AP | Pentaphoto
Centrální Skalisté hory jsou jedním z nejlepších míst na světě, kde si můžete strašlivě pochroumat kosti.
Nyní vám to vysvětlím. Ke konci lyžařské sezony 2013-14 jsem si při nehodě na snowboardu v Beaver Creeku zdemoloval pravou stranu těla, zlomil si holenní kost nad botou a zlomil loketní kost u lokte. Zlomenina nohy byla naštěstí čistá, vykloubený loket se dal snadno obnovit a s výjimkou dalšího ošklivého otřesu mozku – pravděpodobně šestého nebo sedmého v mém životě – jsem měl zatracené štěstí. Kosti se hojí lépe, když nejsou rozprášené na vaječné skořápky.
Stejně se ale zlomené nohy a zmrzačené lokty samy nezahojí. A tak jsem měl opět to štěstí, že jsem byl v kulhavé vzdálenosti (spíš ve vzdálenosti zcela bezvědomé sanitky) od lékařského centra Vail Valley. V něm mají pohotovost ortopedi z Vail-Summit Orthopaedics, což je spolu se Steadmanovou klinikou, další skupinou renomovaných kostních specialistů v oblasti Vailu, bez problémů jedna z nejvyhledávanějších klinik na světě. Tito lékaři pracují s americkými sportovci na všech úrovních – MLB, NFL, NHL, americkým lyžařským týmem a jejich seznam je dlouhý – spolu s desítkami mezinárodních profesionálů, včetně hráčů španělské La Ligy a anglické Premier League. Jinými slovy, jsou to profesionálové pro profesionály.
Když jsem se tedy rozhodl odloučit se pár mil od světového ortopedického epicentra, mým chirurgem byl shodou okolností William Sterett, týmový lékař olympioniček jako Lindsey Vonnová a Julia Mancusová. Shodou okolností je také specialistou na ortopedické úrazy – pochroumané kosti jsou jeho denním chlebem, abych tak řekl. Znovu opakuji, že kromě té nehody bylo štěstí zcela na mé straně.
Bionický muž
Nedramatizuju, když říkám, že doktor Sterett dokázal zázraky. Jistě, moje atrofovaná kuří noha potřebovala asi čtyři měsíce fyzioterapie, než jsem mohl chodit bez berlí nebo pevné boty, a pořád nemůžu házet baseballovým míčkem tak daleko jako kdysi. (Neopravený AC kloub, který jsem si zlomil na začátku sezóny, mi nepomohl, ale to je úplně jiný příběh). Ale minulou sezónu jsem byl schopen jezdit na snowboardu na zahajovací den v Keystone, a než přišel květen, měl jsem za sebou standardních 75 dní ježdění s velmi malými zbytkovými bolestmi. Je mi také 27 let a Sterett často říkal, že věk může při ortopedické rekonvalescenci znamenat velký rozdíl.
Ale moje tělo nebylo (a stále není) úplně v pořádku, i když mé outdoorové aktivity prakticky nejsou ovlivněny. Necítím už pravou čéšku – upřímně řečeno, není to nic hrozného – a po dlouhém, celodenním nabíjení prašanu mě v noze obvykle brní špendlíky a jehličky, jako by se permanentně probouzela po usnutí.
To, co se mi daří hatit, je samotný hardware. Kvůli opravě tib-fib mi Sterett musel odstranit čéšku a do mezery mezi kostmi vložit pětipalcovou slitinovou tyč. Poté ji na místě zajistil několika šrouby a čepy. Totéž udělal s mojí loketní kostí spolu s velkou destičkou, která stále vede po celé délce mého předloktí.
Smutné je, že nejsem bionický muž s robotickýma nohama ve stylu „Archera“, ale tyto podkožní podpěry jsou pro moderní ortopedii nezbytné. Bez nich – řekněme s klasickou sádrou – by rekonvalescence trvala mnohem déle a, což je pro mladého aktivního sportovce nejnervóznější, moje kosti by se možná neresetovaly stejným způsobem.
Ale hardware má svou cenu. Stejně jako mnoho lidí, kteří navštívili ortopeda, cítím kolíky a šrouby přes kůži. Ten na kotníku mi dokonce vyčnívá dost daleko na to, abych ho viděl, což je obzvlášť nepříjemné, když je zapřený o lyžařskou nebo snowboardovou botu. Nejsem si jistý, jestli to způsobuje, že mi noha usíná, brní nebo co to dělá, ale kolík musí hrát nějakou roli.
Přirozeně jsem začal přemýšlet, jestli mě čeká odstranění hardwaru. Vedle boje s bolestí chodidla a kotníku jsem také slyšel desítky hororových historek typu „co kdyby“: „Co když si zase zlomíš tib-fib?“. Zní to jako důvodná obava, takže když jsem se na to zeptal Steretta, řekl mi, že by to nebylo nic pěkného. Koneckonců, kovová tyč se nezlomí jako moje kosti – prostě se protrhne svalem a kůží. Samozřejmě, že celá tahle hrůza závisí na další ošklivé zlomenině, které se budu snažit za každou cenu vyhnout.
