Publikum lze určit na základě stylu, tónu, obsahu, použití jazyka a formy, jakou je to vše sděleno. Autor často specializuje své psaní tak, aby se zaměřil na konkrétní publikum. Tato skupina je vybrána proto, že má zvláštní vztah k jedné části spisovatelova díla. Tou může být téma nebo formát, v němž psaní vychází.
Spisovatel si může vybrat specifické publikum, protože ví, že na tuto skupinu bude báseň nebo příběh emocionálně působit nebo že se jí bude více týkat určité téma. Spisovatel může dokonce oslovit publikum se záměrem dosáhnout změny nebo ovlivnit tuto skupinu.
Někteří spisovatelé píší pro mladé publikum, jiní pro starší. Básníci jako Shel Silverstein a A. A. Milne psali většinu svých děl s ohledem na děti. Zatímco jiní, Edgar Allan Poe nebo Elizabeth Bishopová, se zaměřovali na dospělé čtenáře. Pokud se spisovateli podaří úspěšně zacílit na své publikum a zapůsobit na něj, je pravděpodobnější, že se jeho dílo stane populárním a získá větší ohlas v literární komunitě.
Příklady publika v literatuře
Příklad č. 1 Poslouchejte MUSTN’TS od Shela Silversteina
V této básni Silverstein jednoduchým a účinným jazykem popisuje všechna negativa, s nimiž se dítě v životě setká. Jeho mluvčí nabádá všechny čtenáře, aby ignorovali hlasy nenávisti a pesimismu ve své hlavě a prosadili se ve světě sami. První verše básně informují dítě o tom, že si musí najít čas, aby naslouchalo všem odpůrcům na světě. Existují „MUSÍM“ a „NEMUSÍM“ a také „NEMUSÍM“.“ Vytvoření skupin známých jako „NEMUSÍM“ a „NEMUSÍM“ je zábavný a účinný prostředek. Pomáhá mladému čtenáři představit si typy lidí, se kterými se v životě setká.
Všichni tito lidé budou dítěti říkat, že to, co chce, nemůže a nemělo by nastat. Podívejte se na závěrečnou část textu:
Poslouchej NIKDY NEMŮŽEŠ
Tak poslouchej zblízka-
Může se stát cokoli, dítě,
Může se stát cokoli
Dítě je musí slyšet a pak jejich hlasy odsunout stranou, aby se mohlo pustit do uskutečňování všeho, co chce. Závěrečné řádky jsou adresovány právě „dítěti“. To je zcela zřejmá narážka směrem k básníkovu cílovému publiku.
Příklad č. 2 Imigrace od Aliho Alizadeha
Složitá a dojemná báseň „Imigrace“ se zabývá tématy náboženství, odcizení a přijetí. Je to poutavý pohled na pozitiva, negativa a emocionální a psychickou daň, kterou si imigrace vybírá. Báseň je určena publiku, které dokáže pochopit scény odehrávající se ve strofách, ale také tomu, které potřebuje porozumět.
Existují dva typy čtenářů, kteří se s tímto dílem mohou setkat. Ti, kteří chápou, o čem mluvčí implicitně mluví. Stejně jako básník zažili bolesti a radosti emigrace z jedné země do bezpečnější. Pak jsou tu ti, na které by mohly zapůsobit emoce a sváry zprostředkované v textu. Tato skupina by zkušenostem přistěhovalců nemusela rozumět, a proto by z básně odcházela poučenější a vstřícnější k ostatním, kteří jsou jiní než oni.
Podívejte se na tyto řádky z básně:
Stojí to za to? Nepochybně.
Konečně pochopit
podvodnou pravdu lidstva.
Snít
o sladkosti rovnosti.
Doporučit?
Jen odporným nepřátelům
a nejdražším přátelům.
Mluvčí zde popisuje postavení, které člověku v jeho novém domově přinese imigrace. Je to dvousečná zbraň. Je bolestná až k utrpení, ale zároveň je to úleva od světa, který byl v jiném smyslu mnohem horší. Jsou zde momenty optimistické i pesimistické. Mluvčí se v posledních řádcích ptá, zda by ji doporučil. Jejich odpověď zní ano. Všem, svým nejdražším přátelům i odporným nepřátelům, tak znepokojivá a emotivní je situace. Díky básníkovu jasnému jazyku a srozumitelné obraznosti by měl být textem dojat každý čtenář, ať už je mu sympatický, nebo ne.
Příklad č. 3 O prodeji Keatsových milostných dopisů v dražbě by Oscar Wilde
V básni „O prodeji Keatsových milostných dopisů v dražbě“ Wilde, který je jistě mluvčím básně, líčí to, co považoval za hrubé narušení Keatsova soukromí ze strany uměleckých analfabetů. Báseň je určena těm, kteří sympatizují se stejnými literárními kauzami jako Wilde, ale také těm, kteří by mohli být v pokušení Keatsovy milostné dopisy skoupit a využít. Mohli by se jimi stát, pokud jsou ochotni nechat si změnit názor, ovlivněni Wildeovou výzvou k úctě. Podívejte se na tyto řádky ze středu sonetu:
Aj! za každý jednotlivý puls vášně cituji
Cenu kupeckou. Myslím, že nemilují umění
Kteří rozbíjejí křišťál básníkova srdce
Aby se malé a chorobné oči mohly lesknout a škodolibě radovat.
Básník zde používá silná slova jako „puls“, „vášeň“ a „lesk a škodolibost“, aby postavil do kontrastu lásku v Keatsově psaní a chorobnou penězchtivost těch, kdo ji chtějí zneužít. Jejich „malé… oči“ chtějí nahlédnout do dopisů a zjistit, na čem mohou vydělat nebo se něco naučit a podělit se o to. Wilde chtěl, aby ti, kdo si toto dílo přečtou, odcházeli s myšlenkou, že je špatné Keatsovy dopisy takto rozprodávat a využívat. Měli by si ho vážit jako „Endymiona“, krásného literárního génia, kterého vzala předčasně doba.