Mexická historie Romneyových

Moje cesta do mormonského srdce Mexika začala v ponurém baru v Ciudad Juárez, jen kousek od mostu přes Rio Grande a hranice s USA.

Objednal jsem si margaritu, což je rozhodně nemormonská věc. Jinak jsem ale věrně kráčel ve stopách průkopníků Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, z nichž mnozí kdysi projížděli Ciudad Juárezem na své cestě za budováním osad v odlehlých horách a podhůří severní Chihuahuy.

Na konci 19. století cestovali průkopníci na vozech nebo vlakem. Ani jeden z těchto dopravních prostředků se dnes v severním Mexiku příliš nepoužívá. Do El Pasa jsem přiletěl z Los Angeles letadlem a od hranic bych se vydal autem na cestu za mormonskými koloniemi, kde se narodil otec Mitta Romneyho, George.

Mitt Romney, který se uchází o post příštího prezidenta Spojených států, má rodinné kořeny v Mexiku. A to ne v ledajaké části Mexika, ale v místě proslulém produkcí pravých hombres, ve venkovském pohraničí, kde stále žijí tisíce mormonů a kde je urovnávání sporů namířenou zbraní tragicky odolnou tradicí.

V těchto dnech severní Chihuahuu pustoší tzv. drogové války kartelů a Ciudad Juárez se tak stává nejnebezpečnějším městem západní polokoule. „Město vrahů“, nazval ho ve své poslední knize spisovatel Charles Bowden.

Vjel jsem do Ciudad Juárez právě ve chvíli, kdy se nad hranicí usadil nádherný baldachýn citronového a mandarinkového soumraku.

Po setmění se nedoporučuje cestovat přes severní Chihuahuu, takže jsem měl strávit noc v Ciudad Juárez, než se vydám do mormonských osad, 170 mil na jih. Proto jsem navštívil Kentucky Club, kde Frank Sinatra, Marilyn Monroe a další hvězdy popíjeli koktejly.

„Říká se, že tady byla vynalezena margarita,“ řekl jsem barmanovi španělsky.

„Así es,“ odpověděl mi. Považuji se za znalce margarity a tahle byla nevýrazná. Stejně jako dřevěný dekor baru. Upřímně řečeno, ve velkém Los Angeles jsou dva tucty barů s mexickou tématikou a lepší atmosférou.

Přesto je třeba uznat, že vzhledem k všeobecnému pocitu opuštěnosti, který zachvátil stará turistická místa v Ciudad Juárez, zůstává tento podnik otevřený. Zbožní mormoni se vždy vyhýbali hýření, které se zde nabízelo. Teď to dělají i všichni ostatní.

V neděli večer byl na kdysi rušné obchodní pasáže u mezinárodních mostů opuštěný pohled. Viděl jsem chodníky liduprázdné, vedoucí k zavřeným nočním klubům a rozpadajícím se adobe budovám, které hlídalo občasné komando obrněných vojáků v pickupech s automatickými zbraněmi barvy dřevěného uhlí.

Za hraničními přechody, v Ciudad Juárez s velkými nákupními centry a širokými třídami, mi město nepřipadalo nijak zvlášť hrozivé – dokud jsem si nepřečetl místní noviny, včetně El Diario: „Obyvatelé Juárezu hlásili v lednu téměř 10 loupežných přepadení denně“. Noc jsem strávil v hotelu Camino Real, elegantním příkladu mexické modernistické architektury, ozvěně hotelu Camino Real v Mexico City, který navrhl zesnulý Ricardo Legorreta. Večeřel jsem v děsivě prázdných prostorách, které obsluhovaly týmy číšníků, aniž by měl kdo obsluhovat.

Druhý den ráno pro mě přijel John Hatch, můj průvodce po mormonských koloniích. Byl to Hatch, kdo mi odpověděl na můj telefonát do mormonského chrámu v Colonii Juárez: v chrámu pracuje jako dobrovolník a zároveň vede firmu Gavilán Tours. Měli jsme jet tři hodiny ze Ciudad Juárez do Colonia Juárez, kde Hatch a jeho žena Sandra provozují ve svém domě neformální penzion, který uspokojuje slábnoucí proud turistů, jež do Chihuahuy láká její historie a přírodní kouzla.

„Jsem čtvrtá generace v koloniích,“ informoval mě Hatch. Své kořeny může vysledovat až k mormonským průkopníkům, kteří v roce 1890 putovali z Utahu a Arizony do Mexika. Se Sandrou mají šest dětí, všechny vyrostly v mexických koloniích a všechny jsou nyní americkými občany, včetně jednoho, který je nasazen v Národní gardě Utahu v Afghánistánu. Sám Hatch má však pouze mexické občanství.

