Přeskupení – rozhodující změna v poměru sil mezi politickými stranami, která vytváří nové koalice a ponechává jedné straně a jedné ideologii trvalou dominanci – se vyskytuje mnohem častěji v představách straníků než ve skutečnosti. Karl Rove věřil, že znovuzvolení George W. Bushe v roce 2004 zakotví trvalou republikánskou většinu. Během několika let byli prezident i jeho strana zdiskreditováni. V roce 2008, po zhroucení finančního systému a historické kampani Baracka Obamy, si někteří lidé – a já k nim patřil – mysleli, že by mohlo dojít k přerodu demokratů. Obamovo vítězství s velkou většinou v Kongresu by uzavřelo desetiletí konzervativní ideologie, protivládní politiky, deregulace, hromadění obrovských majetků a prohlubování obrovských nerovností. Nová éra liberálních reforem měla smést trosky, které po sobě zanechala pravice, a konečně začít řešit velké problémy.
Tak to ale nedopadlo. Málokdy se to podaří. Obamovo hnutí bylo spíše osobní než ideologické. Vedl kampaň jako vizionář, ale vládl jako technokrat. Po volbách se z Obamy pro Ameriku měla stát Organizace pro Ameriku, ale místo toho v podstatě zanikla. Na konci kampaně kandidát označil finanční krach za „konečný verdikt“ nad „neúspěšnou ekonomickou filozofií“, ale ukázalo se, že šlo o taktický posun v reakci na události. Obama nebyl ideolog – nedůvěřoval rozsáhlým historickým tvrzením – a v Bílém domě od takového vyjadřování upustil. Jako prezident se věnoval detailům tvorby politiky a neplodné snaze uzavírat dohody s opozicí. Ztratil spojení s náladou v zemi, která se rozhořela nespokojeností, jež neměla jasnou ideologickou podobu.
Republikánské straně došly ideje, ale ne šťáva, a její energie se stala zcela destruktivní. Obama byl tak osobně působivý a přitažlivý, že si mnozí demokraté nevšimli, že jejich strana doutná jako shnilý strom a ztrácí většinu ve Washingtonu i v celé zemi. Obama dosáhl jedné velké reformy, ve zdravotnictví, a dal zářný příklad slušné, dospělé vlády, ale ke konci svého prezidentství prosil Američany, abychom byli lepší, než jsme. Něco se v naší ekonomice a demokracii pokazilo a Obama to nedokázal napravit – možná byl příliš rozumný na to, aby to plně pochopil.
Více od tohoto autora
Přečtěte si: Obamova doktrína
V minulém století došlo pouze ke dvěma přeskupením – k jednomu v roce 1932 a k druhému v roce 1980. První vyneslo k moci Franklina D. Roosevelta a demokraty a liberalismus dominoval až do konce 60. let. Druhé vyneslo k moci Ronalda Reagana a republikány a konzervatismus si udržuje vliv na naše politické instituce, ne-li na volební většinu, dodnes. „Každá velká věc začíná jako hnutí, stává se obchodem a nakonec se zvrhne v raketu,“ napsal Eric Hoffer, autor knihy The True Believer. Počátkem sedmdesátých let se koalice městských strojů a zájmových skupin New Deal stávala raketou, kterou symbolizovaly hromady neodvezených odpadků v ulicích téměř zbankrotovaného New Yorku. Jisté známky degenerace Reaganovy revoluce se objevily na konci 90. let, kdy projekt K Street Toma DeLaye smazal hranici mezi vládnutím a lobbováním za velké peníze. Dalším krokem je rozpuštění, ale konec Hofferova životního cyklu se může protáhnout na mučivé roky.
