Racionální egoismus (rusky: разумный эгоизм) se stal dominantní sociální filozofií ruského nihilistického hnutí, která se rozvinula v dílech nihilistických filozofů Nikolaje Černyševského a Dmitrije Pisareva. Jejich terminologie však byla do značné míry zastřená, aby se vyhnula vládní cenzuře, a název racionální egoismus se ve spisech obou filosofů výslovně nevyskytuje. Racionální egoismus byl dále ztělesněn v Černyševského románu Co je třeba udělat? z roku 1863 a v reakci na něj jej kritizoval Fjodor Dostojevskij ve svém díle Zápisky z podzemí z roku 1864. Pro Černyševského sloužil racionální egoismus jako základ pro socialistický vývoj lidské společnosti.
Anglický filozof Henry Sidgwick se racionálním egoismem zabýval ve své knize The Methods of Ethics, která poprvé vyšla v roce 1872. Metoda etiky je „jakýkoli racionální postup, kterým určujeme, co by jednotlivé lidské bytosti ‚měly‘ – nebo co je pro ně ‚správné‘ – dělat nebo o co usilují dobrovolným jednáním“. Sidgwick uvažuje o třech takových postupech, a to o racionálním egoismu, dogmatickém intuicionismu a utilitarismu. Racionální egoismus je názor, že pokud je agent racionální, „považuje při volbě mezi alternativami jednání za důležité pouze množství následného potěšení a bolesti pro sebe; a usiluje vždy o co největší dosažitelný přebytek potěšení nad bolestí“.
Sidgwick shledal, že je obtížné najít nějaký přesvědčivý důvod pro upřednostnění racionálního egoismu před utilitarismem. Ačkoli utilitarismus lze opatřit racionálním základem a smířit s morálkou zdravého rozumu, racionální egoismus se jeví jako stejně věrohodná doktrína ohledně toho, k čemu máme největší důvod. Musíme tedy „připustit konečný a zásadní rozpor v našich zdánlivých intuicích o tom, co je rozumné v jednání; a z tohoto připuštění se zdá vyplývat, že zdánlivě intuitivní působení praktického rozumu, které se projevuje v těchto rozporuplných soudech, je koneckonců iluzorní“.
Ayn RandováRedakce
Spisovatelka a filozofka Ayn Randová se také zabývá teorií, kterou nazvala „racionální egoismus“. Podle ní je iracionální a zároveň nemorální jednat proti vlastnímu zájmu. Její názor je tedy spojením jak racionálního egoismu (ve standardním smyslu), tak etického egoismu, protože podle objektivistické filozofie nelze egoismus řádně zdůvodnit bez epistemologie založené na rozumu.
V její knize Ctnost sobectví (1964) je koncept racionálního egoismu podrobně vysvětlen. Podle Randové považuje racionální člověk svůj vlastní život za nejvyšší hodnotu, racionalitu za nejvyšší ctnost a své štěstí za konečný cíl svého života.
Naproti tomu Randová ostře kritizovala etickou doktrínu altruismu:
Nezaměňujte altruismus s laskavostí, dobrou vůlí nebo respektem k právům druhých. To nejsou primárnosti, ale důsledky, které altruismus ve skutečnosti znemožňuje. Neredukovatelným primátem altruismu, základním absolutnem je sebeobětování – což znamená sebeobětování, sebeodříkání, sebezapření sebezničení – což znamená já jako měřítko zla, nesobec jako měřítko dobra. neschovávejte se za takové povrchnosti, jako jestli máte nebo nemáte dát žebrákovi desetník. O to tu vůbec nejde. Jde o to, zda máte, nebo nemáte právo existovat, aniž byste mu ten desetník dali. Jde o to, zda si musíte dál kupovat svůj život, desetník za desetníkem, od každého žebráka, který se rozhodne vás oslovit. Jde o to, zda je potřeba druhých první hypotékou na váš život a morálním smyslem vaší existence. Jde o to, zda má být člověk považován za obětní zvíře. Každý sebevědomý člověk si odpoví: Ne. Altruismus říká:
.