Jeho děti by podle jeho slov raději žily v Mexiku, ale kvůli práci byly nuceny žít ve Státech. „Nikdo se k nám nechce hlásit,“ řekl mi. „Cítíme se natolik svázáni s oběma zeměmi, že se cítíme oprávněni kritizovat kteroukoli z nich – a zvedá se nám žaludek, když slyšíme někoho kritizovat kteroukoli z nich.“

Tento mezistav, jak jsem se brzy dozvěděl, definuje téměř všechny aspekty života mormonů ve starých koloniích. Potomci osadníků, kterých je celkem několik set, udržují při životě kulturu, která se vždy zmítala mezi Mexikem a Spojenými státy, mezi minulostí a současností, mezi stabilitou a krizí.

Hatch odešel do důchodu před deseti lety po dlouhé kariéře učitele v Colonia Juárez na soukromé akademii LDS, kde se generace mexických mormonů v koloniích učily anglicky. Kromě jiných předmětů vyučoval dějiny USA. A když jsme nechali Ciudad Juárez za sebou, s několika posledními roztroušenými smetišti v patách, začal mi vyprávět o veškeré historii zakotvené v okolní krajině.

„Vidíš ty hory v dálce?“ zeptal se, když jsme projížděli kolem písečné pláně s dunami a mesquitovými keři. „To je Sierra Madre.“ Během mexické revoluce se po těchto kopcích pohybovaly oddíly Pancho Villy, řekl Hatch, když v roce 1916 přepadly Columbus v Novém Mexiku.

Villa kdysi jezdil a skrýval se ve stejných horách jako proslulý místní bandita. Stal se jedním z nejodvážnějších generálů revoluce a zaútočil na Spojené státy jako akt pomsty za to, že Woodrow Wilson podporoval jeho rivala Venustiana Carranzu.

Mexická revoluce sehrála rozhodující roli v dějinách mormonských kolonií. Nebýt tohoto povstání v roce 1910 a následných válečných let, mohl se Mitt Romney narodit v Mexiku a možná by tam dnes žil a pěstoval jablka a broskve, jako to dělá mnoho jeho bratranců.

Obzvláště krutá frakce revolucionářů dorazila do kolonií v roce 1912, přivlastnila si dobytek osadníků a vyrabovala jejich obchody. Revolucionáři odvedli jednoho z vůdců komunity na palouk u Colonia Juárez a vyhrožovali mu popravou, pokud jim nedodá hotovost.

Mnoho anglicky mluvících rodin uprchlo a už se nikdy nevrátilo, včetně rodiny George Romneyho, tehdy pětiletého chlapce. Ve Státech George vyrůstal především v oblasti Salt Lake City, nedaleko navštěvoval vysokou školu, pracoval pro společnost Alcoa a stal se předsedou představenstva American Motors. Byl zvolen guvernérem státu Michigan a pracoval ve vládě prezidenta Richarda Nixona. Matka Mitta Romneyho, Lenore LaFount Romneyová narozená v Utahu, byla bývalá herečka, která v roce 1970 neúspěšně kandidovala do Senátu USA v Michiganu.

Když jsme s Hatchem projížděli Ascensión, jedno z měst na trase do Colonia Juárez, vyprávěl mi příběh o majiteli hotelu, který tam byl před několika lety zavražděn, a o lynči, který vypátral skupinu tří údajných únosců a zabil je.

Přiznám se, že mě tyto příběhy trochu vyděsily: Co tady dělám, na tomhle novodobém Divokém západě? Přemýšlel jsem. Ale Hatch mě mých obav zbavil. Většina nejhorších násilností v regionu skončila před třemi lety, řekl mi. „Cítíme se velmi šťastní, že jsme tomu nejhoršímu unikli.“

Hatch by rád dal vědět svým starým americkým klientům, kteří byli vystrašeni. Evropané však přijíždějí dál, včetně skupiny z České republiky, která si přijela prohlédnout místní památky spojené s historií apačského bojovníka Geronima.

Geronimovu ženu, matku a tři malé děti zabili mexičtí vojáci při masakru v roce 1858 hned u další vesnice na naší trase, Janos. Rozzuřený Geronimo poté zahájil 30 let trvající partyzánské tažení proti úřadům na obou stranách hranice.

Nakonec jsme dorazili do jedné z mormonských kolonií, Colonia Dublán. Viděl jsem dům, kde se v roce 1907 narodil George Romney. Starou dvoupatrovou cihlovou stavbu v americkém koloniálním stylu prodali členové Romneyho rodiny na počátku 60. let 20. století. Od té doby byl přestavěn a nyní má kamennou fasádu v mexickém koloniálním stylu. javorové ulice kolem domu George Romneyho byly obrazem amerického maloměstského pořádku kolem roku 1900. Bylo zde mnoho cihlových a kamenných domů, některé s občasným viktoriánským výkvětem.

