Laické pojetí damaškové oceli
Pojmem „damašková ocel“ lze označit dva různé typy železných (obsahujících železo) materiálů, které se vyznačují vodnatým vzorem vzniklým řízeným smícháním a fyzickou manipulací železa a oceli. Západoevropané se s tímto materiálem poprvé seznámili kolem 3.-4. století z historického obchodního centra Damašku v dnešní Sýrii. I když existují příklady výroby tohoto materiálu přímo v Damašku, jeho technický a fyzikální původ je z Indie a Blízkého východu. Damaškovou ocel nelze zaměňovat s damascénskou ocelí, což je proces inkrustace plátkového zlata na povrch oceli za účelem dekorace.
Litá damašková ocel, známá jako wootz, byla oblíbená na Východě. Vyrábí se tavením kusů železa a oceli s dřevěným uhlím v redukční atmosféře (s nedostatkem kyslíku). Během procesu kovy absorbují uhlík z dřevěného uhlí a výsledná slitina se velmi pomalu ochlazuje. Vzniká tak materiál s viditelnou krystalickou strukturou s různým obsahem karbidů. Kováním materiálu do požadovaného tvaru (např. čepele meče) se krystalická struktura změní do známého zvlněného nebo napojovaného vzoru, kterým je damašková ocel známá. Tato technika je velmi náročná na práci a vyžaduje vysokou míru zručnosti při udržování potřebných konstantních teplot v průběhu celého procesu. Výsledný objem vyrobeného materiálu je dostatečně značný pro větší výrobní dům, ale byl by nepraktický pro menší individuálně vyráběné kusy.
Fabrikovaná damašková ocel, známá jako vzorově svařovaná ocel, byla na Západě populárnější a vyráběla v podstatě stejný produkt jako wootz s menší pracností a menší výtěžností. Vrstvením dvou nebo více lineárních prvků železa a oceli a jejich kovářským svařováním se vyráběla vzorovaná svařovaná ocel. Kovářské svařování vyžaduje skládání dvou kusů kovu na sebe a jejich sbíjení kladivem při vysoké teplotě. Povrchy jednotlivých kovů jsou ve stavu blízkém roztavení, zatímco jádro kovu je stále pevné. Přitlačením povrchů k sobě při této teplotě (za přítomnosti tavidla, které spoj uzavře před kyslíkem) vznikne svarový spoj, který v podstatě spojí dva kovy v jeden. Roztažením délky kompozitního materiálu a jeho kovářským svařením zpět na sebe vznikne více vrstev, s nimiž lze manipulovat tak, aby vznikl stejný napojovaný vzor jako u wootzu.
Kromě krásného estetického vzhledu vytvářely wootz i vzorově svařované oceli kov, který byl tvrdší a pružnější než tradiční kované železo. Tyto vlastnosti byly rozhodující při výrobě dlouhých čepelových zbraní, jako je meč. Zatímco používání oceli wootz je spojováno především s Indií a Blízkým východem, norští kováři mistrovsky vyráběli vzorované svařované čepele již v 6. století n. l., tedy několik století před vznikem proslulé vzorované katany v japonském období Kamakura (asi 1185-1333). Navzdory své proslulé trvanlivosti a kvalitě je však damašková ocel ve srovnání s moderními vysokouhlíkovými ocelemi vyráběnými v 19. století Bessemerovým procesem poměrně heterogenní (nerovnoměrně smíšený) materiál. Na svou dobu to byl velkolepý materiál, jehož výroba byla nákladná a drahá a který umožňoval kovářům vyrábět kvalitní zbraně s dlouhou čepelí.
Parker Brown je zbrojířský učeň a majitel zbrojnice Crescent Moon Armoury.