Jako dítě jsem byl zarytým fanouškem Taylor Swift.
Mám v živé paměti, jak jsem poslouchal „Fifteen“ při hraní Zoo Tycoon. Taylor jsem miloval, a to až do dob jejího alba „Mean“. Zdálo se, že se zastává outsiderek, jako jsem já, které rády převádějí události a pocity do slov.
Taylor Swift – Fifteenwww.youtube.com
Přibližně v éře Red se něco změnilo. Začala jsem mít odpor k popovým umělcům obecně, ale zejména k Taylor. Bylo pro mě také obtížné navázat s Taylor vztah, protože přešla od zpovědního country k popovým písním, které vyprávěly o způsobu života, jenž se zdál být okouzlující a naprosto nedosažitelný. Přes noc se z ní stala roztleskávačka a vůdkyně kliky a já se asi cítila zrazená.
Oslavovala jsem, když ji média pranýřovala za to, že je bílá feministická figurka, a později za to, že je apolitická. Než se mou prací stalo psaní myšlenkových textů pro internet, neustále jsem v duchu psala myšlenkové texty, které Taylor Swiftovou rozcupovaly. Připadala mi jako všechno, co jsem nemohla vystát – povrchní, zaprodaná, symbol bílé WASPy hyperkapitalistické ženskosti a viktimizace, posedlá vztahy a sebou samou, všemi milovaná. Ty kousky se psaly samy, opravdu.
Pak jsem nebyla sama. Nějakou dobu bylo v módě Taylor Swiftovou nenávidět. Bylo tu vleklé drama s Kanyem Westem, které vyvrcholilo legendárním sporem ohledně Kanyeho písně „Famous“. Zde je stručný přehled toho, co se stalo: píseň obsahuje text „Mám pocit, že bychom s Taylor mohli mít pořád sex, Proč? Díky mně je ta kráva slavná.“ Poté, co Taylor popřela, že by text schválila, Kanye trval na tom, že mu Taylor dala požehnání, a Kim Kardashian zveřejnila telefonát, který odhalil, že Swift tak skutečně učinila.
Díky uniklému záznamu telefonátu zveřejněnému 21. března však nyní víme, že Kanye Taylor o použití slova b*tch neinformoval. V novém zvukovém záznamu Swift skutečně říká, že jí první věta připadá vtipná, a dodává: „Jsem ale ráda, že to není sprosté. Nepřipadá mi to sprosté, ale jako, panebože, ten build-up, co jsi tomu dal. Myslela jsem si, že to bude jako ta hloupá blbá mrcha, jako, ale není to tak.“ O poslední větě není ani zmínka. Možná Taylor nebyla tak docela had, jak jsme si mysleli. (Záleželo by na tom tak jako tak? Vyřeší hyperzaměřování se na volbu slov Taylor Swiftové vůbec něco pro někoho?“)
Abychom byli spravedliví, počáteční a dlouhodobý úder proti Swiftové se týkal mnohem víc než jen jednoho telefonátu. Přinejmenším v některých kruzích se Swiftová stala symbolem (svého druhu) poddajnosti bílých žen v systémech útlaku. Její ochota udělat ze sebe oběť a zároveň odsoudit Kanyeho podle mnohých připomínala spoluvinu bílých žen a evokovala starý narativ, kdy křehké bílé ženy obviňovaly černé muže ze zločinů. Tento systémový útlak jistě stále existuje, ale Swiftová se stala jeho nevědomou tváří. Její ospravedlnění nijak nezmění tento velmi reálný problém nadvlády bílé rasy a spoluviny a nedílné role bílých žen v něm; jen ukazuje, že Taylor Swift možná přece jen nebyla tím největším problémem.
Historie rasové necitlivosti nebo lhostejnosti Swift není vyhrazena jen tomuto jedinému problému. Dokud se náhle (z veřejné potřeby) nezpolitizovala, byla Swiftová milována některými členy alt-right, kteří ji nazývali svou „árijskou královnou“. Využívala LGBTQ+ kulturu, když se jí to hodilo a aby se vykreslila jako spasitelka. Seznam jejích přešlapů pokračoval. Novinářům se sbíhaly sliny.
Swift, která je vždy odbornicí na měření teploty veřejnosti, si je dobře vědoma našeho opovržení vůči ní. Léta s ním neúnavně bojovala, ale nedávno se konečně zdálo, že se vzdala ducha své potřeby zalíbit se, a přiznala, jakou daň si tato potřeba vybrala. Možná právě to jsem celou dobu hledal: přiznání nedokonalosti. V rozhovoru pro Rolling Stone Swiftová konečně řekla: „Bývala jsem jako zlatý retrívr, který ke každému chodí a vrtí ocasem. ‚Jasně, jasně, samozřejmě! Co chcete vědět? Co potřebujete?‘ Teď už asi musím být trochu víc jako liška.“
rollingstone.com Erik Madigan Heck pro Rolling Stone
Na otázku ohledně veškeré nenávisti, které se jí dostalo, odpověděla: „Nebyla jsem si jistá, co přesně jsem udělala tak špatného. Bylo to pro mě opravdu těžké, protože nesnáším, když lidé nedokážou přijmout kritiku. Takže se snažím zkoumat sama sebe, a i když je to opravdu těžké a někdy to hodně bolí, opravdu se snažím pochopit, odkud lidé přicházejí, když mě nemají rádi. A naprosto chápu, proč mě lidé nemají rádi. Protože, víte, i já jsem se setkala s tím, že mi moje nejistota říkala takové věci – a věci tisíckrát horší.“
Když jsem dnes na NPR Tiny Desk sledovala Taylor Swift, jak hraje čtyři písničky jen s pomocí kytary, klavíru a svého dýchavičného, roztřeseného hlasu, snažila jsem se najít jádra té spalující nenávisti, která mě a mnoho dalších motivovala k tomu, abychom se na ni tolik let vrhali. Ale nepodařilo se mi to. Nenávist vychladla, nebo se možná přesunula dál, jako bouřková fronta, která se konečně vzdálila z nadhledu.