„Tato ulice je pojmenována po mém prvním bratranci,“ řekl mi Hatch, když jsme stáli pod cedulí oznamující „Calle Doctor Lothaire Bluth“. Ve stejné ulici bydlí Hatchův osmdesátiletý strýc a teta, Gayle a Ora Bluthovi. Ora nedávno získala americké občanství, ale Gayle ne, ačkoli sloužil na ponorce amerického námořnictva (a reprezentoval Mexiko v basketbalu na olympijských hrách v Římě v roce 1960).

Bylo to kousek do Colonia Juárez, kde byly založeny mormonské kolonie a které zde zůstává centrem církevního života. Poprvé jsem město zahlédl, když jsme sjížděli ze zatáčkovité venkovské silnice a vjížděli do údolí plného sadů a pohupujících se travin. Už z dálky představovala Colonia Juárez obraz pastýřské blaženosti a zbožnosti, jejíž zářivě bílý chrám se tyčil na malém kopci nad městem.

Když sem v 70. a 80. letech 19. století přišli první osadníci, někteří z nich prchali před americkým potlačováním polygamie. (Tato praxe skončila po ediktu LDS z roku 1904, podle něhož měli být polygamisté exkomunikováni). Vykopali kanály, aby odvedli tok řeky Piedras Verdes ke svým plodinám, ačkoli voda v řece později prudce klesla. Podle pověsti se však Pán rychle postaral:

Neexistovalo žádné muzeum, kam by mě Hatch mohl nasměrovat, abych se dozvěděl tuto historii, většinu jsem pochytil z knih, které napsali potomci kolonistů. Colonia Juárez není příliš uzpůsobena pro rozsáhlou turistiku (v souladu s mormonským zákazem alkoholu zůstává suchým městem). Přesto je procházka městem příjemným zážitkem.

Došel jsem k Academii Juárez, majestátní cihlové budově, která by se nehodila do kampusu Ivy League. V nádherný den na začátku jara bylo v okolí ticho a já slyšel, jak podél většiny ulic teče voda v metr širokých kanálech, které zavlažují broskvové a jablečné sady a zeleninové zahrádky uprostřed malých, udržovaných cihlových domků.

Dole v centru města je „houpací most“, lanové a prkenné přemostění, po kterém chodci stále překonávají mělkou řeku Piedras Verdes. Hatch vzpomínal, jak na něm jako kluk skákal.

„Staří lidé říkali, že pokud tě na houpacím mostě nepolíbili, tak tě vlastně nikdy nepolíbili,“ řekl.

Tohle musí být skvělé místo pro výchovu dětí, pomyslel jsem si, a tento pocit se mi později večer potvrdil, když mě jedna místní rodina pozvala na společnou večeři v domě Lestera Johnsona. Bylo pondělí večer, čas vyhrazený podle mormonské tradice pro rodinná setkání.

Předtím, než jsme se vrhli na nejrůznější zapékané pokrmy a enchilady, jsme všichni sklonili hlavy k modlitbě. „Jsme vděční za požehnání, která máme,“ řekl Johnson skupině, „a za bezpečí, kterému se těšíme.“

Bylo tu batole a devadesátiletá žena a mnoho dospívajících, kteří se později sešli v obývacím pokoji na takovém uvolněném, vícegeneračním sousedském setkání, jaké je na druhé straně hranice příliš vzácné. Povídali si o rodině, škole a dalších všedních či děsivých aspektech života v této části Mexika, například o místní restauraci, kterou jedna z maminek přestala navštěvovat, když u jiného stolu viděla lidi se zbraněmi.

Větší problém, kterému čelí anglicky mluvící obyvatelé mormonských kolonií, je však běžný pro život na venkově: udržet syny a dcery doma, když v místě není dost práce. Sedmapadesátiletý Johnson má pět dětí, všechny adoptované, všechny mexické. A všechny nyní žijí ve Spojených státech.

„Potřebujeme sem dostat některé z našich mladých lidí,“ říká Johnson. Stejně jako ostatní členové komunity uvedl, že mu vadí mediální pokrytí, které vyvolává ironické srovnání s tvrdým postojem Republikánské strany k imigraci a rozporuplnými pocity Mittovy dvojkulturní mexické sestřenice. „Myslím, že ho tady dole nikdo osobně nezná,“ řekl Johnson. Mitt Romney prý tuto oblast nenavštívil.

