V katolickém kostele svatého Patrika jsme v blízkosti mariánského oltáře umístili stojan na votivní svíce pro farníky, kteří si přejí zapálit svíčku v modlitbě. Je to součást pokračující snahy poskytnout farníkům více příležitostí k modlitbě a oddanosti našemu Pánu. Proč katolíci zapalují svíčky
Foto: Allison Kinyon Photography
Důležité pro katolické slavnosti
Ve většině všech částí katolických slavností a rituálů hraje zapalování svíček velmi významnou roli. Svíce se zapalují při slavení mše svaté, při liturgických a pohřebních průvodech a večerních modlitebních obřadech. Svíce se zapalují před svatostánkem na znamení přítomnosti Pána v Nejsvětější svátosti a jako výzva k úctě ze strany věřících.
Významné v judaismu
V judaismu se v chrámu a v synagogách udržovalo věčné světlo nejen proto, aby se zajistila možnost zapálit večer další svíce nebo olejové lampy, ale také proto, aby se ukázala Boží přítomnost (Exodus 
27,20-21 a Leviticus 24,2-4). Později Talmud předepisoval rozsvícenou lampu u archy, kde se uchovávala Tóra a další spisy Písma svatého, aby se projevila úcta k Božímu slovu. Tato praxe pravděpodobně ovlivnila naši vlastní tradici mít zapálenou svíčku u svatostánku na znamení přítomnosti Nejsvětější svátosti a k projevení úcty k ní.
Předchozí písemné dějiny
Křesťané si přizpůsobili používání zapálených svící při mši, liturgických procesích, večerních modlitebních obřadech, pohřebních procesích a opět k projevení úcty k vyhrazené Nejsvětější svátosti. Kromě toho existují doklady o tom, že zapálené svíce nebo olejové lampy byly do roku 200 zapalovány u hrobů svatých, zejména mučedníků, a do roku 300 před posvátnými obrazy a relikviemi. Tato praxe však pravděpodobně existovala mnohem dříve než nám dostupné písemné doklady.
Symbol Krista
V naší katolické tradici má v raných dobách i dnes zvláštní význam světlo – Kristus. Připomeňme si Ježíšova slova: „Já jsem světlo světa. Žádný můj následovník nebude nikdy chodit ve tmě, ne, bude vlastnit světlo života“ (Jan 8,12) a „Přišel jsem na svět jako jeho světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě“ (Jan 12,46).
V naší liturgii při svátosti křtu kněz podává svíci zapálenou od paškálu, která zase symbolizuje velikonoční tajemství, a říká nově pokřtěnému: „Byl jsi osvícen Kristem. Choďte stále jako děti světla a udržujte plamen víry živý ve svých srdcích. Až přijde Pán, ať mu vyjdete vstříc se všemi svatými do nebeského království“ (Obřad křesťanské iniciace dospělých). Světlo je symbolem samotného Krista.
Světlo je připomínkou, abychom zůstali přítomni Pánu
Na tomto pozadí můžeme ocenit používání votivních svící. Zde, stejně jako v raně křesťanských dobách, zapalujeme svíčku před sochou nebo posvátným obrazem našeho Pána nebo světce. Samozřejmě nectíme samotnou sochu nebo obraz, ale toho, koho tato socha nebo obraz představuje. Světlo znamená naši modlitbu obětovanou ve víře, která přichází do Božího světla – umožňuje nám být naplněni jeho světlem. Se světlem víry prosíme našeho Pána v modlitbě nebo žádáme světce o přímluvu – aby se s námi a za nás modlil k Pánu. Světlo také vyjadřuje zvláštní úctu a naši touhu zůstat přítomni Pánu v modlitbě, i když můžeme odejít a věnovat se svým každodenním záležitostem.
Pokud zapálíte svíčku v modlitbě a chcete přispět na farnost, vložte ji prosím do sbírky při víkendové mši svaté nebo ji nechte v úředních hodinách ve farním centru.