Marshallův plán, známý také jako Program evropské obnovy, byl americký program pomoci západní Evropě po zničující druhé světové válce. Byl přijat v roce 1948 a poskytl více než 15 miliard dolarů na financování obnovy kontinentu. Program, jehož autorem byl americký ministr zahraničí George C. Marshall, po němž byl pojmenován, byl vytvořen jako čtyřletý plán na obnovu měst, průmyslu a infrastruktury těžce poškozených válkou a na odstranění obchodních bariér mezi evropskými sousedy – a také na podporu obchodu mezi těmito zeměmi a Spojenými státy.
Kromě hospodářské obnovy bylo jedním z deklarovaných cílů Marshallova plánu zastavit šíření komunismu na evropském kontinentu.
Realizace Marshallova plánu bývá označována za počátek studené války mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci a Sovětským svazem, který fakticky ovládl velkou část střední a východní Evropy a vytvořil své satelitní republiky jako komunistické státy.
Marshallův plán je také považován za klíčový katalyzátor vzniku Severoatlantické aliance (NATO), vojenské aliance severoamerických a evropských zemí založené v roce 1949.
Evropa po druhé světové válce
Poválečná Evropa se nacházela v zoufalé situaci: Miliony jejích občanů byly zabity nebo vážně zraněny ve druhé světové válce a v souvisejících krutostech, jako byl holocaust.
Mnoho měst, včetně některých předních průmyslových a kulturních center Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Belgie, bylo zničeno. Zprávy poskytnuté Marshallovi naznačovaly, že některé oblasti kontinentu se ocitly na pokraji hladomoru, protože zemědělská a jiná potravinářská produkce byla narušena boji.
Kromě toho dopravní infrastruktura regionu – železnice, silnice, mosty a přístavy – utrpěla během náletů rozsáhlé škody a lodní flotily mnoha zemí byly potopeny. Ve skutečnosti lze snadno tvrdit, že jedinou světovou mocností, která nebyla konfliktem strukturálně postižena, byly Spojené státy.
Obnova koordinovaná v rámci Marshallova plánu byla formulována po setkání zúčastněných evropských států v druhé polovině roku 1947. Pozvání obdržel zejména Sovětský svaz a jeho satelitní státy.
Ty se však odmítly k tomuto úsilí připojit, protože se údajně obávaly vměšování Spojených států do svých národních záležitostí.
Prezident Harry Truman podepsal Marshallův plán 3. dubna 1948 a pomoc byla rozdělena mezi 16 evropských států, včetně Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemska, západního Německa a Norska.
Pro zdůraznění významu americké velkorysosti je třeba uvést, že miliardy vyčleněné na pomoc fakticky představovaly velkorysých 5 % tehdejšího hrubého domácího produktu USA.
Co byl Marshallův plán?
Marshallův plán poskytoval pomoc příjemcům v podstatě v přepočtu na obyvatele, přičemž větší částky byly určeny velkým průmyslovým mocnostem, jako bylo západní Německo, Francie a Velká Británie. To vycházelo z přesvědčení Marshalla a jeho poradců, že obnova v těchto větších zemích má zásadní význam pro celkovou obnovu Evropy.
Přesto z něj neměly všechny zúčastněné země stejný prospěch. Národy jako Itálie, které bojovaly s mocnostmi Osy po boku nacistického Německa, a ty, které zůstaly neutrální (např. Švýcarsko), obdržely v přepočtu na obyvatele menší pomoc než země, které bojovaly se Spojenými státy a ostatními spojeneckými mocnostmi.
Významnou výjimkou bylo západní Německo: Ačkoli bylo celé Německo ke konci druhé světové války značně poškozeno, životaschopné a revitalizované západní Německo bylo považováno za zásadní pro hospodářskou stabilitu v regionu a za nepříliš jemnou výtku komunistické vládě a hospodářskému systému na druhé straně „železné opony“ ve východním Německu.
Vcelku Velká Británie obdržela zhruba čtvrtinu celkové pomoci poskytnuté v rámci Marshallova plánu, zatímco Francie dostala méně než pětinu prostředků.
Dopad Marshallova plánu
Zajímavé je, že v desetiletích od jeho realizace je skutečný ekonomický přínos Marshallova plánu předmětem mnoha diskusí. Z dobových zpráv totiž vyplývá, že v době, kdy plán vstoupil v platnost, byla západní Evropa již na dobré cestě k hospodářskému oživení.
A navzdory značným investicím ze strany Spojených států představovaly prostředky poskytnuté v rámci Marshallova plánu méně než 3 % celkového národního důchodu zemí, které je obdržely. To vedlo k relativně skromnému růstu HDP v těchto zemích během čtyřletého období platnosti plánu.
Přesto v době posledního roku platnosti plánu, tedy v roce 1952, hospodářský růst v zemích, které obdržely finanční prostředky, překonal předválečnou úroveň, což je silný ukazatel pozitivního dopadu programu, přinejmenším z ekonomického hlediska.
Politický odkaz Marshallova plánu
Politický odkaz Marshallova plánu však pravděpodobně vypovídá o něčem jiném. Vzhledem k odmítnutí účasti ze strany tzv. východního bloku sovětských států tato iniciativa jistě posílila rozpory, které se na kontinentu již začínaly projevovat.
Za zmínku stojí i to, že Ústřední zpravodajská služba (CIA), agentura tajných služeb Spojených států, obdržela 5 % prostředků přidělených v rámci Marshallova plánu. CIA tyto prostředky použila k založení „krycích“ podniků v několika evropských zemích, které měly podporovat americké zájmy v regionu.
Agentura také údajně financovala protikomunistické povstání na Ukrajině, která byla v té době sovětským satelitním státem.
Všeobecně byl však Marshallův plán obecně chválen za zoufale potřebnou podporu, kterou poskytl americkým evropským spojencům. Jak řekl sám tvůrce plánu George C. Marshall: „Naše politika není namířena proti žádné zemi, ale proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“
Přesto se snahy o prodloužení Marshallova plánu nad rámec jeho původního čtyřletého období zastavily se začátkem korejské války v roce 1950. Země, které v rámci plánu získaly finanční prostředky, je nemusely Spojeným státům vracet, protože peníze byly poskytovány formou grantů. Země však vracely zhruba 5 % peněz na pokrytí administrativních nákladů spojených s realizací plánu
.