Saúdská Arábie, suché, řídce osídlené království na Blízkém východě.
Saúdská Arábie se rozkládá na většině severní a střední části Arabského poloostrova a je mladou zemí, která je dědičkou bohaté historie. Na její západní vysočině, podél Rudého moře, se rozkládá Hádžáz, který je kolébkou islámu a místem nejsvatějších měst tohoto náboženství, Mekky a Medíny. V geografickém jádru země se nachází oblast známá jako Nadžd („Vysočina“), rozsáhlá suchá oblast, která byla až do nedávné doby osídlena kočovnými kmeny. Na východě, podél Perského zálivu, se nacházejí bohatá ropná pole, díky nimž se Saúdská Arábie od 60. let 20. století stala synonymem ropného bohatství. Tyto tři prvky – náboženství, kmeny a nevýslovné bohatství – poháněly další dějiny země.
Teprve s nástupem rodiny Saʿúdů (Āl Saʿūd) – skupiny Nadžidů, po níž je země pojmenována – a jejím konečným upevněním moci na počátku 20. století začala Saúdská Arábie nabývat rysů moderní země. Úspěch rodiny Saúdů byl v nemalé míře způsoben motivační ideologií wahhábismu, přísné formy islámu, kterou přijali první představitelé rodiny a která se stala státním krédem. Tento hluboký náboženský konzervatismus byl doprovázen všudypřítomným tribalismem, v němž soupeřící rodinné skupiny soupeří o zdroje a postavení, což často ztěžovalo pochopení saúdské společnosti pro cizince. Obrovské ropné bohatství podpořilo obrovské a rychlé investice do saúdskoarabské infrastruktury. Tento růst přinesl prospěch mnoha občanům, ale také podpořil rozmařilý životní styl členů vládnoucí rodiny a náboženští konzervativci i liberální demokraté obviňují rodinu z plýtvání a špatného zacházení s bohatstvím země. Po válce v Perském zálivu (1990-1991) navíc vzrostla občanská nespokojenost kvůli těsným vazbám země na Západ, symbolizovaným zejména americkými vojáky umístěnými v Saúdské Arábii až do roku 2005.
Basil D Soufi (CC-BY-3.0) (A Britannica Publishing Partner)
V polovině 20. století většina obyvatel Saúdské Arábie stále vyznávala tradiční životní styl, který se za tisíce let příliš nezměnil. Od té doby se životní tempo v Saúdské Arábii prudce zrychlilo. Neustálý příliv poutníků do Mekky a Medíny (obrovské davy lidí přijíždějí na každoroční hadždž a další poutníci přijíždějí v průběhu roku na menší pouť, ʿumru) vždy zajišťoval zemi kontakty s okolím, ale interakce s vnějším světem se rozšířila díky inovacím v dopravě, technologiích a organizaci. Rostoucí ropné bohatství Saúdské Arábie také způsobilo nezvratné domácí změny – vzdělávací a sociální i ekonomické. Na tradiční společnost byly navrstveny moderní výrobní metody zavedením milionů zahraničních pracovníků a zaměstnáním statisíců Saúdů na netradičních pracovních místech. Kromě toho studovaly desítky tisíc saúdských studentů v zahraničí, většina z nich ve Spojených státech. Televize, rozhlas a internet se staly běžnými komunikačními a vzdělávacími prostředky a dálnice a letecká doprava nahradily tradiční dopravní prostředky.
Al Jazeera English (CC-BY-2.0) (A Britannica Publishing Partner)
Saúdská Arábie, kdysi země malých měst a městeček, se stále více urbanizuje; tradiční centra jako Džidda, Mekka a Medina se rozrostla ve velká města a hlavní město Rijád, bývalé město v oáze, se rozrostlo v moderní metropoli. Většina tradičních kočovníků v regionu, beduínů, se usadila ve městech nebo agrárních komunitách.