Příhradová konstrukce, ve strojírenství konstrukční prvek obvykle vyrobený z rovných kusů kovu nebo dřeva tak, aby tvořil řadu trojúhelníků ležících v jedné rovině. (Trojúhelník nemůže být deformován namáháním.)
Hossen27
Příhradový vazník poskytuje stabilní formu schopnou nést značné vnější zatížení ve velkém rozpětí, přičemž dílčí části jsou namáhány především v osovém tahu nebo tlaku. Jednotlivé dílce se protínají v příhradových spojích neboli panelových bodech. Spojované díly tvořící horní a dolní část vazníku se označují jako horní a dolní pásy. Šikmé a svislé díly spojující pásy se souhrnně označují jako pásnice vazníku.
Vazníky byly pravděpodobně poprvé použity v primitivních jezerních obydlích v mladší době bronzové, asi 2500 let př. n. l.. První krovy byly postaveny ze dřeva. Řekové krovy hojně používali při pokrývání střech a v evropském středověku se krovy používaly k různým stavebním účelům. Andrea Palladio ve své knize I quattro libri dell’architettura (1570; Čtyři knihy o architektuře) uvedl plány dřevěných krovů. Významným impulsem pro konstrukci krovů byl rozvoj krytých mostů ve Spojených státech na počátku 19. století. Litinu a kované železo vystřídala u železničních příhradových mostů ocel. Nejčastěji se používají dvě soustavy: Prattova a Warrenova; v první z nich jsou šikmé příhradové nosníky navzájem rovnoběžné, zatímco ve druhé se střídají ve směru sklonu. Příhradové nosníky se používají také u mnoha druhů strojních zařízení, jako jsou jeřáby a výtahy, a u křídel a trupů letadel.