Nomádství se vyskytuje převážně v okrajových oblastech, kde žije jen poměrně řídké obyvatelstvo, zejména v suchých a polosuchých oblastech Afriky a Asie. Jedná se o tradiční formu společnosti, která umožňuje mobilitu a flexibilitu nezbytnou pro relativně rovnoměrné využívání vegetace na velkých plochách nekvalitní pastevní půdy. Umožňuje také větší sociální interakci, než jaká by byla možná mezi lidmi žijícími v malých rozptýlených sídlech. Vzhledem k tomu, že kočovníci se úspěšně vyrovnávají se sociálními i ekologickými problémy v oblastech, kde ostatní lidé žít nechtějí, zaslouží si jejich způsob života pečlivou pozornost. Nomádství zahrnuje způsoby uvažování o prostoru a lidech, které mohou být důležité pro úspěšný hospodářský rozvoj v okrajových oblastech.
Případ Balúčistánu
Balúčistán je řídce osídlená oblast zahrnující asi 350 000 km² v západním Pákistánu a dalších 400 000 km² v jihovýchodním Íránu a jihozápadním Afghánistánu. Jedná se pravděpodobně o nejchudší a nejméně rozvinutou oblast každé z těchto tří zemí. V Pákistánu tvoří 44 % rozlohy země, ale počet jejích obyvatel nedosahuje ani 5 % z celkového počtu obyvatel země. Tyto údaje – spolu se skutečností, že se jedná o převážně neúrodnou horskou a pouštní oblast, která nemá žádné velké řeky ani jiné hospodářsky významné obnovitelné přírodní zdroje, trpí silnými klimatickými extrémy a je osídlena kmeny, které jsou kulturně a jazykově odlišné od zbytku Pákistánu – jsou do značné míry příčinou toho, že se jí v minulosti nedařilo přilákat rozvoj.
Tato situace se změnila po přesunu Ruska do Afghánistánu. Pákistánský Balúčistán se stal středem pozornosti řady bilaterálních a mezinárodních agentur i pákistánské vlády. Bohužel návrh projektů je stále ve většině ohledů konvenční a nepředstavitelný. Kočovníci v Balúčistánu nyní pravděpodobně trpí rozvojem více než dříve zanedbáváním, protože nové úsilí je většinou zaměřeno (stejně jako v hustěji osídlených oblastech) na zavlažování – i když v malém měřítku – v rozptýlených usedlých komunitách. Tato strategie dále naruší ekonomickou, sociální a politickou rovnováhu mezi pasteveckou a zemědělskou, kočovnou a usedlou částí společnosti – která již byla narušena kombinací účinků národní politiky a vnějších ekonomických sil. Rozvoj sice také pochází zvenčí, ale jeho účinky mohou být více kontrolované a konstruktivní. Myšlenka podpory kočovných aktivit bohužel uráží profesní svědomí aplikovaných ekologů, zemědělských ekonomů a národních politiků, kteří dominují rozvojovému myšlení. V případě Balúčistánu může tento profesní postoj vést k neblahým výsledkům.
Úloha kočovníků v Balúčistánu je podobná úloze kočovníků v jiných částech Blízkého východu. V Balúčistánu se ročně obdělává pouze 1,2 milionu ha. Investice do zavlažování budou pravděpodobně účinnější při zlepšování kvality tohoto obdělávání než při zvyšování poměru obdělávané a neobdělávané půdy v provincii jako celku. Za neobdělávanou půdu se považuje pastevní půda, která je však většinou velmi špatné kvality. Využívá ji nepočetné množství kočovníků, pravděpodobně méně než půl milionu, tedy méně než deset procent obyvatelstva pákistánské provincie bez hlavního města provincie Kvéty.
Přes svou ekonomickou marginalitu je toto rozsáhlé území mezi Afghánistánem a Perským zálivem nepřetržitě osídleno již od prehistorických dob. Převážnou většinu obyvatelstva tvoří Balúčové. Hovoří různými dialekty íránského jazyka, balúčštiny, a po několik staletí jsou v oblasti dominantní etnicko-kmenovou skupinou. Mimo tuto oblast se však o nich vědělo jen málo, dokud Britové nezačali ve 30. letech 19. století zaměřovat pozornost na své koloniální severozápadní pohraničí. V té době již byla balúčská společnost nápadně heterogenní. Různé kmenové skupiny se hlásily k různým – mnohdy nebalúčským – původům a byly politicky i profesně rozvrstveny. Na většině území se nacházely malé oblasti vhodné k obdělávání půdy, oddělené rozsáhlými horskými a pouštními oblastmi s jen velmi chudou vegetací. Zemědělskou půdu obdělávali drobní zemědělci, helóti a nevolníci (většina z nich byla předbalúčského nebo jiného než balúčského původu). Náčelníci (většinou známého nebalúčského původu) uzavírali sňatky se svými druhy z jiných osad a uzavírali spojenectví se zasahujícími kočovníky (jejichž předkové pravděpodobně všichni přišli do oblasti jako Balúčové), které potřebovali jako přisluhovače a domobranu. Všechny tyto skupiny vystupovaly pod jménem Balúčové a pro cizince se označovaly jako Balúčové, ale mezi sebou používaly označení balúč výhradně pro kočovné pastevce. Pro pochopení smyslu života v Balúčistánu tehdy i dnes je zvláště významná skutečnost, že usedlí příslušníci všech vrstev, a to jak dříve, tak později příchozí, se asimilovali s kočovnou identitou a jazykem a stali se Balúčy (i když nikdy nebyli Balúčové).
