Ženy byly příliš dlouho vyděšené a zahanbené.
Moje představa, že se podělím o zprávu o plánovaném těhotenství, byla živá, jasnější než sen a mimořádně přímočará. Udělala bych si těhotenský test a dozvěděla bych se, že jsem těhotná. Okamžitě bych to řekla lidem. Měli by radost a slavili bychom!“
Ale zvládla jsem jen první krok.
Poté, co se na tyčince smáčené močí objevilo „ANO“, jsem se vydala na internet a přes řadu králičích děr jsem se dostala ke zdrcující pravdě: 15-25 % uznaných těhotenství skončí potratem a 80 % těchto potratů se odehraje v prvním trimestru.
Hrubě řečeno, v průměru je to 20% riziko. Jako že postavte mě do řady v místnosti s pouhými devíti dalšími lidmi a dva z nás odejdou bez dítěte.
Musela bych počkat, než to řeknu lidem, a musela bych počkat, než pocítím něco, co se blíží vzrušení. Protože jak může být člověk šťastný, když sedí na okraji ohromující propasti?“
Nečekám úplně. Nemůžu.
Dvacet minut poté, co se dozvím statistiku o potratu v prvním trimestru, volám mámě.
„Právě jsem si udělala těhotenský test,“ říkám pomalu, odměřeně.
„A…?“
„Řekl ano…“
„Ach jo…“
„ALE! Je opravdu brzy. A je naprosto možné, že se něco stane. Nechci se moc vzrušovat.“
„Aha.“
Tři dny nato se komicky snadno zlomím, když se mě dvě nejlepší kamarádky vyptávají na mé snahy o početí.
„No,“ říkám. „Vlastně. Jsem těhotná.“
Jejich oči se rozšíří a začnou vykřikovat…
„ALE!“ „Opravdu to nemám říkat lidem. Je to super brzo a mohlo by se něco stát,“ rychle se vmísím do hovoru.
Ony se zarazí a místo toho slavnostně přikývnou.
Takhle jsem to neplánovala.
Jistě, věděla jsem, že lidé nemají tendenci oznamovat své těhotenství hned, ale až za tři měsíce? Protože je dvacetiprocentní šance, že o dítě přijdeš? O tom se v kulturní literatuře, které říkáme Zázraky porodu, nepsalo.
Přemýšlej: V jedné nedávné studii více než polovina respondentů uvedla, že si myslí, že potraty jsou extrémně vzácné a vyskytují se v méně než 6 % těhotenství, přičemž muži se tomu mylně domnívají dvakrát častěji než ženy.
Informovat o skutečných faktech týkajících se potratů by možná bylo neslušné; pro zářivé a blažené maminkovské blogy je mnohem američtější opájet se posvátným zázrakem porodu. A je mnohem snazší prodat svůj pro-life (proti-choice) argument, že život plodu musí být opatrován a chráněn za každou cenu, pokud je tento plod prezentován jako zaručené dítě.
Možná také o potratech moc neslyšíme, protože ženy, které o děti přišly, se cítí hluboce trapně. Ta studie o mylných představách o potratech? Zjistilo se v ní také, že 41 % žen má pocit, že potrat něčím zavinily, 41 % se cítí osaměle a 28 % se stydí.
Tyto ohromující statistiky mají kořeny v řadě křehkých mýtů o těhotenství/potratu. Neuvěřitelných 76 % lidí věří, že stres vede k potratu (není pravda), 64 % si myslí, že zvedání těžkých předmětů může způsobit ztrátu těhotenství (kdepak), a 20 % tvrdí, že stačí se pohádat a plod zemře (rozhodně ne).
Ať už je důvod jakýkoli, jsme tu, bez informací a odkázáni sami na sebe, a bojujeme o zbytky na dně internetových králičích nor.
Možná je teď ten správný čas podělit se o další fakta, která vám společnost nikdy neřekne:
I po potvrzení těhotenství ultrazvukem je >15% pravděpodobnost ztráty těhotenství u ženy v mém věku (33 let).
Většina potratů je způsobena fatálními genetickými problémy dítěte.
1 ze 4 žen zažije během svého života potrat.
Nejvíce ze všeho vám nikdo nikdy neřekne: Není to vina ženy.
Dva týdny to nikomu jinému neříkám. Proč nepiješ? Snažím se být hodný! Jsi těhotná? Ještě ne… ale moc se snažíme! (mrk mrk) Vypadáš unaveně. Bože, ano, byl to dlouhý týden!“
Při absenci vyprávění, vzrušení, si místo toho dělám starosti. Miminko je téměř neviditelné, podle mé nově stažené těhotenské aplikace má velikost čočky, a už teď jsem si jistá, že mu ničím život.
Neměla jsem během snažení pít, kdyby náhodou, ale týden předtím, než jsem si udělala těhotenský test, jsem si na dámské jízdě dopřála sklenku vína. Mohlo by se to stát?
A co jóga? Sushi? Zábavné spaní? Sex?“
Můj manžel je taky úzkostný, už teď se svěřuje s obavami, jestli dítě neupustí na hlavu, nebo ho díky nechtěně špatným rodičovským dovednostem navždy nepodělá. Ale moje úzkost je hlubší, niternější – protože vím, že pokud se něco stane, než se dítě narodí, jakékoliv podezření bude směřovat ke mně.
