Otec Carol Steenové ji jednou opravil ohledně barvy čísla pět. To číslo je žluté, řekla mu. „A můj otec řekl: ‚Ne, je to žlutý okr'“. Její zubař jí udělal kořenový kanálek, protože prý její zub „zářil oranžově“.
Steen, její otec a některé děti jejích bratranců mají vlastnost zvanou synestezie – a zdrojem může být jejich společná DNA. Tým vědců v pondělí v časopise Proceedings of the National Academy of Science oznámil, že se synestézií může souviset šest genů, včetně některých, které se podílejí na růstu a propojení mozkových buněk.
Amanda Tilotová, výzkumnice z Institutu Maxe Plancka pro psycholingvistiku, a její kolegové podrobili tři rodiny genetickému sekvenování, kterému se říká sekvenování celého exomu. Ve dvou rodinách měla tento znak žena, její matka a všechny její dcery: Konkrétně vnímaly zvuky jako určité barvy. V další rodině měly synestezii matka, dcera, sestra a vnuk jednoho muže.
(Dvě důležité věci: Ne všichni lidé se synestezií mají překrývající se smysly a Steenova rodina nepatřila mezi ty zkoumané.)
Předchozí studie se snažily určit genetický základ synestezie. Sekvenování celého exomu je však mnohem přesnější než techniky používané při jiných genetických analýzách, řekl Tilot časopisu Newsweek. „To nám poskytlo přesnost, kterou jsme potřebovali, abychom mohli ukázat na konkrétní geny.“
Výzkumníci našli šest konkrétních genů, které vypadaly u lidí, kteří měli synestezii v těchto rodinách, trochu jinak. Všechny tyto geny, známé jako COL4A1, ITGA2, MYO10, ROBO3, SLC9A6 a SLIT2, souvisejí s procesem zvaným axonogeneze, tedy něčím, co neurony potřebují ke vzájemnému propojení.
Jiné studie také naznačily, že způsob propojení mozkových buněk může být u lidí se synestezií odlišný. „Pěkně to odpovídá tomu, o čem lidé vyslovovali hypotézy a co naznačuje neurozobrazovací literatura o tom, jak by se synestezie mohla vyvíjet,“ řekl Tilot.
Podle jednoho odhadu z roku 2006 mají synestezii jen asi 4 procenta lidí. Tato schopnost se může zdát zajímavá, ale proč by se o tento výzkum měl zajímat někdo, kdo možná nikdy nebude prožívat svět jako synestetik? Dvě slova:
Pamatujete si na Šaty? Internet se zbláznil do šatů, které někteří lidé viděli jako bílé a zlaté a jiní jako modré a černé. Tento jev souvisí se synestezií:
„Smyslové vnímání je něco, co má přirozenou variabilitu,“ vysvětlil Tilot. Tato variabilita, která zahrnuje i synestezii, je normální. Může dokonce odrážet flexibilitu našeho mozku – což je zajímavá otázka pro každého, i když písmeno A není růžové nebo číslo pět není okrové.
Obvykle tato flexibilita zůstává neodhalena. „Dokud se něco takového neobjeví, obvykle netušíme, že existují rozdíly v tom, jak naši sousedé vnímají různé aspekty světa,“ řekl Tilot. „Tak to cítí synestetici. Často netuší, že vnímají svět jinak než ostatní lidé. Stane se to pro ně pojmem, až když si o tom přečtou nebo se o tom zmíní někomu jinému a dostanou jakousi překvapenou reakci.“
Naučit se s tím žít
„Překvapení“ je jednou z možných reakcí. Steenová si uvědomila, že jako sedmiletá dívka žijící v Detroitu viděla svět jinak. Reakce člověka, kterému to řekla, byla více než překvapivá. Když se vracela domů se svou nejlepší kamarádkou z jejich základní školy, popsala: „Prostě jsem to řekla. Řekla jsem: ‚Písmeno A je to nejkrásnější růžové, jaké jsem kdy viděla.“
„Řekla: ‚Jsi divná. Pokračovali jsme v cestě domů, ale teď jsme mlčeli. Už jsme spolu nikdy nemluvily.“
Dnes Steenová otevřeně hovoří o své synestezii. Je umělkyní a profesorkou a v roce 1995 spoluzaložila Americkou asociaci synestezie. Její synestezie se promítá i do jejího umění. „Když jdu do obchodu s uměním, už mám vybrané, s jakou skladbou chci pracovat. Nasadím si sluchátka, jdu do oddělení olejových barev a velmi opatrně sundám víčko, a pokud barva uvnitř tuby odpovídá barvě, kterou vidím v mých očích, tubu si koupím,“ řekla.
Tato oprava, které se jí dostalo od otce, však byla jednou z posledních, kdy se o své společné vlastnosti bavili. „Nikdy už o tom nemluvil.“