Sněmovna reprezentantů USA má jednoho člena s hlasovacím právem na přibližně 747 000 Američanů. To je zdaleka nejvyšší poměr počtu obyvatel k počtu zastupitelů mezi srovnatelnými průmyslovými demokraciemi a nejvyšší poměr v historii USA. A vzhledem k tomu, že velikost Sněmovny reprezentantů je omezena zákonem a počet obyvatel země neustále roste, poměr zastoupení se bude pravděpodobně jen zvyšovat.
Za více než sto let od doby, kdy počet křesel ve Sněmovně reprezentantů poprvé dosáhl současného celkového počtu 435 (bez započtení delegátů bez hlasovacího práva), se poměr zastoupení více než ztrojnásobil – z jednoho zástupce na každých 209 447 lidí v roce 1910 na jednoho zástupce na každých 747 184 lidí v loňském roce.
Tento poměr se týká celé země. Poměry pro jednotlivé státy se značně liší, především kvůli pevně stanovené velikosti Sněmovny reprezentantů a ústavnímu požadavku, aby každý stát bez ohledu na počet obyvatel měl alespoň jednoho zástupce. V současné době má Montana s 1 050 493 obyvateli pouze jednoho člena Sněmovny reprezentantů; Rhode Island má o něco více obyvatel (1 059 639), ale to stačí na to, aby měl dva zástupce – jednoho na každých 529 820 obyvatel Rhode Islandu.
Zjištění pro USA v tomto příspěvku vycházejí z analýz Pew Research Center o změnách v počtu členů Sněmovny reprezentantů od roku 1789 a z historických údajů o počtu obyvatel (skutečných, pokud jsou k dispozici, a odhadovaných, pokud nejsou). Nezahrnují území, District of Columbia a další americké državy, které nemají volební zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Analýzu poněkud zkomplikovala skutečnost, že nové státy byly často přijaty po desetiletém sčítání lidu, ale předtím, než zákon o rozdělování založený na tomto sčítání vstoupil v platnost (obvykle asi tři roky poté). V takových případech byly nové státy analyzovány, jako by byly státy v době sčítání lidu.
Jak Sněmovna dosáhla počtu 435
První Kongres (1789-91) měl 65 členů Sněmovny, což byl počet stanovený Ústavou do doby, než se mohlo uskutečnit první sčítání lidu. Na základě odhadovaného počtu obyvatel 13 států, který činil 3,7 milionu, připadal jeden zástupce na 57 169 obyvatel. (Kentucky bylo v té době součástí Virginie, Maine součástí Massachusetts a Tennessee součástí Severní Karolíny. Vermont se spravoval jako nezávislá republika, navzdory územním nárokům New Yorku.“
V době, kdy v březnu 1793 vstoupil v platnost první zákon o rozdělení obyvatelstva, již Vermont a Kentucky vstoupily do Unie; 15 států mělo celkem 3,89 milionu obyvatel. Protože zákon o rozdělení stanovil 105 členů Sněmovny reprezentantů, připadal jeden zástupce na 37 081 obyvatel. (Podle tehdejší ústavy se pro účely rozdělování počítaly pouze tři pětiny z 694 280 otroků; při použití této metody připadal přibližně jeden zástupce na každých 34 436 osob.)
Po více než sto let, jak rostl počet obyvatel USA a byly přijímány nové státy, rostl i počet členů Sněmovny (s výjimkou dvou krátkodobých poklesů v polovině 19. století). Rozšiřování bylo obecně řízeno tak, že i když se poměr zastoupení neustále zvyšoval, státy jen zřídkakdy ztrácely mandáty mezi jednotlivými rozděleními.
Tento proces narazil ve 20. letech 20. století. Sčítání lidu v roce 1920 odhalilo „významný a pokračující přesun“ obyvatelstva USA z venkova do měst; když nastal čas přerozdělení Sněmovny reprezentantů, jak uvádí shrnutí Úřadu pro sčítání lidu, venkovští zástupci „se snažili proces zmařit, protože se obávali ztráty politické moci ve prospěch měst“. Ve skutečnosti byla Sněmovna reprezentantů přerozdělena až po sčítání lidu v roce 1930; zákon z roku 1929, který toto sčítání schválil, také omezil velikost Sněmovny reprezentantů na 435 členů. A tak to zůstalo, s výjimkou krátkého období v letech 1959-1963, kdy se sněmovna dočasně rozrostla o dva členy, kteří zastupovali nově přijaté státy Aljašku a Havaj.
Občas se objevovaly návrhy na přidání dalších křesel do sněmovny, aby se zohlednil růst počtu obyvatel. Jedním z nich je takzvané „wyomingské pravidlo“, podle něhož by se základem pro poměr zastoupení stal počet obyvatel nejmenšího státu (v současnosti Wyomingu). V závislosti na tom, která varianta tohoto pravidla by byla přijata, by Sněmovna měla po sčítání lidu v roce 2010 545 až 547 členů.
Nedávný průzkum Pew Research Center však zjistil omezenou podporu veřejnosti pro přidání nových míst ve Sněmovně. Pouze 28 % Američanů uvedlo, že by se Sněmovna měla rozšířit, zatímco 51 % se vyslovilo pro zachování počtu 435 členů. Když se k otázce přidal historický kontext, podpora rozšíření o něco vzrostla, a to na 34 %, přičemž další podpora přišla hlavně od demokratů.
Jak jsou na tom Spojené státy v celosvětovém srovnání
Velký poměr zastoupení ve Sněmovně reprezentantů dělá ze Spojených států mezi svými sousedy výjimku. Náš výzkum zjistil, že americký poměr je nejvyšší mezi 35 zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, z nichž většina jsou vysoce rozvinuté demokratické státy.
Vzali jsme nejnovější odhad počtu obyvatel pro každou zemi OECD a vydělili jej aktuálním počtem křesel v dolní komoře každého národního zákonodárného sboru (nebo, v případě jednokomorových orgánů, v jediné komoře). Po USA jsou zeměmi s nejvyšším poměrem zastoupení Japonsko (jeden zákonodárce na každých 272 108 Japonců) a Mexiko (jeden zákonodárce na každých 247 965 Mexičanů). Nejnižší poměr měl Island: jeden člen Althingu na každých zhruba 5 500 Islanďanů.
Přestože velkou část rozdílů v poměru zastoupení mezi jednotlivými zeměmi lze vysvětlit velkým počtem obyvatel USA (s více než 325 miliony lidí jsou největší zemí OECD), není to jediný důvod. Osm zemí OECD má větší dolní komory než americká Sněmovna reprezentantů, přičemž německý Bundestag je se 709 členy v čele žebříčku. Britská Dolní sněmovna má 650 poslanců (Members of Parliament); italská Poslanecká sněmovna má 630 zákonodárců.
I kdyby se Kongres rozhodl rozšířit velikost Sněmovny, velký počet obyvatel USA klade určité praktické meze tomu, o kolik by se poměr zastoupení mohl snížit. Pokud by se Sněmovna rozrostla na velikost Spolkového sněmu, poměr by například klesl pouze na jednoho zástupce na 458 428 obyvatel. Aby se poměr snížil na úroveň po sčítání lidu v roce 1930, musela by mít Sněmovna 1 156 členů. (To by bylo stále méně než čínský Národní lidový kongres, největší národní zákonodárný sbor na světě, který má 2 980 členů)
.