To přece nemůže být jeho vina. Já jsem nositelka. Já jsem ta nádoba. Musí to být moje.
Žijeme přece ve světě, kde titulky hlásají: „Každému čtvrtému potratu by se dalo zabránit změnou životního stylu ženy.“ Ve světě, kde se ženy musí uchylovat k tomu, aby na anonymních diskusních fórech psaly o tom, že je jejich partneři obviňují ze ztráty těhotenství.
„Po ztrátě těhotenství má mnoho žen pocit odpovědnosti nebo viny za to, co se s jejich dítětem stalo. Tyto pocity odpovědnosti mohou vést k řadě nepříjemných emocí, které si v sobě pozůstalé matky a jejich partneři nesou po celá léta,“ uvádí jedna reprezentativní studie.
Jednou si dám lososa v sushi burrito; v polovině jeho konzumace si vzpomenu, že jsem četla něco o tom, že syrové ryby jsou v těhotenství nebezpečné, a zpanikařím. Tu noc se mi zdá, že vdechuju koktejl v komicky velké sklenici s barevným brčkem. Probudím se zpocená dřív, než sen stačí skončit jako to, co se stalo mou největší noční můrou.
Jestli o dítě přijdu… Budu si to vyčítat? Click To Tweet
Pokud přijdu o dítě, bude mi to manžel vyčítat, rozvede se se mnou, bude mě nenávidět? Budu si to vyčítat já? Podívám se do zrcadla a uvidím ženu, jejíž sobectví zničilo všechno dobré, jako Eva, která proměnila ráj v popel?“
(Aby bylo jasno, cítila bych se tak jen proto, že jsme si toto těhotenství vybrali; kdybych se nerozhodla, kdyby byly okolnosti jiné, klidně bych šla na potrat. Ta volba je morální a správná a je na každém člověku)
Ano, ano, vím, že jsem řekl, že to není vina ženy. Ale taky vím, že to nikomu nezabrání v tom, aby se choval, jako by to tak bylo.
Je 7. týden a nás čeká první ultrazvuk, termín v 8:45 ráno. Zaspím a celé dopoledne strávím štěkáním na všechno a na nic konkrétního. Na psa, že štěká. Na manžela, že si příliš dlouho čistí zuby. Na příbor, protože není tam, kde by měl být. Pracuji na frekvenci, která signalizuje blížící se výbuch, takže manžel odchází z domu, aby vyvenčil psa a unikl pravděpodobným troskám.
Tato schůzka mě přivádí do stavu.
Když konečně dorazíme k odbavovací přepážce, přesně s pětiminutovým zpožděním (připadá mi to spíš jako pět let), okamžitě mě pošlou do pokoje, abych se vymočila do trubičky. Zpanikařím – co když se nebudu moct vyčůrat?! – ale zvládnu to, a pak už jdeme do malé klinické místnosti, kde se poprvé setkám se svým dítětem, pokud to dítě ještě existuje.
Doktor mi strčí do pochvy jakousi hadičku a je to tam: malinké blikání na obrazovce sonogramu. Moje dítě. Žije.
Posloucháme tlukot srdce, a ten je tak rychlý. Příliš rychlé?! Ale můj doktor nevypadá znepokojeně.
A pak, jen tak tak, jsme hotovi. Alespoň pro dnešek je moje dítě stále tady.
Jdu domů a dělám další průzkum. V sedmém týdnu je šance na potrat u někoho v mém věku 11 %. Postavte mě teď do řady s devíti dalšími ženami v místnosti a jen jedna z nás odejde bez dítěte. To je lepší!
Uznávám, že to asi zní přehnaně dramaticky. Ale v tomto procesu je opravdu jistá krutost; říct nám Tady je to dítě, které jste chtěli! Ale počkejte! Nemusí to být na dlouho.
Pak si říkám, jestli to třeba není konečná první zkouška.
V prvním trimestru, ve druhém, ve třetím, při porodu, v kojeneckém věku, na základní škole, na střední škole, na vysoké škole, po ní – může se stát něco nečekaně špatného. Porod mrtvého dítěte, pád na hlavu, autonehoda, nemoc, vražda, sebevražda, pád z okna, uklouznutí na ledu, snědení jedovaté houby, udušení sendvičem, jaderný výbuch.
Každá z těchto věcí se může stát. Většina z těchto a dalších věcí se stává neustále.
A tak mám na výběr – a první rozhodnutí tohoto raného mateřství se mi ostře rýsuje. Mohu být nepřetržitě úzkostná, trávit dny na internetu, konzultovat alarmující statistiky a namlouvat si, že se jen snažím zůstat připravená. Nebo mohu v tuto chvíli přijmout, že existuje šance, s každým dalším dnem větší šance, že se mi to dítě narodí.“
Vybírám si druhou možnost a tuto pravdu si nesu po celou dobu mateřství. Ve světě, který zkoumá, pitvá a trestá ženy na každém kroku od těhotenství až po mateřství, budu hlasitě vykřikovat novinky o svém těhotenství s vědomím, že ať se stane cokoli, já za to nemůžu.
A pokud to dítě budu mít, a zejména pokud to bude holčička? Budu připravena se svou zprávou: Buď nebojácná. Buď silná. A miláčku, není to tvoje vina.