Je mnoho lidí, kteří jsou schopni vytvářet pouze nejisté vazby. Zjednodušeně řečeno, nejistá vazba je styl vztahu, ve kterém je pouto kontaminováno strachem. Ten se projevuje především neochotou ve vztahu a dalšími smíšenými emocemi, jako je závislost a odmítnutí.
Většina psychologů se domnívá, že nejistá vazba vzniká v raném dětství. Považují ji za důsledek vztahů, které si v dětství vytvoříme s lidmi, jimž důvěřujeme. Těchto několik prvních vazeb je základem pro to, jaké vztahy si vytvoříme později v životě.
„Život není o tom, abychom našli sami sebe. Život je o vytváření sebe sama.“
-George Bernard Shaw-
Když si dítě vytvoří bezpečnou vazbu, představuje to zdravé pouto. Jinými slovy, naučí se očekávat od druhé osoby to nejlepší a věří, že má dobré srdce. U lidí s nejistou vazbou je však očekávání zcela opačné. Očekávají, že je druhá osoba opustí nebo jim nějakým způsobem ublíží. Tento styl připoutání nabývá tří různých podob: dezorganizované/dezorientované, úzkostně-ambivalentní a úzkostně-vyhýbavé.
Tři typy nejistého připoutání
Dezorganizované/dezorientované připoutání
Dezorganizované připoutání je vazba typická pro lidi, kteří byli v dětství zneužíváni. Je pro ně běžné, že ve chvílích nouze zůstávali sami a bez podpory a že jejich pečovatelé používali fyzické tresty k jejich zastrašování. Je také běžné, že jejich pečovatelé k nim měli ambivalentní vztah. Tito lidé nikdy nevěděli, co mohou očekávat od lidí, kteří je měli chránit. Někdy byli láskyplní a jindy se náhle stávali agresivními nebo nedbalými a oni nevěděli proč.
Lidé, kteří měli takové rodiče, mají tendenci opakovat stejný vzorec chování i v dospělosti. Nejsou schopni udržet konzistenci mezi činy, které provádějí, a myšlenkami a emocemi, které se u nich projevují. S nepříjemnou lehkostí přecházejí od poddajnosti k agresi nebo od blízkosti k odstupu. Ani oni sami nechápou, co se s nimi děje.
Pokud je jejich vztah k druhým nebo k někomu konkrétnímu zdrojem úzkosti, je běžné, že tito lidé reagují nečekaným způsobem – emočně se odpojí a začnou se chovat jako robot. To jim však nepomůže zvládnout jejich úzkost.
Anxiózně-ambivalentní vazba
Hlavním znakem úzkostně-ambivalentní vazby jsou intenzivní rozpory ve vztahu. Stejně jako ve všech případech nejistého připoutání je kořenem tohoto stylu připoutání přítomnost rozporuplných rodičů. Jako děti nikdy nevěděly, co mohou očekávat.
Když se děti tohoto typu stanou dospělými, projevují velmi silnou potřebu blízkosti a náklonnosti. Jejich vztahy s ostatními lidmi jsou velmi intenzivní. Projevují závislost, potřebu uznání a přecitlivělost na odmítnutí.
Když navážou vztah, je pro ně těžké přestat tušit, že se něco pokazí. Příliš se soustředí na problémy ve vztahu a ne na některý z jeho pozitivních aspektů. Všechny jejich vztahy v nich vyvolávají úzkost, což vede k únikovému a vyhýbavému chování, jako je užívání návykových látek a sebepoškozování.
Anxiózně-vyhýbavá vazba
U úzkostně-vyhýbavé vazby je nejvýraznějším rysem obtížné navazování blízkých vztahů, což vede k hluboké citové bolesti. Tito lidé mají sklon k rozvoji falešné autonomie. Jsou nezávislí, ale zároveň se dostávají do stavu extrémní úzkosti, když mají pocit, že se jim někdo citově přibližuje.
Je pro ně velmi těžké rozpoznat vlastní emoce. Někdy říkají, že je něco zajímá, ale z jejich postoje je patrná neochota. Nebo je to někdy naopak – dávají najevo, že o někoho nebo něco nemají zájem, ale jejich chování prozrazuje opak. Nedělají to záměrně, jen mají problém s identifikací svých emocí.
Obecně platí, že lidé s úzkostně-vyhýbavou vazbou měli výchovu, která se vyznačovala citově vzdálenými pečovateli. Od svých pečovatelů se jim nedostávalo podpory, když ji potřebovali. Je běžné, že tito rodiče ospravedlňují své chování myšlenkou, že jejich odstup bude dítě tlačit k zodpovědnosti, nebo něčím podobným. Pravdou však je, že když lidé takto vyrůstají, naučí se nedůvěřovat druhým. Nemyslí si, že by je někdo mohl podpořit nebo jim pomoci.
Všechny tyto formy nejistého připoutání poukazují na omezení v pozdějším životě, zejména v citové oblasti. Vzorce vztahů je však možné změnit díky uvědomění si vlastního chování, jeho příčin a důsledků. Tímto způsobem mohou tito lidé překonat své problémy s připoutaností a žít plnohodnotnější citový život.