Na konci 19. století napsal francouzský filozof Ernest Renan sedmisvazkové dějiny křesťanství. Byla to rozsáhlá, široce pojatá publikace, zahrnující staletí a kontinenty. Jeden z těchto svazků byl však celý věnován vládě jediného muže: římského císaře Nerona.
Nero nastoupil k moci v roce 54 n. l. po smrti svého nevlastního otce Claudia. O čtrnáct chaotických, krví potřísněných let později bylo po všem, Nero zemřel – možná vlastní rukou – na vrcholu povstání proti své vládě. Podle Renana to však nebylo naposledy, co ho svět spatřil. Nero se znovu vrátí na Zemi a jeho druhý příchod bude znamenat čas apokalypsy. „Jméno pro Nerona bylo nalezeno,“ prohlásil filozof. „Nero bude Antikrist.“
Poslouchejte: Římský historik Šušma Malik se zabývá nechvalně proslulými zločiny císaře Nerona a zamýšlí se nad tím, zda si svou obludnou pověst zaslouží
Renanovo tvrzení bylo odvážné, ale sotva originální. Historici už od třetího století stavěli Nerona do role ztělesnění zla – sešívali přímku mezi pátým římským císařem a koncem světa. Dnes každý, kdo se zajímá o starověké dějiny, „ví“, že Nero byl jedním z nejhorších římských císařů.
Je však to, co všichni „vědí“, pravda? Než přijmeme verdikt historie, měli bychom jistě znovu prozkoumat prameny a položit si otázku, co motivovalo mnohé císařovy odpůrce a jak mohou hmotné důkazy pomoci dokreslit obraz. Teprve pak si můžeme odpovědět na otázku, proč je Neronova pověst tak naprosto pochmurná – a zda je vůbec jeho ďábelský obraz zcela zasloužený.
Zmrzačený psy
Existuje řada důvodů, proč se již téměř dva tisíce let historici staví do řady, aby Nerona očernili. Tím nejdůležitějším však jistě je, že za jeho vlády došlo k prvnímu pronásledování křesťanů.
V roce 64 n. l. zachvátil Řím požár, který zničil 10 ze 14 městských částí. Po požáru se Nero pustil do ambiciózního programu obnovy – podle římského historika Tacita se do něj pustil s takovou vervou, že mnozí Římané ho brzy podezřívali, že požár nařídil založit právě on.
- Hrál Nero při požáru Říma skutečně na housle?“
Nero se snažil tyto fámy potlačit a k tomu potřeboval obětního beránka. Proto, jak vypráví Tacitus, přišli na řadu křesťané. Za zločin založení požáru potrestal Nero tuto již tak neoblíbenou náboženskou sektu tím, že ve svých zahradách uspořádal výstavu, při níž byli odsouzenci zohaveni a zabiti psy. Další trest spočíval v tom, že oběti byly připevněny na kříže a zapáleny, aby v noci hořely jako lampy.
Tato skutečně hrůzná zpráva pochopitelně upoutala pozornost prvních křesťanů. Když jistá šlechtična jménem Algasia požádala Jeronýma (který na počátku 5. století přeložil Bibli do latiny) o výklad „člověka bezzákonnosti“ (postavy Antikrista) v Pavlově 2. listu Tesalonickým, jeho odpověď byla důrazná: „Nero, nejnečistší z císařů, utiskuje svět.“
Upalování křesťanů však zdaleka nebylo jedinou událostí za Neronovy vlády, která mu vynesla titul Antikrist. Historik Sulpicius Severus z pátého století napsal, že se císař „projevoval v každém ohledu nejodporněji a nejkrutěji a nakonec zašel dokonce tak daleko, že se stal vrahem své vlastní matky“. Sulpicius si zde vypůjčuje informace od dřívějších nekřesťanských historiků, aby ukázal hloubku Neronovy nepravosti. A tito historikové poskytli křesťanským spisovatelům, jako byl Sulpicius, spoustu materiálu, s nímž mohli pracovat.
