Patroklos

Hlavní článek: Přestože v homérské tradici není explicitně vyjádřen sexuální vztah mezi Achilleem a Patroklem, pozdější řečtí autoři psali o tom, co podle nich z textu vyplývá ohledně jejich vztahu. Například Aischylos a Faidros uvádějí, že mezi nimi existoval jasný vztah, a oba hovoří o Achilleovi jako o eromenovi tohoto vztahu. Morales a Mariscal uvádějí, že „existuje polemická tradice týkající se povahy vztahu mezi oběma hrdiny“. Podle Ledbettera (1993) existuje myšlenkový proud, že Patroklos mohl být představitelem soucitné stránky Achilla, který byl známý svým hněvem, zmíněným v prvním řádku Homérovy Iliady. Ledbetter spojuje způsob komunikace Achillea a jeho matky Thetis s komunikací mezi Achilleem a Patroklem. Ledbetter tak činí srovnáním toho, jak Thetis utěšuje plačícího Achilla v 1. knize Iliady, s tím, jak Achilles utěšuje plačícího Patrokla v 16. knize. Achilles používá přirovnání obsahující mladou dívku, která se se slzami v očích dívá na svou matku, aby toto srovnání doplnil. Ledbetter se domnívá, že tím Patrokla staví do podřízené role vůči Achillovi. Protože je však Patroklos výslovně uveden jako starší z obou postav, nesvědčí to o jejich vzájemném věku nebo sociálním vztahu.

James Hooker popisuje literární důvody pro Patroklův charakter v rámci Iliady. Uvádí, že roli Achillova důvěrníka mohla plnit jiná postava a že teprve prostřednictvím Patrokla máme důstojný důvod pro Achillův hněv. Hooker tvrdí, že bez Patroklovy smrti, události, která ho velmi tížila, by následující Achilleův čin, kdy se podvolil boji, narušil rovnováhu Iliady. Hooker popisuje nutnost toho, aby Patroklos sdílel s Achillem v rámci Iliady hluboký cit. Podle jeho teorie tato náklonnost umožňuje ještě hlubší tragédii, k níž dochází. Hooker tvrdí, že čím větší láska, tím větší ztráta. Hooker nadále popírá Ledbetterovu teorii, podle níž je Patroklos jakýmsi náhradníkem Achillea; Hooker spíše považuje Patroklův charakter za protějšek Achilleova charakteru. Hooker připomíná, že je to právě Patroklos, kdo zatlačí Trójany zpět, což podle Hookera dělá z Patrokla hrdinu a zároveň předznamenává to, co má udělat Achilles.

Achilles a Patroklos spolu vyrůstali poté, co Menoitios dal Patrokla Achillovu otci Peleovi. Během této doby udělal Peleus z Patrokla jednoho z Achillových „poskoků“. I když Homérova Iliada nikdy výslovně neuvádí, že Achilles a Patroklos byli milenci, někteří pozdější autoři tuto představu vyslovili. Aischinés tvrdí, že nebylo třeba výslovně uvádět jejich vztah jako milenecký, neboť takový „je zřejmý těm z jeho posluchačů, kteří jsou vzdělaní lidé“. V pozdějších řeckých spisech, například v Platónově Symposiu, se o vztahu Patrokla a Achilla hovoří jako o vzoru romantické lásky. Xenofón však ve svém Symposiu nechal Sokrata argumentovat, že označovat jejich vztah za romantický je nepřesné. Nicméně jejich vztah prý inspiroval Alexandra Velikého v jeho vlastním blízkém vztahu s jeho celoživotní družkou Hefaistonou.

Achilles byl mladší než Patroklos. To posiluje Dowdenovo vysvětlení vztahu mezi eromenem, mladíkem v přechodu, a erastem, starším mužem, který nedávno prošel stejným přechodem.“ (s. 112) Dowden také upozorňuje na častý výskyt takových vztahů jako formy iniciace.

Patroklos je postavou ve hře Williama Shakespeara Troilus a Kressida. Ve hře je Achilles, který zlenivěl, obletován Patroklem.

Mýty o Achillovi a Patroklovi v podání vypravěčů

Bibliografie rekonstrukce: Homér Iliada, 9.308, 16.2, 11.780, 23.54 (700 př. n. l.); Pindar Olympské ódy, IX (476 př. n. l.); Aischylos Myrmidoni, F135-36 (495 př. n. l.); Eurípidés Ifigenie v Aulidě, (405 př. n. l.); Platón Symposion, 179e (388-367 př. n. l.); Statius Achilleid, 161, 174, 182 (96 n. l.)

.