Skok do výšky

Skok do výšky, sportovní disciplína v atletice (lehká atletika), při které atlet skáče z rozběhu, aby dosáhl výšky. Sportoviště (viz obrázek) zahrnuje rovnou půlkruhovou dráhu, která umožňuje rozběh na vzdálenost nejméně 15 metrů (49,21 stop) z jakéhokoli úhlu v jejím 180° oblouku. Dva pevné svislé sloupky podpírají lehkou vodorovnou příčku tak, aby spadla, pokud se jí dotkne soutěžící, který se ji snaží přeskočit. Skokan dopadne do jámy za laťkou, která má rozměry nejméně 5 x 3 metry (16,4 x 9,8 stopy) a je vyplněna tlumicím materiálem. Skok do výšky ve stoje byl naposledy soutěží na olympijských hrách v roce 1912. Skok do výšky v běhu, olympijská disciplína pro muže od roku 1896, byl zařazen do programu první ženské olympijské atletiky v roce 1928.

Přečtěte si více o tomto tématu

atletika: Skok do výšky

Pro skok do výšky platí jedno základní pravidlo: skokan musí opustit zem z jedné nohy, nikoliv ze dvou. Cílem je překonat tenkou laťku posazenou…

Jediným formálním požadavkem skokana do výšky je, aby rozběh skoku byl z jedné nohy. Vyvinulo se mnoho stylů, včetně dnes již málo používaného nůžkového neboli východního způsobu, při němž skokan překonává laťku v téměř vzpřímené poloze; západního kotoulu a rozkročení, kdy skokan leží tělem dolů a rovnoběžně s laťkou ve výšce skoku; a novějšího skokanského stylu s otočením dozadu, často označovaného jako Fosburyho flop, podle jeho prvního významného představitele, amerického olympijského vítěze z roku 1968 Dicka Fosburyho.

Při soutěžích se laťka postupně zvedá, jak se závodníkům daří ji překonávat. Účastníci mohou začít skákat v jakékoli výšce nad požadovaným minimem. Sražení laťky z podpěr představuje neúspěšný pokus a tři neúspěchy v dané výšce diskvalifikují soutěžícího ze soutěže. Nejlepší skok každého skokana se započítává do konečného pořadí. V případě rovnosti bodů se vítězem stává ten, kdo má nejméně chyb na finálové výšce nebo v celé soutěži, případně s nejmenším celkovým počtem skoků v soutěži.

.