Poslední příběh Carrie Fisherové' s Harrisonem Fordem není'romantický, ale'tragický

Po nečekané smrti Carrie Fisherové ve věku 60 let jsou její nové paměti Deník princezny nečekaně emotivním čtením. Nejde však ani tak o emoce smutku a nostalgie, jako spíše o znepokojení a soucit. Na začátku knihy vypráví naprosto otřesný příběh, který podává jako veselou taškařici. V Londýně při natáčení filmu Star Wars: Nová naděje v roce 1977 se Fisherová účastní narozeninové oslavy George Lucase, kde je „v podstatě jedinou dívkou“ v místnosti plné tvrdě pijícího štábu, který hlasitě naříká, že by raději natáčel na „pěkném odlehlém místě…, kde není nouze o zatraceně divné, ale přátelské kverulanty“.

V té době je Fisherové 19 let a podle vlastního přiznání je naivní a mučivě nejistá. Takže když si ji členové posádky nakrátko přestanou dobírat („tady je naše malá princezna bez buchet“) a rozhodnou se ji opít, rychle podlehne, přestože nesnáší chuť a účinky alkoholu. „Jsem po něm hloupá, je mi špatně a rychle ztrácím vědomí,“ přiznává. „Nikdy jsem vlastně nebyla opilá – jen nesmyslná a netečná.“ Chce však zapadnout. Po pár skleničkách se motá a je nesouvislá, v tu chvíli ji obklopí několik mužů a snaží se ji vystrnadit z večírku, „kamkoli filmové štáby odvádějí mladé herečky, když chtějí dokázat, že jim herečka patří.“

Poté do děje vstoupí Harrison Ford, což zní jako skutečná verze filmové scény: „Promiňte,“ říká členovi štábu, který tvrdí, že Fisherová chce na vzduch, „ale ta dáma si zřejmě moc neuvědomuje, co chce.“ Vypukne hádka a Ford vytrhne Fisherovou z večírku do auta – a začne se s ní líbat. Je ženatý a má dvě děti. Je o 14 let starší než ona. Ona je opilá a on právě dořekl, že není dostatečně uvědomělá, aby se mohla racionálně rozhodovat. A tak začíná jejich románek: románek, o kterém všichni psali se záchvěvem popkulturního veselí, když před pár týdny vyšel Deník princezny. Skutečná princezna Leia a Han Solo, na vrcholu svého mladického vzrušení a známosti kultovních filmových hvězd, se do sebe pustili při natáčení Hvězdných válek a pak to téměř 40 let tajili! To je ale příběh!“

Na anekdotě z večírku, která na všech úrovních působí jako parta starších mužů využívajících mladší dívku, však není nic roztomilého. A na třech měsících Fisherové s Fordem není v jejím zdejším vyprávění nic sexy, sladkého, ba ani přitažlivého. Je hluboce podivné a nefunkční, jak média prezentují jejich krátký vztah jako závratné potvrzení kolektivní fandovské fantazie, a ne tak, jak ho Fisherová skutečně líčí, jako vyčerpávající a vykuchaný. Více než třetina Deníku princezny je věnována jejímu truchlivému vyprávění o jejich známostech. Přestože se pečlivě vyhýbá jakýmkoli intimním detailům, líčí Forda jako jednoslabičného, zdrženlivého, zakazujícího a zastrašujícího. Na veřejnosti ji podle jejích slov většinou ignoroval. V soukromí spolu spali, ale téměř spolu nemluvili. A jediný skutečný náznak něhy nebo dokonce náklonnosti mezi nimi se objevuje v anekdotě, v níž ho napodobuje, aby ho rozesmála – roztomilá historka zatížená jejím zoufalým, nešťastným vnitřním dialogem:

„Kdyby se mi nikdy nepodařilo ten jeho vytoužený smích vyloudit na světlo čekání, nikdy bych nevěděla, o co přicházím – prostě že mi něco chybí, kromě toho, že není svobodný, přístupný a většinou ani vřelý. Nedokázala bych si představit jeho upřímný smích, ani bych nevěděla, jak úžasný je to pocit být skutečně s člověkem, se kterým jste, a cítit, že vás má rád!“

