Nedávné případy nucené sterilizace ve Spojených státech byly zaměřeny na vězně, což je ozvěnou dřívější eugenické politiky, jejímž cílem bylo eliminovat kriminální chování. V Tennessee byla nucená sterilizace vězňů zakázána teprve v loňském roce. V roce 2014 přijala Kalifornie zákon, který brání věznicím v nedobrovolné sterilizaci vězňů. Více než čtvrtina sterilizačních zákroků podvázáním vejcovodů v kalifornských věznicích v letech 2004 až 2013 byla provedena bez souhlasu vězně.
Jakkoli jsou zprávy o nucené kontrole populace ve Spojených státech a Kanadě znepokojivé, k takovému zneužívání dnes dochází v mnohem větším měřítku v Indii a Číně.
V roce 2016 indický Nejvyšší soud rozhodl, že „před provedením zákroků není od pacientů často získán informovaný souhlas“ v hromadných sterilizačních táborech, a nařídil vládě, aby s nimi přestala. Vyšetřování v loňském roce však zjistilo, že tábory nadále prosperují stejným způsobem jako před rozhodnutím z roku 2016. A zprávy ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v jednotlivých zemích za rok 2018 zjistily, že „nucené potraty a sterilizace“ nadále probíhají v Číně, která od roku 2016 zmírnila svou „politiku jednoho dítěte“, omezující rodiny na jedno dítě, na „politiku dvou dětí“.
Oběťmi nedávných případů nucených sterilizací ve Spojených státech a Kanadě jsou marginalizované skupiny: domorodé ženy v Kanadě a uvězněné, často etnicky menšinové ženy ve Spojených státech. Za tímto zneužíváním pravděpodobně stojí bigotnost a paternalismus.
Primární motiv donucovacích opatření ke kontrole populace v Číně a Indii je jiný: obavy z tzv. přelidnění. V 70. letech 20. století pomohly alarmistické spisy, jako je zpráva Římského klubu Meze růstu a kniha biologa Paula Ehrlicha ze Stanfordovy univerzity Populační bomba, rozšířit obavy, že přelidnění vyčerpá zdroje a povede ke katastrofálnímu nedostatku. Tento strach přinesl peníze na kontrolu populace. V 70. letech 20. století zahájila Indie, podporovaná desítkami milionů dolarů půjčených Světovou bankou, Švédským úřadem pro mezinárodní rozvoj a Populačním fondem OSN, rozsáhlou sterilizaci. Tyto snahy vyvrcholily v roce 1975, kdy premiér v rámci celostátního „výjimečného stavu“ pozastavil občanské svobody a během jediného roku sterilizoval více než šest milionů lidí. V roce 1979 zavedla Čína nechvalně známou politiku jednoho dítěte, inspirovanou knihou Meze růstu.
Je třeba poznamenat, že kromě obav z přelidnění existují v Číně a Indii také případy předsudků vůči etnickým nebo náboženským menšinám. Mnoho obětí nucených potratů v rámci politiky dvou dětí v Číně jsou menšiny, například etničtí Kazaši a Ujguři. Tyto skupiny vyznávají islám, menšinové náboženství, které vláda považuje za nedostatečně čínské. A v Indii se loni ministr svazu jedné ze dvou hlavních indických politických stran vyjádřil, že vláda musí formulovat „zákon týkající se kontroly populace“, aby zachránila Indii „před rostoucí“ nehinduistickou populací. Přesto mnoho obětí nucené kontroly populace jak v Číně, tak v Indii nepatří k žádné menšinové skupině.
Přestože samotné zneužívání je dostatečným důvodem k nesouhlasu s nucenou politikou, předpoklad, že „přelidnění“ je vůbec problém, je nesprávný. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nové výzkumy ukazují, že růst populace jde ruku v ruce s hojnějšími zdroji.
Přemýšlejte o době, kterou průměrný člověk potřebuje k tomu, aby vydělal dostatek peněz na nákup jedné jednotky v košíku padesáti základních komodit – takříkajíc „časová cena“ těchto položek. Simonův index hojnosti, jehož spoluautorem je Marian Tupy, zjistil, že mezi lety 1980 a 2018 se časová cena snížila téměř o jedno procento na každé jedno procento nárůstu počtu obyvatel. Jinými slovy, zdá se, že každý další člověk, který se narodí, úměrně zvyšuje hojnost zdrojů pro nás ostatní.
Hospodářský rozvoj navíc způsobuje pokles porodnosti, aniž by bylo třeba drakonických opatření na kontrolu populace. V současné době je dobře zdokumentováno, že s tím, jak země bohatnou a lidé se vymaňují z chudoby, mají tendenci volit menší rodiny. Tomuto jevu se říká přechod v porodnosti.
V roce 1979, kdy začala platit politika jednoho dítěte, byla v Číně porodnost necelé tři děti na ženu. Od roku 1978, kdy Čína přijala politiku větší ekonomické svobody, se její ekonomika dramaticky rozrostla, a jak země bohatla, její porodnost klesala. Tento pokles byl v naprostém souladu s trendy v sousedních zemích, které rovněž zaznamenaly rychlý hospodářský růst a které velikost rodiny nuceně neomezují.
V Indii, kde liberalizační ekonomické reformy začaly až v roce 1992, tedy mnohem později než v Číně, porodnost také klesla, i když méně dramaticky. K této změně došlo s tím, jak Indie bohatla, i když ne tak jako Čína. Stejně jako v případě Číny je pokles porodnosti v Indii v souladu s trendy pozorovanými v sousedních zemích, z nichž většina zaznamenala s růstem ekonomiky ještě prudší pokles. Ve skutečnosti mají ze sousedních zemí Indie vyšší porodnost pouze Pákistán a válkou zmítaný Afghánistán, i když i u nich porodnost klesá.
Přelidňovací hysterie je stejně neopodstatněným důvodem k násilnému omezování reprodukce jako etnický či náboženský fanatismus a pseudověda eugenika. Ať už je motivována snahou zabránit lidem na okraji společnosti mít děti, nebo snahou snížit počet obyvatel, nucená kontrola populace zůstává odporná.