Koncepty struktury a děje jsou pro sociologickou teorii klíčové. Struktury jsou obvykle považovány za pevnější a trvalejší aspekty sociální krajiny. V pojetí Émila Durkheima a dalších autorů pracujících v podobné tradici je struktura metaforou označující vlastnosti společnosti, které se podobají vlastnostem kostry těla v oboru anatomie nebo vlastnostem skeletu budovy v architektuře. Durkheimovo dílo bylo silně ovlivněno jeho touhou vytvořit sféru studia sociologie, která by byla odlišná od sfér biologie i psychologie. Za tímto účelem trval na tom, že existují strukturované způsoby jednání, myšlení a cítění, které jsou obecné pro celou společnost a působí na její členy jako vnější omezení. Tento přístup měl zdůraznit roli společnosti v procesu kauzality, na rozdíl od individuálního nebo skupinového děje. Někteří autoři, kteří s tímto postojem nesouhlasili, šli do druhého extrému. Weber například zdůrazňoval roli jednotlivců a odmítal myšlenku, že by pojmy jako „společnost“ nebo „skupina“ mohly odkazovat na jinou realitu než na realitu jednotlivců a jejich jednání.
.