V Colonii Juárez možná neznají Mitta, ale znají Romneyovy. Někteří vidí podobnost mezi veřejně známým Mittem Romneym a jeho mexickými příbuznými, kterých prý ve městě žijí asi tři desítky.

Biografové rodiny Romneyů poukazují na „nezdolnou vůli“ předků. Zdá se mi však, že tato vlastnost je společná mnoha mormonům v koloniích. Jejich společné odhodlání je jednou z věcí, které umožnily relativně malému počtu anglicky mluvících lidí udržet si svůj jazyk a způsob života v podstatě beze změny po více než sto let, přestože byli obklopeni často nepřátelskou španělsky mluvící kulturou.

Leighton Romney, bratranec Mitta Romneyho z druhého kolena, mi řekl, že se s bývalým guvernérem státu Massachusetts nesetkal. (Mají stejného pradědečka, Milese P. Romneyho, jednoho z průkopníků z roku 1885). S Leightonem jsem se setkal následující den při návštěvě ovocnářského družstva, balírny a exportní firmy, kterou vede.

Pětapadesátiletý Leighton, který má dvojí občanství, žije celý život v Mexiku. Čtyři jeho strýcové a jedna teta sloužili v americké armádě za druhé světové války. Zná slova hymen obou zemí. Stejně jako lidé latinskoamerického původu žijící ve Státech neztratil pocit „spřízněnosti“ se zemí svých kořenů. „Máme hodně společného s Mexičany a Američany,“ řekl. „Jsme Američané-Mexičané.“

Leighton se intenzivně angažuje v prezidentské kampani v roce 2012 – v té, která se bude konat v červenci v Mexiku jako nástupce odcházejícího prezidenta Felipeho Calderona. Leighton podporuje Enriqueho Peña Nieta, kandidáta centristické Institucionální revoluční strany, a shání pro něj finanční prostředky.

„Chceme mít trochu vliv na to, co tady vláda dělá,“ řekl Leighton.

Takže mormonské kolonie vydrží, pomyslel jsem si potom, díky pracovitosti a přizpůsobivosti jejich obyvatel. Stejně jako jejich předkové, i pionýři stále směřují vody řeky ke svým plodinám, stále mají velké rodiny a stále se učí jazyk a zvyky místních obyvatel.

Poslední hodiny v srdci mormonů v Mexiku jsem strávil hrou na turistu. Navštívil jsem starou haciendu, kterou její majitel opustil během revoluce, a ruiny předkolumbovského hliněného města Paquimé. Staré zdi a chodby tohoto starobylého místa jsem měl jen pro sebe a brzy mě obklopilo uklidňující přírodní ticho. V dálce se hejna ptáků pohybovala v proudících mracích nad pásem bavlníkových stromů.

V městečku Mata Ortiz, proslulém svou keramikou, jsem byl pro městského žebráka jediným zákazníkem, kterého obtěžoval. I tady se otevíraly rozsáhlé výhledy na azurově modrou oblohu a blátivě zbarvené hory. Když jsem stál uprostřed povětrnostními vlivy ošlehaných domů z adobe a nedlážděných ulic, připadal jsem si, jako bych se vrátil v čase, do ztracené epochy severoamerického pohraničí:

Nakonec mě John a Sandra Hatchovi odvezli zpět na letiště v El Pasu. Po překročení hranice jsme se zastavili v Columbusu v Novém Mexiku, kde jsem dostal poslední připomínku násilí, které poznamenalo historii této části zeměkoule. V obchodě a neformálním muzeu uvnitř starého vlakového depa ve městě jsem viděl seznam lidí zabitých při nájezdu Pancho Villy v roce 1916. Villovi vojáci, kterých bylo několik stovek, byli sebranka v sandálech z hovězí kůže a s provazovými opasky. Zabili osm vojáků a deset civilistů, což o několik dní později vedlo k převážně bezvýsledné „trestné výpravě“ generála Johna Pershinga do Mexika.

Viděl jsem také artefakt z nedávné minulosti: novinový výstřižek s podrobnostmi o loňském zatčení starosty města, policejního náčelníka a dalších osob obviněných ze spiknutí za účelem pašování zbraní mexickým drogovým kartelům.

Odjeli jsme z Columbusu po osamělé dálnici, kde jsme spatřili více než tucet vozidel americké pohraniční stráže a žádný jiný provoz. „Někdy nás sledují na míle daleko,“ řekl Hatch o pohraniční hlídce. Jízda velkou dodávkou s čivavskou poznávací značkou zřejmě přitahuje jejich pozornost.

Nakonec jsme dorazili do El Pasa a já se rozloučil s Hatchovými, kteří mi dali dárek na rozloučenou – výtisk Knihy Mormonovy.

Fotograf Eros Hoagland pracuje v Tijuaně.