Dvě přestavby měly několik věcí společných. Dlouhodobé demografické změny – v prvním případě imigrace a urbanizace, v druhém suburbanizace a konec pevného Jihu – přetvářely identitu amerických volebních bloků. John the Baptists, předzvěst nadcházejícího přerodu, se objevili v nepravděpodobných podobách. Neúspěšná kandidatura mokrého, městského, katolického guvernéra New Yorku Ala Smithe v roce 1928 předznamenala měnící se demokratickou koalici; zdemolovaná kandidatura arizonského extremistického senátora Barryho Goldwatera v roce 1964 signalizovala tvrdý pravicový obrat Republikánské strany. Když tradiční politika nedokázala řešit chronické sociální problémy, rostoucí aktivita lidových hnutí – průmyslových dělníků, evangelikálních křesťanů – tlačila strany k novým ideologickým závazkům. Všeobecnou nespokojenost se starými pořádky urychlily krize: velká hospodářská krize na počátku 30. let, stagflace, fronty na plyn a americká rukojmí na konci 70. let. Volby v polovině volebního období v letech 1930 a 1978 byly jako otřesy před zemětřesením. Pak se v rozhodujících prezidentských volbách objevil vyzyvatel, který zničil dosavadního prezidenta nejen tím, že získal více hlasů, ale i tím, že přinesl novou představu o vládě.
Realignace nastávají, když se dlouhodobá společenská transformace, krize a správný vůdce sejdou a změní krajinu. Při zpětném pohledu mají auru historické nevyhnutelnosti, ale nelze je předvídat. Roosevelt nekandidoval jako bič na ekonomické royalisty; to přišlo později. Představoval liberální křídlo Demokratické strany – byl pro veřejnou hydroelektrárnu, federální pomoc nezaměstnaným, nízké tarify a ochranu přírody -, ale v roce 1932 vedl kampaň na základě snižování deficitu a vágního příslibu experimentů, které měly zemi vrátit k práci. „V den voleb Roosevelt standardně zvítězil,“ napsal historik David M. Kennedy v knize Freedom From Fear. „Rooseveltovo vítězství nebylo ani tak potvrzením jeho politiky, jako spíše odmítnutím Hooverovy politiky. Zůstal nevyzpytatelný, jeho přesné záměry zůstaly záhadou.“ Poté Roosevelt upevnil přerod pomocí New Dealu a drtivého znovuzvolení v roce 1936.
Přečtěte si: Stejně tak v roce 1980 nebylo vůbec jasné, zda den voleb zahájí novou éru konzervatismu. Arthur Schlesinger, mistrný kronikář demokratických prezidentství, především toho Rooseveltova, nepředpokládal, že by mohlo dojít k přerodu. Svému deníku se svěřil s „uvolněným pohledem na Reagana“ a s odporem k Jimmymu Carterovi se rozhodl volit beznadějného kandidáta třetí strany Johna Andersona. Po celý podzim byli Reagan a Carter v průzkumech téměř vyrovnaní, až se týden před volbami sešli k jediné debatě. Kdyby poté, co Carter Američanům připomněl, že Reagan byl kdysi rozhodně proti Medicare, Reagan řekl: „No, Medicare je socialismus,“ mohl se Carter stát prezidentem na dvě období. Místo toho ho Reagan smetl dobromyslným zavrtěním hlavy – „A je to tu zase“ – a jeho vystoupení otevřelo bránu k volebnímu vítězství na poslední chvíli.
„Nebylo zdaleka jasné, že Reagan a republikánská pravice smetli národ svými myšlenkami a návrhy,“ napsal Sean Wilentz v knize The Age of Reagan. „Výsledky však zcela jistě odrážely zhroucení demokratů, zejména liberálních demokratů“. Reagan, osvědčený ideolog, zvítězil tím, že své postoje změkčil do uklidňující vize amerického individualismu. Pak, podobně jako Roosevelt, pokračoval v upevňování přeskupení tím, že vládl jako ideologický prezident a vyhrál znovuzvolení s obrovským náskokem.