Přínos kočovníků pro balúčskou společnost nelze vyčíslit, protože není ani tak ekonomický, jako spíše kulturní. Kočovníci vytvářejí balúčský pohled na svět, který je kulturním základem celé společnosti, kočovné i usedlé. Bez kočovníků by balúčská společnost jako celek ztratila kulturní tmel, který ji drží pohromadě.
Kulturní přínos kočovníků
Zejména v Makránu (jihozápadní divize provincie, přibližně 38 000 km², pokračující na západ přes hranice do Íránu), ale do jisté míry i v celém Balúčistánu a dokonce i mimo něj, jsou tito balúčští kočovníci považováni za samostatný národ. Byli to právě oni, kdo někdy před 500 až 1000 lety přinesli do oblasti jazyk, identitu a – což je nejdůležitější – hodnoty, které se staly součástí kultury Balúčistánu.
Přinejmenším od roku 1800 se mnoho Balúčů stěhovalo jako žoldnéři a dobrodruzi, a to jak na sever do turkmenské oblasti po obou stranách dnešní hranice mezi Afghánistánem a Sovětským svazem, kde vyvinuli balúčské koberce, které jsou dnes na Západě sběratelským artiklem, tak na jih do přístavů Perského zálivu a východní Afriky až k Zanzibaru.
Při sčítání lidu v Pákistánu v roce 1972 bylo uvedeno 304 000 obyvatel Makránu. Z toho 74 000 je usazeno ve dvou hlavních zemědělských centrech Turbat a Pandžgur a v přístavní osadě Gwadar. Neexistují spolehlivé údaje o tom, kolik ze zbývajících 230 000 bylo balúčů nebo kočovníků, ani kolik z nich stále tráví většinu roku ve stanech nebo jiných dočasných příbytcích se svými rodinami a stády, místo aby se rozhodli pro práci v prosperujících emirátech Perského zálivu. Konzervativně můžeme odhadovat, že jich je hodně přes 50 000. Stejně jako v širší společnosti však jejich význam pro budoucí rozvoj Makránu zdaleka převyšuje jejich počet nebo vlastní ekonomický přínos.
Balúčové jsou pro ekonomiku oblasti důležití. Poskytují cenné mléčné výrobky a jsou nepostradatelným zdrojem pracovních sil pro sklizeň datlí, která se shoduje s obdobím útlumu v pasteveckém cyklu. Sami jsou také zemědělskými producenty: velká část zemědělské produkce v oblasti závisí na nepředvídatelném průtoku řeky a odtoku, kterému rozumí pouze balúčové. Malé kapsy půdy roztroušené po celé oblasti produkují plodiny, když se stane, že liják přinese vodu, ale jen tehdy, když je tam kočovník, který ji použije.
Kromě své hospodářské role jsou kočovníci ještě důležitější pro morálku celého obyvatelstva. Jejich způsob života ztělesňuje hodnoty, k nimž se hlásí zbytek obyvatelstva. Balúčské hodnoty vycházejí z podmínek kočovného života. Jejich morální kodex zahrnuje hlavní pravidla cti, pohostinnosti, azylu a odškodnění za vraždu, která upravují vztahy s cizinci, uprchlíky a zločinci a mezi muži a ženami. Jejich poezie a písně oslavují hrdinské činy a podmínky, které jsou buď kočovné a pastevecké, nebo jsou těžko slučitelné s usedlým zemědělským životem. Nejslavnější z jejich básní, kterou používají jako národní hymnu, začíná:
Balučské pevnosti jsou jejich hory
Jejich sklady jsou v bezcestných skalních stěnách
Jejich vrcholy jsou lepší než vojsko
Vysoké výšiny jsou jejich přátelé
Jejich osvěžení je z tekoucích pramenů
List zakrslé palmy, jejich pohár
Trnité křoví jejich lože
Tvrdá země jejich polštář…
I v konfrontaci s chudými, podvyživenými a nevzdělanými kočovníky v nových centrech místní správy se Balúčové stále drží hodnot dobrého kočovného života.
Vyhlídky na kočovnou budoucnost
Balúčové jsou jediným národem, který využívá nebo pravděpodobně bude využívat přibližně 90 % území Makránu. Bez nich by větší část obyvatelstva zůstala osamocena v izolovaných oázách, které nemají zdroje na to, aby byly ekonomicky nezávislé. S rostoucí závislostí na dotacích zvenčí by mnozí postupně migrovali, aby využili atraktivnějších ekonomických a kulturních možností mimo provincii. Přítomnost Balúčů je splétá do vzájemně závislého sociálního, ekonomického, politického, geografického a kulturního celku.
