Když Dara Orbachová obdrží ve své laboratoři v Galvestonu balíček od společnosti FedEx, Texasu, často ho otevře a najde v něm zmražený delfíní penis. Pak ho rozmrazí, nafoukne a penis zašije do vagíny.
„Můžete mi poslat pohlavní ústrojí mrtvého delfína a já už od pohledu určím druh,“ říká Orbachová. Je jednou z hrstky vědců, kteří se zabývají evolucí pohlavních orgánů mořských savců a sledují, jak příroda tyto složité systémy se všemi jejich bizarními záhyby a spirálami utvářela.
Orbachovou zajímají otázky, které by většinu lidí ani nenapadly. Jak mohou delfíní samci pronásledovat partnerku, když mají erekci vytvářející značný odpor? V současné době to nikdo neví, ale Orbach je odhodlán zjistit odpověď na tuto a další naléhavější otázky.
Odpovědi na tyto otázky však vyžadují stálý přísun penisů a vagín, a ty je těžké sehnat. Pro Orbacha nalezení vzorku často znamená čekat na delfína nebo tuleně, který vyplave na břeh někde v USA. Poté, co vzorky seberou místní úřady, vyříznou penis nebo vagínu, zmrazí je a přes noc pošlou do její laboratoře.
Sbírání genitálií, které jsou v centru její nejnovější studie, trvalo Orbachové několik let. Za tímto účelem shromáždila jeden penis a vagínu od samce a samice čtyř druhů: sviňuchy obecné, delfína skákavého, delfína krátkoploutvého a tuleně obecného. Aby měla jistotu, že se pohlavní orgány jednotlivých pohlaví shodují, sbírala Orbachová pouze exempláře, které žily v oblasti Sanfranciského zálivu.
Orbachovou však nezajímají jen samotné exempláře – ve skutečnosti ji zajímá, jak se k sobě hodí, když se zvířata páří. Aby to zjistila, musí u těchto mrtvých penisů napodobit erekci, což znamená naplnit soudek od piva solným roztokem a napumpovat penis, dokud není ztopořený.
Orbachová promění vzorky penisů a vagín v 3D skeny
Orbachová pak vezme odpovídající vagínu – z níž již vytvořila silikonový endocast – a všije do ní ztopořený penis. Tento výtvor pak zafixuje formalínem, smrští etanolem a namočí do roztoku jódu, načež jej naskenuje na CT skeneru.
Výsledné skeny se pak promění ve 3D síťové modely, což Orbachové umožní pohrát si s umístěním penisu a vagíny při simulaci. Když však došlo na tyto čtyři druhy, bylo jí jasné, že pro každý pár existuje jen jedna správná varianta. „Bylo tak očividně zřejmé, který je ten správný,“ říká.“
„Když jsme drželi endocast a pomohli mu vedle penisu, byli jsme ohromeni tím, jak se k sobě hodily,“ říká Orbachová. Navzdory svým zákrutám do sebe tyto mořské genitálie zapadaly s náročnou přesností.
Pozorovat páření těchto živočichů ve volné přírodě může být nesmírně obtížné, takže tyto skeny umožňují vzácný pohled i na sexuální chování těchto tvorů. Jedním z vodítek jsou velké vaginální záhyby sviňuchy obecné a delfína skákavého. „Úd penisu nemá šanci projít tímto záhybem,“ říká Orbach, pokud samice neotočí své tělo tak, aby umožnila penisu vniknout dovnitř.
To by mohlo znamenat, že se samice těchto druhů vyvinuly tak, aby mohly kontrolovat, jak hluboko do nich samci pronikají. Pokud se zkroutí tak, že jim v tom brání poševní záhyby, mohou být samice schopny udržet špičku penisu dál od děložního hrdla, což snižuje pravděpodobnost oplodnění.
To by mohlo mít pro delfíny obrovské evoluční výhody. Březost u těchto druhů trvá rok, takže náklady na narození mláděte s nevhodným samcem by mohly být obrovské. „Může být schopna nenápadně kontrolovat otcovství pomocí tělesného uspořádání,“ říká Orbach. Delfíni obecní a tuleni obecní nemají tak velké vaginální záhyby, takže jedinou fyzickou překážkou pro tyto druhy je délka penisu.
Studium zachovalých genitálií v laboratoři je však jen jednou částí Orbachovy práce. Nyní plánuje vyrazit do oceánu a pokusit se pozorovat tyto živočichy při páření ve volné přírodě a zjistit, jak jejich chování maximálně využívá jejich jedinečně přizpůsobené genitálie. „Je to tak neobvyklé a zvláštní prostředí, se kterým se dá pracovat,“ říká Orbachová.