Přehrát (help-info)
Triada postavená na subtonickém tónu se nazývá subtonický akord. V římskočíselné analýze je subtonický akord symbolizován římskou číslicí „♭VII“. V mollové tónině je někdy některými teoretiky symbol roviny vynecháván, protože subtonický tón se objevuje v přirozené mollové stupnici, ale symbol roviny se obvykle používá pro durovou stupnici, protože subtonický tón je nediatonický tón.
Teoretici Stefan Kostka a Dorothy Payne popisují subtonickou VII jako „znějící jako V v tónině relativní dur – tedy jako V z ♭III“. Allen Forte píše, že „zatímco VII ve vztahu k c moll (I) se stává V ve vztahu k III (E♭ dur)…. Jako durová triáda na nezměněném nebo přirozeném stupni stupnice 7 v moll funguje VII ve vztahu k mediantě jako sekundární dominantní triáda.“ V mollovém modu se může subtonický akord objevit také jako durový mollový septakord (tj. dominantní septakord) ♭VII7.
, kde dominantní septimu nahrazuje subtonická. V tomto případě ♭VII funguje jako otočný akord vypůjčený z paralelní moll (její dominantní septimy). Akordy V7 a ♭VII7 mají dva společné tóny: v C dur jsou to akordy G-B-D-F a B♭-D-F-A♭.
Zatímco však „vztah vedoucí tón/tóna je pro definici tonality v běžné praxi axiomatický“, zejména pro kadence a modulace, v populární hudbě a rocku je diatonický skalický vedoucí tón (tj, ♮
–
) často chybí. V populární hudbě by spíše než „odchylky“ nebo „odchylky“ nemělo být „za odchylky považováno ani používání ‚zploštělého‘ diatonického sedmého stupně stupnice…“. V souvislosti s akordy postavenými na zploštělé sedmičce Richard Franko Goldman tvrdí, že „pojem výpůjčky je ve skutečnosti zbytečný. Směs durových a mollových tónů je v období klasicismu a romantismu prostým faktem“.