Celý můj život se změnil během 10 minut.
Byla jsem ve 13. týdnu těhotenství a těšila se, až potřetí uslyším tlukot srdce svého dítěte. Ultrazvuková technička mi zkoumala břicho, zatímco jsem si povídala s manželem, a řekla mi, že se vrátí s lékařem. Věděla jsem, že něco není v pořádku, když jsem viděla, jak se porodník tváří.
Nebyl tam žádný tlukot srdce. Dítě mělo devastující defekt neurální trubice zvaný encefalokéla, což znamená, že se lebka nevytvořila správně a vyčnívala. V následujících týdnech jsem se díky pokročilým testům dozvěděla spoustu dalších informací. Dítě bylo chlapec. Vada byla způsobena trisomií 18, vzácným chromozomálním onemocněním. Nemohla jsem udělat nic jinak, abych ho zachránila.
Milion věcí se mi honilo hlavou, když jsem poslouchala genetickou poradkyni, která mi jemně vysvětlovala naše další kroky, a jedna myšlenka se dostala do popředí.
S radostí jsem sdílela oznámení o těhotenství na sociálních sítích poté, co jsem slyšela tlukot srdce dítěte. Pravděpodobnost potratu byla v tu chvíli menší než 3 procenta. Předpokládala jsem, že jsem v suchu.
Co bych řekla teď?“
—
Můj manžel Vagner a já jsme o miminku začali mluvit několik měsíců po svatbě. Chtěli jsme založit rodinu, ale bydleli jsme v jednopokojovém bytě a moc jsme toho neměli. Mělo smysl počkat.
Rozhovory o miminku jsme odložili a místo toho jsme si odškrtávali položky z našeho seznamu – koupě domu, založení firmy, dovolená v Evropě. Na začátku roku 2019 jsme se rozhodli začít vážně uvažovat o těhotenství. Byli jsme ještě mladí – mně bylo teprve 25 let, manželovi 26 – ale věděli jsme, co chceme.
Když jsem poprvé uviděla pozitivní těhotenský test, cítila jsem strach. Byla to vítaná zpráva, ale hned jsem se obávala, že nejsme připraveni. Jakmile jsem test ukázala Vagnerovi, můj strach opadl a převládlo vzrušení. Pomocí aplikace v chytrém telefonu jsme vypočítali můj odhadovaný termín porodu: 23. prosince 2019. Čekali jsme vánoční miminko.
Vagner to chtěl hned říct všem, které jsme znali, ale já ho varovala, aby počkal. Jako většina žen jsem znala ty, které přišly o dítě v prvních týdnech těhotenství. Říkala jsem lidem, že se necítím dobře, a vynechávala jsem specifika, když jsem zůstávala doma na akcích nebo zameškala den v práci. Konvenční moudrost říká, že o těhotenství se má mlčet až do 12. týdne, kdy riziko potratu klesá.
Ale když nikdo neví, že jste těhotná, na koho se obrátíte, když se něco pokazí?“
—
Odešla jsem z ordinace a ještě téhož dne se začala připravovat na operaci. Čekal mě zákrok dilatace a kyretáže, při kterém mi z dělohy odstraní tkáň plodu a pošlou ji do laboratoře na testy.
Den po této schůzce jsem se probudila a doufala, že se mi to všechno jen zdálo, ale křeče a krvácení mi připomněly, že je to skutečnost.
Když jsem čekala na předoperační vyšetření, psala jsem textové zprávy blízkým přátelům a členům rodiny a posílala variace stejných zpráv: „Dítě zemřelo. Smrtelná vrozená vada. Jsme zdrceni, ale nakonec to bude v pořádku.“
Pak nastal čas říct to světu. Krátce jsem zvažovala, že poskytnu stručnou aktualizaci a na pár týdnů se od internetu odhlásím, ale uvědomila jsem si, že chci, aby se lidé dozvěděli podrobnosti.
Jsem manažerka sociálních médií na volné noze a mám také blog se slušnou sledovaností, takže sociální média hrají v mém životě důležitou roli. Na internetu sdílím všechny aspekty svého života – není to pro každého, ale baví mě být autentický s lidmi, kteří mě sledují. A tentokrát jsem potřebovala, aby všichni pochopili závažnost mé ztráty.“
Než se mi to stalo, věděla jsem o potratu žalostně málo. Pravděpodobnost trizomie 18 je nízká. Podle Národního ústavu zdraví se tento stav vyskytuje zhruba u jednoho z 2500 těhotenství. Ztráta těhotenství je však překvapivě častá – podle Mayo Clinic končí potratem 10 až 20 procent těhotenství.
Možná znáte někoho, kdo zažil muka ztráty těhotenství. A je také velká pravděpodobnost, že znáte někoho, kdo o tom nikdy nemluvil.
Přes tato čísla studie z roku 2013 provedená Albert Einstein College of Medicine a Montefiore Health System ukázala, že většina respondentů si v průzkumu myslela, že potraty jsou neobvyklé.
Mnoho z dotázaných se také mylně domnívalo, že hlavní příčinou potratu je životní styl, stres, zvedání těžkých předmětů, užívání antikoncepce v minulosti a další věci, kterým lze předcházet, zatímco ve skutečnosti jsou to genetické problémy.
Není tedy asi žádným překvapením, že ve stejném průzkumu mnoho z těch, které potrat zažily, uvedlo pocit viny nebo studu.
—
Zprávy o svém potratu jsem nejprve sdílela na Facebooku a Instagramu z nutnosti – potřebovala jsem účinný způsob, jak dát tisícům lidí vědět, že už nejsem těhotná – ale pokračovala jsem v pravidelném zveřejňování aktuálních informací o smutku, protože to bylo katarzní.
