V průběhu let jsem se zabýval spoustou nápadů na příběhy a všiml jsem si, že kolektivní posedlost spisovatelů má tendenci se měnit – jeden rok všichni navrhují svůj pohled na stejný televizní pořad, další rok chtějí všichni psát jen o tom, co pro ně znamená péče o pleť. Ale kdybych měl něco jmenovat, myslím, že jediné téma, které je nejstálejším a nejčastějším zdrojem zájmu spisovatelů (a čtenářů), je rozpad přátelství.
Je to tak běžná zkušenost, že se na první pohled může zdát banální – a přesto ji spisovatelé stále předkládají a čtenáři o ní stále žádají příběhy nebo rady. (Nedávná sága Caroline Callowayové představuje dokonalý důkaz toho, že lidé o celé věci prohlašují, že je nudná a naprosto strhující zároveň). Myslím, že část toho, co nás na rozchodech nejlepších kamarádek fascinuje, je právě toto napětí – myslíme si, že by nás to nemělo tolik zajímat, a přesto nás to zajímá. Moje nejnovější myšlenka na toto téma, podpořená nedávným článkem Haley Ask MR, je, že bychom možná dosáhli většího pokroku v řešení těchto problémů, kdybychom k nim přistupovali, jako by na nich záleželo tolik, kolik naznačuje náš kolektivní zájem.
Takže proto jsem zavolala neoficiální laureátce Man Repelleru, doktorce Orně Guralnikové, jejíž seriál Couples Therapy od Showtime předběhl naši konverzaci u vodního chladiče v centrále. Zeptala jsem se jí na to, jak se přátelské rozchody vyrovnají těm romantickým, jestli některé rozchody bolí víc než jiné a co dělat, když chcete získat svého kamaráda zpátky.
Lidé často mluví o tom, jak emocionálně podobný pocit mohou mít romantické a platonické „rozchody“. Kolik pravdy v tom vidíte?“
Psychoanalytická teorie má tendenci hodně teoretizovat o rodičovské dynamice – o vývoji z hlediska vztahů s matkou, otcem, primárními pečovateli – a nedostatečně teoretizuje o sourozeneckých a vrstevnických vztazích. Existuje neustálá kritika tohoto přehnaného zaměření. V obecném povědomí máme tedy tendenci hyperfokusovat se na primární objekt lásky, zatímco ve skutečnosti jsou sociální sítě lidí hluboké a hluboké s dalšími lidmi v jejich životě – s přáteli, s kolegy.
Odkud myslíte, že toto zaměření pochází?
Existuje sociopolitický ekonomický tlak na upřednostňování základní rodinné jednotky – manželství, dětí a této sociální struktury – před ostatními strukturami. Tak, jak je naše společnost postavena, je stále větší tlak na jednotlivce a na rodinnou jednotku, aby byla živitelem, ekonomickým zdrojem bezpečí, namísto rozsáhlejší sociální sítě podporující jednotlivce. Je to spojeno s kapitalismem, ale také hluboce s neoliberalismem. Od Reaganovy éry se to pravděpodobně zhoršuje. Existují ekonomické důvody, proč zdůrazňovat rodinnou jednotku a nezdůrazňovat komunitu, protože pokud zdůrazňujete komunitu, pak jsme všichni zodpovědní jeden za druhého, jsme jedno s vládou a všichni bychom se o sebe měli starat. Neshazujeme to jen na jednotlivce a na rodinu. Ten přehnaný důraz na rodinné hodnoty – je v tom ekonomická motivace.
Naší emocionální pravdou je, že jsme všichni navzájem hluboce propojeni.
To je zajímavé. Takže když lidé píší s těmito myšlenkami a otázkami ohledně rozpadu přátelství, vyjadřují tím, že způsob, jakým je společnost nastavena, se nespojuje s tím, co jim připadá emocionálně pravdivé?“
Přesně tak, protože naše emocionální pravda je, že jsme všichni hluboce spojeni jeden s druhým a existují i jiné druhy příbuzenských struktur, na kterých nám hluboce záleží. Nejen náš milenec, náš manželský partner, naše dítě. Jsme k sobě navzájem velmi hluboce připoutáni.
Zjistil jste, že rozpad přátelství bývá bolestivější v určité fázi lidského života?
Ne. Myslím, že je to vždy hluboká, hluboce destabilizující ztráta, když se přeruší opravdové přátelství. Myslím, že je to strašné. Je to hrozné pro malé děti; je to hrozné pro dospívající; je to hrozné pro mladé dospělé. Je to hrozné pro nás po celý život. Jsme hluboce spojeni se svými přáteli. Myslím, že v jistém smyslu se naše nejlepší já projevuje s našimi přáteli.
Vnímáte něco jedinečného ve vazbě nebo očekávání v ženských přátelstvích?
Myslím, že když jsou lidé mladí, každý si báječně vytváří přátele. Děti prostě přirozeně inklinují k navazování vztahů. Ony si ani kamarády nevytvářejí, ony se kamarádí. To je jejich základní očekávání: „Jsme kamarádi. Jsme spolu. Děláme věci společně.“ Ale jak se věci stávají více genderovými, chlapci trpí, protože existují nejrůznější opatření týkající se mužství, která chlapcům ztěžují prohlubování jejich přátelství – mluvit o věcech, vyjadřovat náklonnost. Je tu celá ta homofobie. Ale myslím, že mladší generace chlapců je v tom lepší. Vědí, jak být přáteli způsobem, který, řekněme, mužům mé generace moc nešel.
