Patřili do vývojové linie primitivnější než moderní tučňáci. Přinejmenším u některých taxonů křídlo sice již ztratilo ptačí opeření, ale ještě se nezměnilo v polotuhou ploutev, kterou najdeme u moderních druhů tučňáků: Zatímco loketní a vřetenní kost již byly zploštělé, aby se zvýšila schopnost pohonu, loketní a zápěstní klouby si stále zachovávaly vyšší stupeň flexibility než pevněji uzamykatelná struktura, kterou nacházíme u moderních rodů. Úpadek a nakonec i vymizení této podčeledi zřejmě souvisí se zvýšenou konkurencí, protože skupiny savců, jako jsou kytovci a ploutvonožci, se v oligocénu a miocénu lépe přizpůsobily mořskému způsobu života.
Příslušníci této podčeledi jsou známi z fosilií nalezených na Novém Zélandu, v Antarktidě, Jižní Americe a pravděpodobně i v Austrálii, datovaných od středního nebo pozdního eocénu do pozdního oligocénu; australský středomiocénní rod Anthropodyptes je také často přiřazován k této podčeledi, stejně jako zbývající rody primitivních tučňáků s výjimkou těch z Patagonie. Dlouho se totiž předpokládalo, že všichni pravěcí tučňáci, které nelze přiřadit k současným rodům, patří do podčeledi Palaeeudyptinae; tento názor je dnes obecně považován za zastaralý. Je pravděpodobné, že některé nezařazené novozélandské/antarktické/australské rody jako Delphinornis, Marambiornis a Mesetaornis skutečně patří do této podčeledi, ale stejně tak je pravděpodobné, že jiné, jako Duntroonornis a Korora, představují jinou, menší a možná poněkud pokročilejší linii.
Původně definovaná čeleď Palaeeudyptinae (Simpson, 1946) obsahovala pouze stejnojmenný rod, ostatní byly zařazeny do čeledi Anthropornithidae. Zde sledované uspořádání vychází z přehledu Marplese (1962), který oba rody synonymizoval, s aktualizacemi zahrnujícími současnější poznatky.