Sestry ze spolku na vysoké škole. Bývalé kolegyně. Kamarádky ze střední školy. Spolubratři z mého kostela. Úplně cizí lidé. Moje digitální schránka se rychle zaplnila zprávami od žen ze všech společenských vrstev, které mi posílaly kondolence, protože také přišly o děti.
Byla jsem plná otázek. Je normální krvácet několik dní po operaci? Připadala jste si po spláchnutí krevních sraženin jako špatná matka, vyděšená, že posíláte kousky svého dítěte do záchodové mísy? Budu se ještě někdy cítit šťastná? A kolik to všechno bude stát?“
Jedna po druhé mě utěšovaly a říkaly mi, že budu v pořádku, i když jsem měla pocit, že můj svět skončil. Jedna kamarádka mi řekla, ať pošlu manžela koupit vložky. Další mi doporučila poradnu pro pozůstalé. Další poslala květiny. Přijaly mě do sesterstva, do kterého se žádná žena nechce přidat.
Sdílení má samozřejmě i stinné stránky. Dostávala jsem necitlivé komentáře od lidí s dobrými úmysly, kteří mi říkali, že můj potrat je součástí Božího plánu. Jedné kamarádce řekli, že hledá pozornost poté, co na Facebooku napsala, že zažila opakované potraty – a i kdyby tomu tak bylo, co je špatného na hledání pozornosti, když ji možná opravdu potřebujete?“
Nedomnívám se, že by se někdo měl cítit povinen vyprávět lidem svůj příběh o potratu. Je to děsivé trauma a každý to zpracovává jinak. Ale pokud se někdo rozhodne podělit se o svou zkušenost, lidé by mu měli naslouchat a reagovat na něj s laskavostí. Chce to hodně odvahy.
Jsou to čtyři měsíce, co jsem přišla o syna. Dali jsme mu jméno Jedidiah David, obě jména znamenají „draze milovaný“. Chodila jsem na terapii a mluvila s psychiatrem o tom, jak se cítím. Měla bych zařizovat dětský pokoj a plánovat oslavu narození dítěte, ale místo toho začínám přemýšlet o tom, že bych se pokusila o další dítě.
Rozvod ukradne radost z budoucího těhotenství. Až budu mít pozitivní těhotenský test, možná někdy brzy, budu vědět, kolik věcí se může pokazit. Budu opatrně optimistická, ale naivní štěstí, které jsem cítila kvůli Jedidiahovi, je pryč.
Přestože se život vrátil do normálu, cítím se jako po ráně do břicha, kdykoli potkám někoho, kdo čeká zdravé dítě, a někdy se vyhýbám sociálním médiím, abych neviděla nečekaná oznámení o těhotenství. Když se vidím se starými přáteli nebo známými, občas přiznají, že si nejsou jistí, co mi mají říct.
Přesto je sdílení mého potratu se světem volbou, které nelituji. Koneckonců, není se za co stydět.
Co dělat, když někdo, koho milujete, potratí
Nesnažte se najít stříbrnou stránku. „Alespoň můžeš znovu otěhotnět“ a „No, stalo se to brzy“ nejsou uklidňující prohlášení – jsou nechtěně krutá. Místo toho je jen vyslechněte.
Připomeňte jim, že to není jejich vina. Většina potratů je způsobena chromozomálními abnormalitami, ale to nezabrání truchlícímu člověku, aby přemýšlel, co udělal špatně.
Poptejte se jich, co potřebují. Váš blízký může potřebovat rameno, na kterém by se mohl vyplakat, nebo se prostě chce rozptýlit a nemyslet na ztrátu. Promluvte si s nimi a najděte nejlepší způsob, jak jim pomoci.
Pošlete jim jídlo a dárkové poukazy. Několik týdnů po potratu jsem nemusela přemýšlet o tom, co budu jíst k obědu nebo večeři – blízcí i cizí lidé mi posílali jídlo a dárkové karty na rozvoz jídla poté, co viděli můj příspěvek na sociálních sítích.
Pochopte, že mohou potřebovat další pomoc. Heidi McBainová, terapeutka, která se specializuje na duševní zdraví matek, říká, že ženy se po vyrovnání se s potratem mohou cítit osaměle. „Ve své praxi se setkávám s mnoha klientkami, které potratily v prvním trimestru, a protože se rozhodly o svém těhotenství nikomu neříkat, nechtějí pak o své ztrátě těhotenství říkat lidem,“ řekla. „Může to být velmi těžké a velmi izolující.“ McBainová doporučuje ženám, které se emočně trápí, aby navštívily terapeuta, zejména pokud se plánují pokusit o početí. „Je důležité být na zdravém emocionálním místě, než se začnete pokoušet znovu otěhotnět.“
Měsíc informovanosti o těhotenství a ztrátě dítěte
Říjen je měsícem informovanosti o těhotenství a ztrátě dítěte a 15. října si připomínáme Světový den památky těhotných &ztracených dětí. V roce 1988 vyhlásil prezident Ronald Reagan říjen jako „měsíc uznání jedinečného zármutku pozůstalých rodičů ve snaze vyjádřit podporu mnoha rodinám, které utrpěly takovou tragickou ztrátu“, uvádí nezisková organizace Star Legacy Foundation.
Ayana Lageová je konzultantkou v oblasti sociálních médií, bloggerkou a spisovatelkou v Tampě. Kontaktujte ji na adrese [email protected].
Přihlásit se k odběru oznámeníOdhlásit se od odběru oznámení