboženské systémy není tao ve filozofickém taoismu transcendentní vůči sobě samému ani mystické dosažení není únikem ze světa. Já ponořené do Tao je já zakotvené na svém místě v přirozeném vesmíru. Člověk přebývající v Tao vyniká sám sebou a svou činností.
Toto rozlišení je však komplikováno hermeneutickými (interpretačními) obtížemi při kategorizaci taoistických škol, sekt a hnutí.
Konfuciánské interpretaceEdit
O Konfuciově Tao neboli Cestě lze říci, že je to „Pravda“. Konfucianismus považuje Cestu neboli Pravdu za souladnou s určitým přístupem k životu, politice a tradici. Je považována za stejně nezbytnou a uznávanou jako De (ctnost) a ren (lidskost). Konfucius představuje humanistické „Tao“. O t’ien Dao (nebeské cestě) hovoří jen zřídka. Vlivný raný konfucián Hsiin Tzu si tohoto protikladu výslovně všiml. Ačkoli uznával existenci a nebeský význam Nebeské cesty, trval na tom, že Tao se týká především lidských záležitostí.
Jako formální náboženský pojem v konfucianismu je Tao Absolutnem, ke kterému věřící směřují. V Zhongyongu (Učení o smyslu) se soulad s Absolutnem rovná poctivosti a upřímnosti. Velká nauka tento koncept rozšiřuje a vysvětluje, že Cesta osvěcuje ctnost, zdokonaluje lidi a sídlí v nejčistší morálce. Za dynastie Tang Han Yu dále formalizoval a definoval konfuciánské názory jako apologetickou odpověď na buddhismus. Zdůrazňoval etiku Cesty. Výslovně spojil „Tao“ a „De“ a zaměřil se na humánní povahu a spravedlnost. Rovněž formuloval a rozpracoval „dàotǒng“ (tradici Cesty), aby odmítl tradice buddhismu.
Buddhistické interpretaceUpravit
Buddhismus se v Číně začal poprvé šířit v prvním století našeho letopočtu a ve čtvrtém století našeho letopočtu zažíval zlatý věk růstu a zrání. Buddhističtí mniši během krátké doby přeložili do čínštiny stovky sbírek pálijských a sanskrtských textů. Dhyana byla přeložena jako ch’an (a později jako zen), což dalo zenovému buddhismu jeho jméno. Používání čínských pojmů, jako je tao, které byly blízké buddhistickým myšlenkám a termínům, pomohlo šíření náboženství a jeho větší vstřícnosti vůči čínskému lidu. Rozdíly mezi sanskrtskou a čínskou terminologií však vedly k některým počátečním nedorozuměním a nakonec k rozvoji východoasijského buddhismu jako samostatného útvaru. V rámci tohoto procesu vnesla mnohá čínská slova do buddhismu své bohaté významové a filozofické asociace, včetně používání slova „tao“ pro ústřední pojmy a principy buddhismu.
Pai-chang Chuaj-chaj řekl studentovi, který se potýkal s obtížnými částmi sútty: „Uchop slova, abys projevil význam, a získáš ‚smysl‘. Odřízněte slova a význam je prázdnota. Prázdnota je Tao. Tao je odříznutí slov a řeči.“ Čch’anští (zenoví) buddhisté považují Tao za synonymum buddhistické cesty (marga) i jejích výsledků; osmidílné stezky a buddhistického osvícení (satori). Pai-changův výrok si s tímto užitím pohrává v kontextu proměnlivého a rozmanitého čínského užití slova „tao“. Slova a významy se používají k označení rituálů a praktik. ‚Prázdnota‘ odkazuje na buddhistický pojem sunjata. Nalezení Tao a buddhovské přirozenosti není pouhou záležitostí formulací, ale aktivní reakcí na Čtyři ušlechtilé pravdy, které nelze plně vyjádřit ani zprostředkovat slovy a konkrétními asociacemi. Použití slova „tao“ v tomto kontextu odkazuje mimo jiné na doslovnou „cestu“ buddhismu, návrat k univerzálnímu zdroji, dharmu, správnou meditaci a nirvánu. ‚Dao‘ je tímto způsobem běžně používáno čínskými buddhisty, je zatíženo asociacemi a nuancovanými významy.
Neokonfuciánské interpretaceEdit
Za dynastie Song považovali neokonfuciáni Tao za nejčistší věc v sobě samém. Shao Yong považoval Tao za původ nebe, země a všeho v nich. Naproti tomu Zhang Zai představoval vitalistické Tao, které bylo základní složkou nebo účinkem ch’i, hybnou energií života a světa. Tento výklad přijala řada pozdějších učenců, například Tai Chen za dynastie Qing.
Zhu Xi, Cheng Ho a Cheng Yi vnímali Tao v kontextu li (princip) a t’ien li (princip nebes). Cheng Hao považoval za základní materii li, a tedy i Tao, lidskost. Rozvíjení soucitu, altruismu a dalších humánních ctností je následováním Cesty. Na tento výklad navázal Cheng Yi, který tento pohled na Dao rozpracoval prostřednictvím učení o interakci jin a jang, o kultivaci a zachování života; axiomu morálně spravedlivého vesmíru.
Celkově je Dao ztotožňováno s Absolutnem. Wang Fu-č‘ vyjádřil Tao jako tchaj-ťi, Velké konečné, a také jako cestu, která k němu vede. V neokonfucianismu neexistuje nic jiného než princip Nebes. Cesta je obsažena ve všech věcech. Náboženský život tedy není pro neokonfuciány elitní nebo zvláštní cestou. Normální, všední život je cestou, která vede k Absolutnu, protože Absolutno je obsaženo ve všedních předmětech a událostech každodenního života.
Křesťanské interpretaceUpravit
Známý křesťanský autor C. S. Lewis použil slovo tao k označení „učení o objektivní hodnotě, přesvědčení, že určité postoje jsou skutečně pravdivé a jiné skutečně nepravdivé, jaký je vesmír a jací jsme my“. Tvrdil, že každé náboženství a filozofie obsahují základy univerzální etiky jako pokus o soulad s Tao – způsobem, jakým bylo lidstvo stvořeno. V Lewisově pojetí Bůh stvořil Tao a plně ho projevil skrze osobu Ježíše Krista.
V některých čínských překladech Nového zákona je λόγος (logos) překládán čínským slovem dao (道) (např. Jan 1,1), což naznačuje, že překladatelé považovali pojem Tao za určitý ekvivalent logu v řecké filozofii a Logu v křesťanství.