Merkur je nejbližší planetou ke Slunci. Jako takový obíhá kolem Slunce rychleji než všechny ostatní planety, což je důvod, proč jej Římané pojmenovali po svém rychlonohém bohu-posluhovi.
Minimálně před 5 000 lety znali Merkur také Sumerové. Často byl spojován s Nabuem, bohem písma. Merkur měl také samostatná jména pro svůj výskyt jako jitřenka i jako večernice. Řečtí astronomové však věděli, že obě jména označují totéž těleso, a Hérakleitos se kolem roku 500 př. n. l. správně domníval, že Merkur i Venuše obíhají kolem Slunce, nikoli kolem Země.
Fyzikální vlastnosti Merkuru
Protože je planeta tak blízko Slunci, může teplota na povrchu Merkuru dosahovat spalujících 840 stupňů Fahrenheita (450 stupňů Celsia). Protože však tento svět nemá příliš skutečnou atmosféru, která by zachycovala teplo, může v noci teplota klesnout až na minus 275 F (minus 170 C), což představuje teplotní výkyv o více než 1100 stupňů F (600 stupňů C), který je největší ve sluneční soustavě.
Merkur je nejmenší planetou – je jen o málo větší než pozemský Měsíc. Protože nemá žádnou významnou atmosféru, která by zastavila nárazy, je planeta posetá krátery. Asi před 4 miliardami let narazil do Merkuru asteroid široký zhruba 60 mil (100 km) s impaktem rovnajícím se 1 bilionu bomb o síle 1 megatuny a vytvořil obrovský impaktní kráter široký zhruba 960 mil (1 550 km). Tento kráter, známý jako Caloris Basin, by mohl pojmout celý stát Texas. Další velký impakt mohl přispět ke vzniku podivné rotace planety.
Jak je Merkur blízko Slunci, objevila v roce 2012 sonda NASA MESSENGER vodní led v kráterech kolem jeho severního pólu, kde mohou být oblasti trvale zastíněné před slunečním žárem. Jižní pól může také obsahovat ledové kapsy, ale oběžná dráha sondy MESSENGER neumožnila vědcům tuto oblast prozkoumat. Led tam mohly dopravit komety nebo meteority, případně vodní pára mohla uniknout z nitra planety a zmrznout na pólech.
Jako by Merkur nebyl dost malý, nejenže se zmenšoval v minulosti, ale zmenšuje se i dnes. Malá planeta je tvořena jedinou kontinentální deskou nad chladnoucím železným jádrem. Jak jádro chladne, tuhne, čímž se zmenšuje objem planety a způsobuje její smršťování. Tento proces zmačkal povrch a vytvořil laločnaté jizvy nebo útesy, z nichž některé jsou stovky mil dlouhé a tyčí se až do výšky jednoho kilometru, a také Merkurovo „Velké údolí“, které je s délkou asi 620 mil, šířkou 250 mil a hloubkou 2 míle (1 000 × 400 × 3,2 km) větší než slavný arizonský Grand Canyon a hlubší než Velká příkopová propadlina ve východní Africe.
„Mladé stáří malých jizviček znamená, že Merkur se připojuje k Zemi jako tektonicky aktivní planeta, na které dnes pravděpodobně vznikají nové zlomy, protože nitro Merkuru se stále ochlazuje a planeta se smršťuje,“ řekl Tom Watters, vedoucí vědecký pracovník Smithsonian National Air and Space Museum ve Washingtonu, D.C.,
Studie útesů na povrchu Merkuru z roku 2016 naznačila, že planeta může stále dunět zemětřeseními neboli „merkuriotřeseními“. To by mohlo znamenat, že Země není jedinou tektonicky aktivní planetou, uvedli autoři výzkumu.
V minulosti byl navíc povrch Merkuru neustále přetvářen vulkanickou činností. Jiná studie z roku 2016 však naznačila, že sopečné erupce na Merkuru pravděpodobně skončily asi před 3,5 miliardami let.
Merkur je po Zemi druhou nejhustší planetou s obrovským kovovým jádrem širokým zhruba 2 200 až 2 400 mil (3 600 až 3 800 km), což představuje asi 75 % průměru planety. Pro srovnání, vnější plášť Merkuru je silný pouze 300 až 400 mil (500 až 600 km). Kombinace jeho masivního jádra a hojnosti těkavých prvků nechávala vědce dlouhá léta v nejistotě.
Zcela nečekaným objevem, který učinil Mariner 10, bylo zjištění, že Merkur má magnetické pole. Planety teoreticky vytvářejí magnetické pole pouze v případě, že se rychle otáčejí a mají roztavené jádro. Merkur však rotuje 59 dní a je tak malý – jen zhruba třetina velikosti Země – že by jeho jádro mělo dávno vychladnout.
„Přišli jsme na to, jak funguje Země, a Merkur je další terestrická, kamenná planeta s železným jádrem, takže jsme si mysleli, že bude fungovat stejně,“ řekl Christopher Russell, profesor na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.
Neobvyklý vnitřek by mohl pomoci vysvětlit rozdíly v magnetickém poli Merkuru ve srovnání se Zemí. Pozorování sondy MESSENGER odhalila, že magnetické pole planety je na její severní polokouli přibližně třikrát silnější než na jižní. Russell je spoluautorem modelu, který naznačuje, že železné jádro Merkuru se může měnit z kapalného na pevné na vnější hranici jádra, nikoliv na vnitřní.
