Opioidní antagonista neboli antagonista opioidních receptorů je antagonista receptorů, který působí na jeden nebo více opioidních receptorů.
Naloxon a naltrexon jsou běžně používané opioidní antagonistické léky, které jsou kompetitivními antagonisty, které se vážou na opioidní receptory s vyšší afinitou než agonisté, ale neaktivují receptory. Tím účinně blokují receptor a brání tělu reagovat na opioidy a endorfiny.
Někteří antagonisté opioidů nejsou čistými antagonisty, ale vyvolávají určité slabé účinky částečných agonistů opioidů a mohou vyvolat analgetické účinky, pokud jsou podávány ve vysokých dávkách osobám, které opioidy neužívají. Příkladem takových sloučenin jsou nalorfin a levallorphan. Analgetické účinky těchto specifických léčiv jsou však omezené a bývají doprovázeny dysforií, pravděpodobně v důsledku dalšího agonistického působení na κ-opioidní receptor. Vzhledem k tomu, že vyvolávají abstinenční účinky opioidů u osob, které užívají nebo nedávno užívaly plné agonisty opioidů, jsou tyto léky pro praktické účely obecně považovány za antagonisty.
Slabý účinek částečných agonistů může být pro některé účely užitečný a dříve se používal například pro účely dlouhodobého udržování bývalých závislých na opioidech pomocí nalorfinu, může však mít i nevýhody, jako je zhoršení respirační deprese u pacientů, kteří se předávkovali neopioidními sedativy, jako je alkohol nebo barbituráty. Na druhou stranu naloxon nemá žádné parciální agonistické účinky a je ve skutečnosti částečným inverzním agonistou na μ-opioidních receptorech, a proto je preferovaným antidotem pro léčbu předávkování opioidy.
Naltrexon je také částečný inverzní agonista a tato vlastnost se využívá při léčbě závislosti na opioidech, protože dlouhodobé podávání nízkých dávek naltrexonu může zvrátit změněnou homeostázu, která je důsledkem dlouhodobého zneužívání opioidních agonistů. Jedná se o jedinou dostupnou léčbu, která dokáže zvrátit dlouhodobé následné účinky závislosti na opioidech známé jako postakutní abstinenční syndrom, který má jinak tendenci vyvolávat příznaky, jako je deprese a úzkost, jež mohou vést k případnému relapsu. Kurz nízkých dávek naltrexonu se proto často používá jako poslední krok v léčbě závislosti na opioidech poté, co byl pacient vysazen ze substitučního agonisty, jako je metadon nebo buprenorfin, aby se obnovila homeostáza a minimalizovalo riziko postakutního abstinenčního syndromu po vysazení udržovacího agonisty.