A přesto všechno je mladší verze Fisherové bolestně, nešťastně posedlá Fordem. Opakovaně spřádá propracované fantazie o tom, jak opouští svou ženu, aby mohl být s ní. Vyčítá si jeho odtažitost a snaží se přijít na to, co by na sobě mohla změnit, aby se jí více věnoval. Své srdce si vylévá se syrovostí, která zastiňuje jakýkoli humor, analýzu pozdního života nebo nostalgii, kterou do příběhu vnáší.

Na začátku Fisherová škádlí skutečnost, že tyto své poslední memoáry píše proto, že našla deníky, které si vedla během natáčení Hvězdných válek. Tyto deníky však nemají s natáčením nic společného. Nejsou v nich žádné historky z natáčení, žádné postřehy o práci s Georgem Lucasem, žádné vzpomínky na ostatní herce. Deníky jsou výhradně zápisky devatenáctileté Fisherové o Fordově odtažitosti a jejím rozčilení nad ním. Často sklouzává k poezii, kde ze stránky odkapává nahá bolest:

Kompromis, který jsem udělala, nebyl snadný

Bylo to buď ty, nebo já a já si vybrala tebe

Ačkoli jsi měl daleko k žertování, mluvil jsi ukřivděně, křečovitých hádankách

Mohl jsem ti dát tolik, ale ty jsi chtěla tak málo

Myslel jsem, že bys mi mohla dodat trochu něhy, která mi chyběla

Ale ze všeho, co jsem ti nabízel, jsi mi vyrazila dech

A teď ho chci zpátky

Fisherovy předchozí memoáry, Wishful Drinking a Shockaholic, jsou také o těžkých, zraňujících zážitcích. V těchto knihách se zabývá klinickou depresí, zneužíváním návykových látek, předávkováním, extrémně veřejným rozchodem rodičů superhvězdy, smrtí otce, melancholickým přátelstvím s Michaelem Jacksonem, přibýváním na váze a posedlostí svým vzhledem, terapií a léčbou a celoživotním nízkým sebevědomím. A to vše podává s bláznivým, surrealistickým smyslem pro humor, který občas přechází do bordelářství. Vyhýbá se sebelítosti, i když mluví o sebenenávisti. Tyto knihy jsou zvláštním, milým pohledem za nekonečný merchandising, ikonické filmové obrázky, známé tváře na plakátech Star Wars. Je těžké uvěřit, že někdo, kdo je vyzdvihován jako ikona krásy a provokativní sexuality, tolik nenáviděl svou tvář a tělo a že někdo tak upřímný, otevřený a odvážný, kdo mluví o problémech žen v Hollywoodu, měl tolik problémů s odvahou. Když už nic jiného, její první dva memoáry jsou inspirativní, protože odhalují, jak silnou a sebevědomou osobností dokázala být, zatímco se cítila tak slabá a ztracená.

Deník princezny je ale jiný příběh. Fisherová se k příběhu o narozeninové oslavě staví kavalírsky a hravě a zdá se, že jí zcela unikají temnější důsledky chování členů posádky. Říká, že netuší, co s ní plánovali udělat – „musím věřit, že nic moc,“ říká, „ale chystali se udělat velký hluk, zatímco to neudělali“. Zároveň však neustále zdůrazňuje nepříjemné detaily, jako je zastrašující velikost mužů, kteří se o ni přetahovali, nebo pocit, že její „tlustý obličej s podsaditým tělem“ ji činí schůdnou, i když věděla, že pití je „ta nejidiotštější volba, jakou jsem mohla udělat“. Její ošklivé detaily naznačují, že optimistický tón je lest, ale nikdy není jasné, zda se snaží udržet odpor čtenářů na uzdě, nebo zda jen plně nezpracovává svůj vlastní. A stejným způsobem přistupuje i ke svému vztahu s Fordem – nejasnými, symboly obtěžkanými úvahami a vtipy zakrývá některé hluboce nepříjemné detaily. V knihách Wishful Drinking a Shockaholic proměnila nepříjemné pocity v humor, ale tady proměnila humor v nepříjemné pocity. S tímto obdobím svého života zachází, jako by šlo o jakýsi zábavný rozšířený gag, přičemž ona sama je zaslouženě obsazena do role terče vtipu.