„Je to jako sněhová bouře, při které se sníh tvoří na vrcholu mraku, uprostřed mraku a také na jeho dně,“ řekl Russell. „Naše studie magnetického pole Merkuru naznačuje, že železo sněží v celé této tekutině, která pohání magnetické pole Merkuru.“
Objev z roku 2007, učiněný na základě radarových pozorování na Zemi, že jádro Merkuru může být stále roztavené, by mohl pomoci vysvětlit jeho magnetismus, ačkoli sluneční vítr může hrát roli při tlumení magnetického pole planety.
Ačkoli magnetické pole Merkuru má sílu pouhého 1 % zemského, je velmi aktivní. Magnetické pole slunečního větru – nabitých částic proudících ze Slunce – se pravidelně dotýká pole Merkuru a vytváří silná magnetická tornáda, která směřují rychlou a horkou plazmu slunečního větru k povrchu planety.
Místo podstatné atmosféry má Merkur ultratenkou „exosféru“ tvořenou atomy vyvrženými z jeho povrchu slunečním zářením, slunečním větrem a dopady mikrometeoroidů. Ty rychle unikají do vesmíru a vytvářejí chvost částic.
Jedna studie z roku 2016 naznačila, že povrchové prvky Merkuru lze obecně rozdělit do dvou skupin – jednu tvoří starší materiál, který se roztavil za vyšších tlaků na hranici jádra a mantlu, a druhou novější materiál, který vznikl blíže k povrchu Merkuru. Další studie z roku 2016 zjistila, že tmavý odstín povrchu Merkuru je způsoben uhlíkem. Tento uhlík se neusadil při dopadech komet, jak se někteří vědci domnívali – místo toho se může jednat o pozůstatek prvotní kůry planety.
Oběžné charakteristiky Merkuru
Merkur oběhne kolem Slunce každých 88 pozemských dní a pohybuje se vesmírem rychlostí téměř 112 000 mph (180 000 km/h), tedy rychleji než kterákoli jiná planeta. Jeho oválná oběžná dráha je vysoce eliptická, přičemž se Merkur nachází až 29 milionů mil (47 milionů km) a 43 milionů mil (70 milionů km) od Slunce. Kdyby člověk mohl stát na Merkuru, když je nejblíže Slunci, zdál by se více než třikrát větší než při pohledu ze Země.
Vzhledem k vysoce eliptické dráze Merkuru a přibližně 59 pozemským dnům, které potřebuje k otočení kolem své osy, se při pohledu na rozpálený povrch planety zdá, že Slunce krátce vychází, zapadá a znovu vychází, než se vydá po obloze na západ. Při západu Slunce se zdá, že Slunce zapadá, znovu krátce vychází a pak opět zapadá.
V roce 2016 došlo k vzácnému přechodu Merkuru, kdy planeta přešla přes tvář Slunce. Tranzit Merkuru možná přinesl tajemství o jeho řídké atmosféře, pomohl při hledání světů kolem jiných hvězd a pomohl NASA zdokonalit některé její přístroje.
Složení & struktura
Složení atmosféry (objemově):
Podle NASA je atmosféra Merkuru „exosféra vázaná na povrch, v podstatě vakuum“. Obsahuje 42 % kyslíku, 29 % sodíku, 22 % vodíku, 6 % helia, 0,5 % draslíku a možná stopová množství argonu, oxidu uhličitého, vody, dusíku, xenonu, kryptonu a neonu.
Magnetické pole:
Vnitřní struktura: Železné jádro široké zhruba 2 200 až 2 400 mil (3 600 až 3 800 km). Vnější silikátový plášť silný asi 300 až 400 mil (500 až 600 km).
Rotace dráhy &
Průměrná vzdálenost od Slunce: 35 983 095 mil (57 909 175 km). Pro srovnání: 0,38 vzdálenosti Země od Slunce.
Perihelium (největší přiblížení ke Slunci): 28 580 000 mil (46 000 000 km). Pro srovnání: 0,313násobek vzdálenosti Země
Afelium (nejvzdálenější vzdálenost od Slunce): 43 380 000 mil (69 820 000 km). Pro srovnání: Délka dne: 0,459násobek délky dne Země
Délka dne: 0,459násobek délky dne Země: První sondou, která Merkur navštívila, byl Mariner 10, který snímkoval asi 45 % jeho povrchu a detekoval jeho magnetické pole
Výzkum & průzkum
. Druhou sondou, která navštívila Merkur, byla orbitální sonda NASA MESSENGER. Po příletu v březnu 2011 se sonda MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging) stala první sondou na oběžné dráze Merkuru. Mise náhle skončila 30. dubna 2015, kdy se sonda, které došlo palivo, zřítila na povrch planety.
V roce 2012 objevili vědci v Maroku skupinu meteoritů, o nichž se domnívají, že by mohly pocházet z planety Merkur. Pokud by tomu tak bylo, stala by se tato kamenná planeta členem velmi vybraného klubu se vzorky dostupnými na Zemi; ověřené horniny má pouze Měsíc, Mars a pás asteroidů.
V roce 2016 vědci zveřejnili vůbec první globální digitálně-výškový model Merkuru, který spojil více než 10 000 snímků pořízených sondou MESSENGER a provedl diváky rozsáhlými prostory tohoto malého světa. Model odhalil nejvyšší a nejnižší body planety – nejvyšší se nachází jižně od rovníku Merkuru a leží 2,78 míle (4,48 km) nad průměrnou nadmořskou výškou planety, zatímco nejnižší bod se nachází v Rachmaninově pánvi, předpokládaném místě nejnovější sopečné činnosti na planetě, a leží 3,34 míle (5,38 km) pod průměrem krajiny.
Doplňující zpravodajství: Nola Taylor Redd, spolupracovnice Space.com
.