Úpadek Balúčů, který nyní ohrožuje balúčskou společnost, je způsoben syndromem známým v jiných pasteveckých oblastech světa. Změny v širší politické ekonomice i změny dominantních hodnot v širší společnosti orientované na spotřebu změnily každodenní ekonomickou a politickou rovnováhu mezi zemědělci a kočovníky.
Přes ekonomický význam balúčů v tradičním hospodářství Makránu zde rozvojové programy stejně jako jinde upřednostňují průmysl a zemědělství. Důvod je prostý: odhadovaná návratnost investic. Rozvojoví experti, kteří sledují skromné přírodní zdroje Balúčistánu, neexistující infrastrukturu a neperspektivní kvalitu pracovní síly, docházejí k závěru, že investice nemají ekonomické opodstatnění.
Koalice jsou silně naladěny proti kočovníkům. Mnozí vlivní členové širší společnosti se raději přestěhují do národních měst, než aby podporovali tradiční životní styl. Balúčové ztrácejí vůli argumentovat ve svůj prospěch. Navíc se vyvinuly silné argumenty proti jakékoli politice podporující kočovnictví. Kromě nedůvěry vlád vůči kočovníkům, které je obtížné jak zdanit, tak jim poskytnout zázemí, je dalším, často ostrým argumentem tvrzení, že kočovníci jsou zodpovědní za nadměrnou pastvu, která snížila vegetační pokryv na úroveň, kdy je ekonomicky nepoužitelný a často neobnovitelný. Podpora kočovníků by prý byla v rozporu s ekologií. Tento argument by měl být pečlivě prozkoumán. Hodnocení ekologů vychází z předpokladu, že to, co vidí na vegetaci nyní, je dlouhodobý trend a přímý důsledek kočovnické činnosti. Ve skutečnosti pro to neexistují žádné přesvědčivé důkazy. Jednoduše nevíme, zda jsou strategie pastevectví Balúčů zodpovědné za zhoršování životního prostředí, nebo zda ekonomické pobídky na národní a mezinárodní úrovni dočasně způsobily jejich nadměrnou pastvu. Navíc neexistuje žádný důkaz, že by narušení kočovného základu balúčské společnosti tento problém zmírnilo.
Pokud kočovné pastevectví jako způsob života přežilo tak dlouho, zdá se, že se ukázalo jako životaschopné z ekologického i kulturního hlediska. Kdyby byli Balúčové nyní ponecháni sami sobě, jejich budoucnost, a zejména budoucnost Balúčů, by byla nejistá. Závisela by do značné míry, stejně jako velká část jejich historie, na tom, jaké zahraniční zájmy se podaří různým podnikatelům z jejich řad přilákat. Zdá se, že v minulosti, kdy neexistoval žádný zahraniční zájem a žádná velká ekonomická přitažlivost zvenčí, panovala v oblasti rovnováha mezi zemědělstvím a pastevectvím, mezi usedlým a kočovným obyvatelstvem a mezi přirozeným přírůstkem obyvatelstva a emigrací. Protože se zdá, že balúčská společnost za těchto podmínek fungovala nejlépe, má smysl navrhovat rozvoj tak, aby se společnost k této rovnováze vrátila. Způsob, jak toho dosáhnout, nespočívá v tom, že se bude investovat výhradně do silnic, elektřiny, zavlažovacích zařízení a rozšiřování zemědělství, ale že se systematicky přistoupí k obnovení rovnováhy mezi pasteveckým a zemědělským sektorem vnitřního hospodářství a mezi kočovnými a usedlými složkami místní politiky; že se investice rovnoměrněji rozdělí mezi sídla a oblasti kočovné činnosti; že se obnoví morálka Balúčů, aby se obnovila morálka Balúčů.
Kočování jako způsob života je zřídkakdy vysvětlitelné pouze jako ekologická adaptace. V moderních podmínkách mohl být sezónní pohyb v mnoha případech realizován dojíždějícími pastevci stejně jako migrujícími rodinami. Intimita a závazek, které nomádství vytváří mezi rodinou a oblastí v okrajových podmínkách, jsou však pravděpodobně nedosažitelné žádným jiným způsobem a z dlouhodobého hlediska ekologicky slibnější než jakákoli jiná proveditelná strategie využití. Znalost a pochopení celkového území ze strany nomádů je navíc důležitou oporou pro ostatní odvětví hospodářství a pro celkové pojetí společnosti o přírodě, vztahu mezi celkovou společností a jejím prostředím.
Přírodní podmínky a historická zkušenost Makránu jsou dostatečně podobné rozsáhlým oblastem jinde v jihozápadní Asii a severní Africe, aby naznačovaly možnost, že tyto úvahy mohou platit i mimo Balúčistán. Navzdory zjevným ekologickým a politickým nevýhodám může být ideologický přínos nomádů nepostradatelný pro budoucí využití a rozvoj rozsáhlých pouštních a stepních oblastí na celém Blízkém východě i mimo něj.