Při pohledu na zatopené trosky průmyslového komplexu, který jsem si já a mnozí další vybudovali z nenávisti k Taylor Swift, jsem začal přemýšlet o zdrojích svého zuřivého odporu k této popové hvězdě, kterou jsem kdysi miloval. Nelíbí se mi spousta toho, co udělala a za čím si stojí, takže je to tak – ale necítím stejnou vendetu třeba vůči Tomi Lahrenové, která je také jižanka a blondýna a která se tento týden dopustila mnohem horších hříchů než kdy Swiftová.
U Swiftové a u umělců, které milujeme a kteří nás zklamali, je to vždycky osobní. Jistě, nenávist, kterou cítím k Taylor Swiftové, má z nemalé části kořeny v závisti – v závisti, že bych nikdy nemohla vypadat nebo být jako Taylor Swiftová, v závisti, že je opěvována jako velká písničkářka naší doby, zatímco já stále ještě hraji na klavír ve své ložnici, v závisti, že se dlouho zdálo, že si nevšímá bolesti, která není zapletena do jejích vlastních milostných afér.
Je v tom trochu internalizované misogynie, které jsem si všimla ve své tendenci okamžitě odepisovat hvězdy jako Camilla Cabello jako nastrčené osoby z branže, zatímco nad jejím mužským protějškem Shawnem Mendesem ani nemrknu okem. Jak říká ve své písni „The Man“, je pravda, že by pravděpodobně nečelila takové nenávisti, kdyby byla muž. To však nijak nesnižuje fakt, že Swiftová pochází z bělošského a bohatého prostředí, a jako další běloška z vyšší střední třídy si uvědomuji, že Taylor Swiftová a já se zase tak moc nelišíme, a než si pro ni přijdu, musím vyslechnout sama sebe a svou vlastní spoluvinu.
Stejně jako veškerý vitriol směřovaný na jednu osobu namísto větších problémů je i nenávist vůči Taylor Swiftové (stejně jako zrušení kultury jako celku) laciným a zjednodušeným způsobem, jak obvinit jedinou osobu z mnohem větších a systémových problémů se stejně systémovým řešením. Proto se to všechno může tak rychle zhroutit, když unikne jediná nahrávka telefonátu.
Tím nechci říct, že Taylor Swift má nárok na něčí lásku nebo čas. Já například stále úplně nechápu důvod, proč se zdá, že lidé zbožňují text písně „All Too Well“, která je pro mě neúprosně průměrnou, sušenkovou popovou písní. Myslím si, že na Tiny Desk předvedla dobrý výkon, i když by si to místo pravděpodobně zasloužilo mnoho jiných.
Taylor Swift- All Too Well Lyricswww.youtube.com
Všichni máme právo nemít rádi toho, koho chceme mít rádi. Obecně máme právo na své preference a emoce. Ale ten druh vzteku, který v nás Taylor Swift už tak dlouho rozněcuje – který v nás rozněcuje tolik popových hvězd, figurek a pitomých celebrit -, by neměl zastínit hlubší realitu světa, který je formuje a který profituje z naší posedlosti jimi, ať už negativní, nebo pozitivní.
V poslední době se tento vztek často točí kolem umělcovy politické ostrosti nebo jejího nedostatku. Musí však být všichni umělci aktivisty? Domnívám se, že někdo jako Taylor Swift, kdo si může dovolit stovky PR lidí (z nichž alespoň jeden by se mohl obtěžovat tím, že bude zodpovědný za její politickou a společenskou prezentaci), má jisté povinnosti. Přesto existuje určité spektrum, a i když by každý měl chovat základní úctu k lidským právům druhých, nemyslím si, že můžeme tvrdit, že umělci musí být vždy radikálními aktivisty, zejména pokud sami aktivisty nejsme.
Možná naše tendence vrhat se na jednoho člověka a obviňovat ho z celého problému svědčí o tendenci internetu polarizovat a ignorovat síly, které se spikly, aby vytvořily každého člověka, což pramení z naší touhy najít rychlá řešení na neřešitelné a trvalé problémy. Nikdo neexistuje ve vakuu. Trump rasismus nevytvořil – ten je všitý do struktury Ameriky. Navzdory všeobecnému přesvědčení Taylor Swiftová nevytvořila bílý feminismus – ten byl zabudován do počátků ženského hnutí.
Takže dnes vítězí Taylor Swift. Dnes uvolňuji svou nenávist k Taylor Swiftové. Vzdávám se jí, jak by řekla Marianne Williamsonová. Děje se toho příliš mnoho jiného, než abych na ni vynakládala další energii. Jestli je tohle všechno, abych citoval jiného umělce, jehož obhajobou jsem strávil nadměrné množství času, tak se odhlašuji. Těch 45 minut, které jsem strávil psaním tohoto článku, budou poslední minuty, které strávím nad Taylor Swift, a to slibuji. Do příště.