Historik Sulpicius Severus napsal, že Nero „se projevoval v každém ohledu nejodporněji a nejkrutěji“
Naše tři hlavní historické zprávy o Neronově životě pocházejí od Tacita (psal generaci po Neronově smrti), Suetonia (Tacitova současníka) a Cassiuse Dia (píšícího o několik generací později než ostatní dva). Všichni tři autoři shodně popisují Nerona jako brutálního bratrovraha, matkovraha a uxoricida (vraha manželky). Obviňují císaře, že zavraždil svého nevlastního bratra Britannika ze strachu, že by si mohl uzurpovat jeho postavení, a že nechal usmrtit svou matku Agrippinu, protože byla příliš panovačná. Byl také zodpovědný za smrt dvou ze svých tří manželek: první, Octavie, protože se zamiloval do ženy jménem Poppaea; druhou byla sama Poppaea, kterou v záchvatu vzteku ukopal k smrti.
Dalším Neronovým „zločinem“ bylo, že byl milovníkem všeho řeckého. Zatímco řecká tradice hrála v Římě důležitou roli (mladí muži z elity byli často posíláni do Řecka, aby se vzdělávali u nejlepších řečníků), být příliš zamilovaný do této kultury bylo považováno za slabost. Věřilo se, že Římané by měli dávat přednost římským činnostem, jako je politika a válka. Naneštěstí Nero, o kterém čteme, dával mnohem raději přednost divadlu a sexuální promiskuitě.
Neron nejenže rád sledoval divadelní představení, ale také v nich rád vystupoval – což poprvé učinil v Neapoli v roce 64 n. l. V roce 64 n. l. se mu podařilo vystupovat v divadle. V Římě byli herci převážně na spodních příčkách společenského žebříčku. O to skandálnější bylo císařovo přání vystoupit na jeviště.
Stejně tak proklínaná byla Neronova posedlost bohatstvím. Příkladem toho byl jeho Zlatý dům, který byl tak pojmenován pro hojnost drahých kovů, drahokamů a uměleckých děl, jež ho zdobily. Zatímco císařům bylo dovoleno chlubit se svým bohatstvím a postavením, Nero to podle všeobecného přesvědčení přehnal.
- Pravda udělal Caligula ze svého koně senátora?“
Pokud Neronova okázalost urážela smysl Římanů pro slušnost, obvinění, že uzavřel „posměšné“ sňatky se dvěma muži, považovali mnozí za překročení mezí. První z těchto manželů, Sporus, se stal Neronovou ženou, ale druhého, známého buď jako Doryphorus („nositel kopí“), nebo Pythagoras, si vzal za manžela. Nero a Pythagoras „vymysleli jakousi hru“, jak vypráví Suetonius, „při níž byl potažen kůží nějakého divokého zvířete, vypuštěn z klece a útočil na intimní partie mužů a žen, kteří byli přivázáni ke kůlům“.
Takové zvěsti jen potvrzovaly to, co už mnozí Římané tušili: že Nero byl krutý, bezohledný libertin, který svým nadšením pro zhýralý a rozpuštěný život podkopával římské hodnoty.
Není to úplný obraz
Důkazy proti Neronovi se zdají být zdrcující. Než však přijmeme zdrcující verdikt historie, měli bychom uznat, že Tacitovy, Suetoniovy a Diovy důkazy jsou plné děr. Obraz, který vykreslují, je přinejlepším jen částečně úplný.
Při čtení těchto příběhů musíme mít na paměti, že naše dochované prameny napsali autoři, kteří se s Neronem nikdy nesetkali – muži, kteří byli v době císařovy vlády buď velmi mladí, nebo se teprve narodili. Žádný z těchto mužů nepsal současné dějiny – a všichni měli své vlastní důvody, proč mu vrazili nůž na krk.