Lidé tráví spoustu času individuální terapie tím, že mluví o svých přátelích.
Někdy si myslím, že právě proto ženy ty rozchody přátelství prožívají tak intenzivně. Mnohé z těchto vztahů jsou si tak blízké, že nabývají vlastností toho, co si obvykle spojujeme s romantickými vztahy, i když nejde o vztahy sexuální.
Ano, ano. Ano. Máme takové záhlaví, jako: „Aha, tohle je romantický partner,“ a tak ten vztah chápeme. Přátelství zahrnuje velkou část vzrušení a přitažlivosti, kterou má romantický vztah. Jen nemá tuto hlavičku. Vím, že pro některé lidi je to někdy matoucí. Přátelství může působit romanticky a lidé si říkají: „Počkat, co to znamená? Co se to děje? Jsem to já? Jsem tohle?“ Lidé jsou z toho zmatení, protože naše pocity se neřadí do úhledných kategorií. Prostě to cítíme. Spojujeme se a poutáme a ne vždy to odpovídá názvu kategorie.“
To mě nedávno přivedlo k této otázce: Pokud se terapie normalizovala a máme pocit, že přátelství je důležité, proč je tak neslýchané, aby přátelé chodili na párovou terapii? Slyšel jsi někdy o tom, že by se to dělo?“
To se mi líbí, ale neslyšel jsem o tom. Lidé ke mně chodí kvůli párové terapii a jiným typům vztahových problémů. Třeba když si obchodní partneři uvědomí, že jejich mezilidská dynamika zasahuje do jejich obchodního vztahu, nebo pro záležitosti týkající se rodinného podnikání, jako jsou problémy s dědictvím. Tyto věci dávají lidem dost dobrých důvodů k návštěvě terapeuta. Ale mohu vám říct, že lidé tráví spoustu času individuální terapie tím, že mluví o svých přátelích. Pokud dojde k roztržce nebo problémům s přáteli, lidé o tom v terapii hodně mluví. Je to velmi zásadní problém. A mělo by to tak být. Je to důležité. Je to zásadní. Ale ne, nestalo se mi, že by se na mě kvůli tomu lidé obraceli. Myslím, že to není sankcionovaná možnost, ale ta myšlenka se mi líbí.“
Proč si myslíte, že je někdy těžší napravit přátelství? Je to proto, že závazky v těchto vztazích nejsou tak formalizované?“
No, abych podpořil to, co říkáš, myslím, že by bylo užitečné, aby se uznalo, že přátelství má skutečně hluboké místo v životě lidí a je dostatečně důležité, aby se do něj investovalo, stejně jako do jakéhokoli jiného vztahu. Jsou jako tkanivo, díky němuž má lidská existence význam. Lidé mají zvláštní pocit z toho, že jim na nich tolik záleží – protože na nich záleží každému.
Myslím si, že lidé mají mnohem větší schopnost vyrovnat se s pravdou, než si myslí.
Jaké prvky párové terapie lze podle vás začlenit pro lidi, kteří se snaží vyřešit problém s přítelem?
Hlavní věc, kterou lze získat, je, že často je cestou k nápravě trhlin schopnost skutečně naslouchat a vidět věci z pohledu druhého člověka. Neznamená to vzdát se vlastního pohledu, ale skutečně věnovat čas, empatii, pochopit věci z pohledu druhého člověka, vidět, odkud vychází, a uvědomit si, kdy začínáte být zbytečně paranoidní. Ale snažte se pochopit, že možná přicházejí z dobrého místa.
A pak najděte způsob, jak otevřeně mluvit o motivacích, které jsou v určitých konfliktech zahnízděny. Někteří lidé mají problém být k sobě upřímní ohledně toho, co se skutečně děje, a myslím, že lidé mají mnohem větší schopnost vyrovnat se s pravdou, než si myslí. U přátel se to často točí kolem soupeření, závisti nebo majetnictví. Prostě buďte v těchto věcech upřímní.
Doporučil byste něco, co napodobuje formát párové terapie? Třeba vyhradit si čas na osobní rozhovor?“
Ano, rozhodně žádné textové války. Pokud se lidé necítí na to, aby mohli jít k terapeutovi, mohou ještě zapojit třetí stranu – nemusí to být terapeut. Mohl by to být jiný důvěryhodný přítel, který by lidem pomohl sednout si a vyslechnout se navzájem. Když nasloucháte s třetí osobou v místnosti, lépe slyšíte perspektivu druhého člověka.
Další věc, která se často objevuje, jsou otázky týkající se navigace v nové fázi přátelství – možná se jeden z lidí ožení nebo má děti a je pro ně těžší se scházet nebo navazovat vzájemné vztahy. Máte nějaké nápady, jak znovu vyjednat očekávání v přátelství?“
Myslím si, že takové přechody – když se jedna osoba v přátelství pohybuje jiným tempem nebo jde jiným směrem – jsou velmi bolestivé. Není to jednoduchá věc. Myslím, že by bylo dobré uvažovat o přátelství jako o celoživotní záležitosti, přemýšlet o něm jako o běhu na dlouhou trať. Člověk může být léta zaneprázdněný a zaneprázdněný a vrátí se, pokud budete sedět stabilně a budete přátelství živit. Není to něco, co zmizí. Znám spoustu lidí, kteří jsou roky bez kontaktu buď kvůli roztržce, nebo kvůli, jak říkáš, životním událostem. Ale pak se zase najdou.
Tento rozhovor byl upraven kvůli přehlednosti a délce.
Grafika: Dasha Faires.