Sanskrtský termín dharma – pálijsky dhamma, tibetsky chos (vyslovuje se čö), čínsky fa, japonsky ho a korejsky pop – má v buddhismu široký význam. Je také notoricky známý jako obtížně přeložitelný, což uznávají i tradiční prameny, kde je vyjmenováno až deset různých významů. Dharma pochází ze sanskrtského slovního kořene dhri, který znamená „držet“ nebo „udržovat“.
Termín dharma byl v Indii důležitý ještě před vznikem buddhismu. Ve védské literatuře často označuje rituální oběť, která udržuje řád kosmu. V hinduismu existuje důležitý literární žánr zvaný dharmašástry, „pojednání o dharmě“, který stanoví společenský řád a příslušné povinnosti jeho členů ve vztahu ke kastě, pohlaví a stupni života. Indičtí králové používali tento termín k označení politiky svých říší.
V 18. století byli důstojníci britské Východoindické společnosti instruováni, aby se vzdělávali v jemných bodech hinduistického právního systému. Po poradě s bráhmanskými kněžími začali studovat dharmašástry a dharmu překládali jako „zákon“. To následně vedlo k tomu, že v 19. a 20. století se tento termín v buddhistickém kontextu běžně vykládal jako „zákon“, jako například „Buddha otočil kolem zákona“. (Stejný smysl má i čínský překlad dharmy jako fa, což rovněž znamená „zákon“)
Související: V buddhismu má dharma několik různých významů:
V buddhismu má dharma několik různých významů. Jeden z jejích nejvýznamnějších a nejběžnějších užití se týká „učení“ nebo „doktríny“, a to jak buddhistické, tak i nebuddhistické. Proto Buddha při vyprávění o svém hledání pravdy před svým osvícením hovoří o dharmě, kterou obdržel od svých učitelů. Buddhovo první kázání po osvícení se nazývalo „otáčení kola dharmy“ (dharmačakrapravartana). Když Buddha popisoval to, co sám učil své žáky, nazýval to dharmavínaja, přičemž vinaja označovala pravidla mnišské kázně a dharma pravděpodobně vše ostatní. Tento smysl dharmy jako učení a její ústřední význam pro tradici je zřejmý ze zařazení dharmy jako druhého ze tří klenotů (spolu s Buddhou a sanghou), v nichž hledají útočiště všichni buddhisté. Staroindičtí komentátoři upřesňují, že dharma ve formuli o útočišti odkazuje na třetí a čtvrtou ze čtyř ušlechtilých pravd: pravdu o ustání příčin, které vedou k utrpení, a pravdu o cestě k tomuto ustání. Slovní kořen dharmy jako „držení“ je zde evokován etymologicky ve smyslu něčeho, co člověka „zadržuje“ před pádem do stavů utrpení. Když Buddha chválí „dar dharmy“ (dharmadana) jako největší z darů, má na mysli tento význam.
Rozlišuje se také mezi učením jako něčím, co se slyší nebo studuje, nazývaným spisovná dharma (agama-dharma), a učením jako něčím, co se projevuje ve vědomí praktikujícího, nazývaným realizovaná dharma (adhigama-dharma).
Druhým (a velmi odlišným) hlavním označením dharmy je fyzický nebo mentální „faktor“, základní „konstitutivní prvek“ nebo prostě „jev“. V tomto smyslu je každý z jednotlivých stavebních prvků naší složené existence dharmou, zde glosovanou jako něco, co „drží“ svou vlastní přirozenost. Když tedy buddhistické texty hovoří o konstitutivních prvcích existence, často se v nich hovoří o „všech dharmách“, jako například „všechny dharmy jsou bez „já““. Výraz abhidharma, který se vykládá buď jako „vyšší dharma“, nebo jako „vztahující se k dharmě“, odkazuje na analýzu těchto fyzických a mentálních faktorů, zejména v oblasti kauzality a epistemologie. Texty, které obsahují takové analýzy, tvoří jednu ze tří obecných kategorií buddhistického kánonu, „tří košů“ neboli Tripitaky: sútry, vinajy a abhidharmy.
Třetí význam pojmu dharma je „kvalita“ nebo „vlastnost“. Často se tedy mluví o Buddhově dharmě, přičemž se v tomto smyslu neodkazuje na jeho učení, ale na jeho různé příznivé vlastnosti, ať už fyzické, slovní nebo duševní. To je hlavní význam slova ve složenině dharmakaya. Ačkoli se tento výraz někdy překládá do češtiny jako „tělo pravdy“, zdá se, že dharmakaya původně označovala celý korpus (kaya) Buddhových transcendentních vlastností (dharma).
Související: Překlad řeči bohů
Termín dharma se také vyskytuje ve velkém množství důležitých složených slov. Saddharma neboli „pravá dharma“ se objevuje již na počátku tradice jako prostředek odlišení Buddhova učení od učení jiných, ne-buddhistických učitelů. V mahájánových sútrách se saddharma používala k označení, možná obrannému, mahájánového učení; jednou z nejznámějších je Saddharmapundarikasútra, v češtině známá jako Lotosová sútra, jejíž plný název zní Bílý lotos pravé dharmy sútra. V buddhistických teoriích dějin se období po Buddhově smrti (často se uvádí, že trvá 500 let) nazývá dobou pravé dharmy. Po tomto období saddharmy následuje období „zdání“ pravé dharmy (saddharmapratirupika) a období „úpadku“ (saddharmavipralopa). Termín dharmadhatu odkazuje na konečnou povahu skutečnosti, stejně jako dharmata, „povaha věcí“ nebo „dharmovost“.
Je třeba také poznamenat, že slovo dharma se běžně objevuje v označení osob. Adharmabhanaka je hlasatel dharmy a dharmapala je božstvo, které dharmu chrání; v obou případech dharma označuje buddhistické učení. Dharmarádža je spravedlivý král, zejména ten, který prosazuje Buddhovo učení.
Vzhledem k těmto mnoha významům pojmu se řada současných překladatelů po hlubokém zamyšlení rozhodla překládat sanskrtský termín dharma dnes již anglickým slovem dharma.