Tacitus i Suetonius začali svou kariéru za dynastie, která následovala po Julio-Claudiových, Flaviovců, a psali pravděpodobně někdy v době vlády Trajána (98-117), respektive Hadriána (117-138). Tento časový odstup je klíčový: díky němu se julio-klaudiovské období stalo pro spisovatele bezpečným(m) prostorem pro zkoumání silných a slabých stránek římského císařského systému. A přestože Tacitův verdikt nad Neronem byl nepopiratelně negativní, je třeba poznamenat, že žádný z julio-klaudiovců nevychází z jeho análů nijak zvlášť dobře.
Tacitus se soustředil na oblast politiky a války. Sžíravě se vyjadřoval o patolízalských senátorech, kteří se podřizovali Neronovým rozmarům, a využil římského generála Corbula, kterého Nero poslal do Arménie bojovat proti Parthům, aby poukázal na nedostatky císaře a jeho blízkých ve vojenských záležitostech.
- Váš průvodce pádem Říma a rozpadem římské říše
Suetonius se naopak o válku v Arménii téměř nezajímal. Raději se zabýval Neronovou touhou po násilí, láskou k přepychu a sexuálními sklony – jak dokazuje jeho popis císařových ložnicových hrátek s Pythagorem. Tento přístup poskytuje barvité anekdoty, ale pro historiky, kteří se snaží přiblížit pravdě, představuje problém. Suetonius musí vycházet z doslechu a pověstí, z nichž některé podle něj kolovaly ještě v jeho době. Zatímco senátní záležitosti byly oficiálně zaznamenány, to, co Nero podnikal v uzavřeném prostoru svého paláce, zaznamenáno nebylo.
Cassius Dio napsal své zprávy o Neronovi ještě později než Suetonius a Tacitus – svou kariéru v Římě zahájil jako mladý senátor za vlády Commoda (177-192) – přesto se musíme pro jedinou podrobnou zprávu o Neronově cestě do Řecka obrátit právě na něj. Na rozdíl od ostatních autorů nepovažuje Dio Nerona za milovníka Řecka, ale spíše za někoho, kdo svou přítomností sužoval provincii. Pohled na císaře na scéně byl dostatečně trýznivý, ale Diův Nero skutečně klesl na dno, když popravil velké množství předních mužů a žen a nařídil jejich rodinám, aby darovaly polovinu zděděného majetku Římu. Stručně řečeno, „vedl válku“ s Řeckem.
Pro a proti
Tacitus, Suetonius i Dio přinášejí do našeho chápání Nerona každý něco jiného. A při společném pohledu jsou naprosto usvědčující. Měli bychom však také uznat, že ve starověku by tvořily pouhý zlomek dostupných zpráv o Neronově životě. Na konci prvního století, po Neronově smrti, židovský historik Josefus svým čtenářům sdělil, že v té době kolovalo mnoho různých hodnocení Neronovy vlády. Některá byla o císaři velmi pochvalná. Ta se bohužel ztratila a jediné dějiny, které máme dosud k dispozici, jsou v drtivé většině nepřátelské.
Máme-li tedy přijmout omezenost římských dějin o Neronovi, jak jinak si máme vytvořit přesný obraz tohoto nejproslulejšího císaře? Jednou z taktik, kterou historikové – zejména v posledních letech – přijali, je zkoumat jeho činy v kontextu jeho doby. Byly jeho „zločiny“ typické pro císaře prvního století? Nebo byl ohavným vyvrhelem?“
Vezměme si tolik opomíjený Zlatý dům. I když jeho mohutné rozměry a do očí bijící přepych vyvolaly kritiku, Tiberiova vila v pobřežním městě Sperlonga, Caligulova rezidence v Horti Lamiani (na vrcholu římského pahorku Esquiline) a Claudiovo nymfaeum v Baiae (v Neapolském zálivu) byly předchůdci Neronova požitkářství. Je pravda, že Nero při stavbě svého paláce v Římě překonal své předchůdce – ale překonávat své předchůdce bylo přesně to, co měl římský císař dělat.