A v tom je ten háček. Není to tak, že bych si zlomeninu kostí plánoval – stalo se to a já měl to štěstí, že jsem byl poblíž neuvěřitelných ortopedů. Ale taky nejsem ten typ, který by se vyhýbal pádům ze skal, terénním parkům nebo bujným, prašanem naplněným polňačkám, protože bych si mohl zase zlomit nohu. Je to riziko, které rád podstupuji, ale nyní je to riziko, které je spojeno se zničující cenou, a poslední věc, kterou bych chtěl, je, abych už nemohl jezdit, tečka.
Vyjmout nebo
nevyjmout?
Co by tedy měli sportovci, kteří nedávno podstoupili ortopedickou operaci, dělat se svým hardwarem? Tento měsíc, těsně po skončení MTB sezóny a několik týdnů před začátkem lyžařské sezóny, jsem byl v pokušení odstranit tyč a všechny čepy v noze. Sterett mi řekl, že rekonvalescence po odstranění hardwaru trvá asi 6-8 týdnů. V duchu jsem si říkal, že prošvihnu prvních pár týdnů sněhu na začátku sezóny a do prvních velkých bouřek v prosinci budu připraven.
Ale zase chci jezdit na snowboardu navždy, ne si způsobit nenapravitelné škody tím, že se oddám své netrpělivosti. Tak jsem se vydal k profesionálům. Mluvil jsem s jedním ze Sterettových kolegů, doktorem Johnem Paulem Eltonem, specialistou na nohy a kotníky z ortopedie Vail Summit. Začal stejným odůvodněním jako Sterett.
„Hardware, který tam vložíme, tam může zůstat,“ řekl. „Obvykle ho nemusíme vyndávat, s výjimkou specifických případů, jako je umístění hardwaru, nebo pokud splnil svůj účel a stal se symptomatickým. Když způsobuje bolest, můžeme se podívat na jeho vyjmutí.“
OK, takže hardware v mé ruce – destička a šrouby na loketní kosti – může zůstat. Skoro si jich nevšímám, kromě toho, když porovnávám jizvy s kamarády (ano, v některých ohledech jsem ještě dítě). Ale tyč v noze a, což je důležitější, čep a šroub u kotníku potenciálně jít mohou.
Naštěstí mi Sterett i Elton řekli, že hardware se dá vyndat po částech. Tyč může zůstat, i když budu chtít odstranit všechny čepy, což znamená, že mi doktor nebude muset znovu hýbat s čéškou.
„Pokud je něčí sport náročný, má stále stejná rizika pro operaci odstranění,“ řekl. „Rozhodoval bych se podle toho, zda je hardware obtěžuje, nebo ne. Opět máte lyžařskou botu, která tlačí na hardware kotníku. Kdybychom chodili v žabkách, nebyl by to problém.“
A co časový rámec? Když jsem ležel po nehodě, zjistil jsem, že většinu kování lze odstranit zhruba po roce (nebo po úplném zhojení zlomeniny), ale že po dvou letech je často příliš zakořeněné v těle, než aby se dalo bezpečně vytáhnout. Jinými slovy, z ortopedických pacientů se skutečně stávají kvazi-bioničtí lidé.
Elton říkal, že to není tak úplně pravda. Stejně jako u všech nehod záleží na konkrétním člověku a jeho situaci, ale většinu hardwaru lze odstranit na dobu neurčitou – zejména jakmile začne způsobovat problémy. Příklad: Nedávno odstranil 50 let starou tyč stehenní kosti, která začala být přítěží.
„Bylo to jako otevřít časovou kapsli,“ řekl. „Našli jsme tenhle starý kus z doby před 50 lety, který se tak dlouho neukázal (na) denním světle.“
Takže jsem nebyl v časové tísni, jak jsem očekával. Od mé operace uplynul asi rok a půl, a i když jsem měl pocit, že hodiny tikají, není tomu tak. Mám ještě čas. Ale pak jsem začala myslet na ten mizerný kotníkový kolík. Opravdu chci prožít další rok ježdění na brnícím čepu?“
Po rozhovoru s Eltonem jsem se rozhodl, že ano, chci, a to ze stejného důvodu, proč jsem si chtěl nechat odstranit hardware na prvním místě:
„Největším důvodem, proč si ho nechat, je to, že k jeho vyjmutí je nutná operace,“ řekl. „Jakmile se kost nebo kloub zahojí, už ho tam nutně nepotřebujete. Jde jen o to, co kdo chce podstoupit.“
Po celých 18 měsících s tyčí v noze je kost stoprocentně zhojená a připravená na své typické bití. Odstranění však stále vyžaduje období rekonvalescence a já už se dost těším, až se vrátím na sníh. Pravděpodobně bych udělal nějakou hloupost nebo se věnoval jen své běžné činnosti, a takové myšlení si koleduje o problémy. Už jednou jsem měl dost štěstí – není třeba nic přehánět.“
Přijde květen a ten kotníkový kolík půjde pryč. Ale do té doby se musí jezdit na koni.