Deník princezny je po smrti Fisherové obzvlášť smutný, protože zanechává konečný dojem ne jako dospělá, kterou se stala, ale jako teenagerka, kterou byla, v době, kdy byla nejzranitelnější, nejistá a potřebná. Kniha neobsahuje žádný hřejivý a promyšlený závěr, v němž by si Fisherová uvědomila, že románek byl pro ni emocionálně traumatizující nebo že si za jeho špatný průběh nemůže úplně sama. Místo toho se Fisherová trápí tím, že se ve Fordově blízkosti stále cítí nesvá a že je mu nepříjemná. V podstatě se z ní při rozhovorech o něm opět stává zamilovaná, trapná devatenáctiletá verze sebe samé. A na závěr naznačí, že v sobě stále nosí tu nešťastnou, nenaplněnou, depresivní pochodeň: „Carrisonovi sice ještě zbývá čas, aby spolu zestárli, ale ta brána se postupně zavírá. Jestli se k sobě máme vrátit, budeme to muset udělat co nejdřív.“

Po smrti Fisherové začátkem tohoto týdne zveřejnila feministická kulturní spisovatelka Anne Thériaultová tweet, který se okamžitě stal virálním, sérii myšlenek o tom, že lidé oslavují Fisherovou jako princeznu Leiu, ale skutečnou hrdinkou je generál Organa – starší, drsnější a upřímnější verze postavy viděná ve filmu Síla se probouzí. A to je verze Fisherové, kterou fandom poznal – dospělá žena, která bojovala za kariéru, jež neměla nic společného s nošením vesmírných bikin a vše souviselo s její otevřeností a aurou ďábelské, život milující divokosti. V dospělosti se Fisherová zasazovala o otevřenou konverzaci o duševních nemocech, měla živou a úspěšnou kariéru spisovatelky a scenáristky a vedla podivnou, emoji nabitou, ale jasnou veřejnou konverzaci se svými fanoušky o věku, kráse a svém milovaném psovi Garym. Stala se ikonou díky své osobnosti, a ne díky tomu, jak vypadala v době, kdy jí Lucas nařizoval, aby před kamerou nenosila podprsenku, „protože ve vesmíru není spodní prádlo“.

A to je skutečný důvod, proč je Deník princezny tak demoralizující – protože závěrečné slovo Carrie Fisherové působí jako návrat do éry jejího života, kterou jako by zpracovávala a unikala z ní v celém filmu Wishful Drinking a Shockaholic. Zdálo se, že v těchto knihách našla nový pohled na vlastní identitu a novou pohodu sama se sebou. V této poslední memoárové knize se však zdá, že uvízla v dlouhém, bolestném okamžiku trápení a zmatku – který lidé, kteří knihu zřejmě nečetli, proměnili v dráždivý drb o celebritách.

Je jistě možné, že v dospělosti se Fisherová s Fordovou aférou vyrovnala lépe, než se zdá na stránkách. V posledních rozhovorech o ní žertuje neuctivým, uvolněným způsobem. Věci, které říkala na svém knižním turné, naznačují, že existuje i druhá strana Deníku princezny – ta část příběhu, kde přerůstá beznadějné poblouznění a užívá si života na druhé straně. V knize však tento příběh není vyprávěn a její smrt jej zanechává neúplný. Nebyla vhodná doba na ztrátu Carrie Fisherové. Ale ztratit ji s tímto napůl dokončeným příběhem je obzvlášť tragické. Jako by poslední slovo měla minulost, zatímco přítomnost vytváří mnohem uspokojivější příběh.