Pokud byl Zlatý dům extravagantní pošetilostí, je mnohem více šokující tvrzení, že Nero zabil svou ženu Poppaeu tím, že ji v těhotenství kopl. Přesto opět není anomální. Tato epizoda odpovídá starověké literární konvenci používané k popisu tyranských vražd. Achaimenovský král Kambýsés, korintský tyran Periandr a řecko-římský senátor Herodes Attikus byli obviněni z toho, že přivodili smrt svých manželek kopnutím do břicha. Příběh o Poppeiině smrti bychom zkrátka neměli interpretovat izolovaně – jako výjimečně zlý čin spáchaný výjimečně zlým císařem -, ale měli bychom si jej uvědomit jako jeden ze způsobů, jimiž literatura popisuje nečekaná úmrtí těhotných žen.
- V posteli s Římany: stručné dějiny sexu ve starověkém Římě
Dalším faktorem, který je třeba mít na paměti při úvahách o Neronově hrozivé pověsti, je skutečnost, že římská říše byla obrovská a ne všichni její obyvatelé mohli být ovlivněni písemnými prameny. Zatímco Řím a některé části Itálie byly zasvěceny do oplzlých pomluv kolujících po městech, ti vzdálenější se s Neronem setkávali především prostřednictvím mincí, nápisů a soch – a ty často přinášely mnohem pozitivnější verdikt.
Jeden takový se nachází na východní straně Parthenonu v Athénách. Do kamene této pravděpodobně nejslavnější antické památky je vytesán nápis oslavující Nerona jako největšího imperátora (vojevůdce) a syna boha (tj. zbožštěného Claudia). To je vskutku vysoká chvála a pravděpodobně byla inspirována vojenskými úspěchy Říma v Arménii proti Parthům.
Zatímco obyvatelé Říma byli posedlí Neronovým soukromým životem, lidé v Řecku spíše oslavovali jeho vojenské úspěchy
Později byl v Boeotii (rovněž Řecko) postaven památník na památku Neronovy cesty po Acháji v letech 66-68 n. l., během níž prohlásil, že tato provincie již nemusí platit daně. Doprovodný nápis hlásal, že Nero dělá pro Řecko něco, co žádný jiný císař nikdy neudělal; je to Zeus Osvoboditel a nový Apollón. Zatímco obyvatelé Říma byli posedlí tím, s kým Nero spí, a chmurnými podrobnostmi o smrti jeho ženy, ti v Řecku spíše oslavovali jeho vojenskou zdatnost a své daňové úlevy.
A pokud byl Nero zlobrem lidové představivosti, k majiteli neronské mince ražené v Lugdunum (Lyon), která zdobila zakopanou zrcadlovou schránku, se tato skutečnost nedostala. Přestože schránka byla po Neronově pádu pohřbena, mince byla stále považována za dostatečně krásnou a vzácnou, aby někoho doprovázela do hrobu.
Ještě v pátém století našeho letopočtu zírala císařova podoba z medailonků, které se rozdávaly lidem jako suvenýry na Cirku Maximu v Římě. Ve skutečnosti se po určitou dobu jeho obraz objevoval častěji než obraz kteréhokoli jiného císaře.
Co nám to všechno říká? Odpověď zní, že náš tradiční obraz Nerona nemusí nutně představovat úplný obraz. Že ačkoli se císař nepochybně dopustil hrozných zločinů, byl zároveň milován i nenáviděn. A že zatímco Tacitus, Suetonius a Dio ho považovali za ztělesněné zlo, mnoho lidí si zřejmě myslelo pravý opak.
Dr. Shushma Maliková přednáší klasickou filologii na Roehamptonské univerzitě. Její kniha The Nero-Antichrist: V březnu vyšla v nakladatelství CUP
Tento článek byl poprvé publikován v srpnu 2020 v BBC History Magazine
.