Jinými slovy, přeskupení sice vyplývá z tektonických posunů, ale není nevyhnutelné. Jsou předmětem kombinace různých prvků, včetně náhody – spíše jako hurikán než příchod jara. Nikdo nemůže vědět, zda rok 2020 přinese takové přeskupení, jaké někteří lidé na levici očekávají. V letech od roku 2008 se změnilo mnoho věcí, včetně tří velkých. První z nich je přetrvávající kocovina z velké recese a zvýšené ekonomické rozdíly, kvůli nimž jsou demokratičtí voliči netrpěliví s druhem postupných reforem, s nimiž Hillary Clintonová vedla kampaň v roce 2016, a touží po ambicióznější politice. Druhým důvodem je příchod mileniálů do politického věku – nejsilnější generace od dob Boomerů, která je mnohem levicovější než jejich starší generace. Třetím je Donald Trump.
Od svého zvolení Trump – tím, že byl každou minutu svého prezidentství věrný sám sobě – tlačí vzdělané ženy, voliče z předměstí a dokonce i malé procento své bílé dělnické základny k Demokratické straně. Jeho nenávistná rétorika a charakter způsobují, že Američané – zejména bílí demokraté – jsou v otázkách imigrace, náboženství a rasy spíše více než méně liberální. Loni v listopadu tvořili nebělošští voliči rekordních 28 procent střednědobých voličů a 38 procent mladých voličů. Republikánská strana zároveň vybudovala své valy kolem zmenšující se půdy obývané staršími, bělejšími, venkovštějšími a méně vzdělanými Američany. Právě tyto změny by mohly na dlouhá léta vynést k moci novou demokratickou koalici.
Přečtěte si: Co je s demokraty špatně?“
Na to ale nespoléhejte. Ještě pořád žije spousta lidí tam vzadu v tom obrovském neznámu za městem, kde se rudá pole republiky valí pod nocí. Protože pokrokáři, zejména ti mladší, a zejména hyperpolitizovaní partajníci na Twitteru, málokdy mluví s lidmi, kteří nemyslí jako oni, přestávají věřit, že takoví lidé ještě existují, alespoň ne ve významném počtu – dříve nebo později budou muset vymřít. A přesto se tito téměř vymřelí Američané rok co rok stále dostavují k volbám a často v nich vítězí.
Možná Demokratická strana a s ní i většina Američanů dospěli do bodu, kdy už jim dolaďování hrubě nespravedlivé ekonomiky a zkorumpovaného politického systému nestačí. Možná je po desetiletích nerovnosti a vlády organizovaných peněz kritická masa voličů připravena slyšet na radikální řešení – daň z bohatství, možnost veřejného pojištění, zelený ekonomický program, rozsáhlé politické reformy, dokonce i ústavní změny. Možná to znamená přerod strany a země doleva. To se dozvíme až po volbách. Pokud ano, pak je nejvyšší čas.
Přeskupení však závisí na politickém vedení, které není jen otázkou ideologie nebo politiky. Kampaně vyprávějí příběhy a v politice stejně jako v literatuře záleží na stylu stejně jako na ději. Roosevelt a Reagan, ideologické protiklady, oba zvítězili díky tomu, že mluvili způsobem, který dával Američanům pocit důstojnosti a sounáležitosti a dodával jim naději. Nevyhráli tím, že by harašili na veřejnost. Nevyhráli tím, že naznačovali, že každý, kdo s nimi nesouhlasí, musí být buď hloupý, nebo prodejný. Nezískali většinu tím, že by Američany rozkládali do identitárních bloků. Nenutili svou stranu, aby se zavázala k věrnosti nejextrémnějším postojům, ani neproměnili politiku v neradostné cvičení v ortodoxii. Zatloukali svým oponentům, ale dělali to s úsměvem.
Volba mezi radikálními řešeními a sjednocujícím apelem je falešná volba. Pokud demokraté skončí s hecujícím, bez humoru, pohrdavým a rozdělujícím kandidátem, který neosloví celou zemi, protože nemá vizi pro zemi, pak téměř jistě vstoupíme do temnoty druhého Trumpova období. Pokud si zvolí vůdce, jehož radikalismus je plný naděje a jehož hněv je velkorysý, pak možná dojde k přeskupení.