Haile Selassie je jednou z nejbizarnějších a nejnepochopenějších postav dějin 20. století, střídavě uctívanou i vysmívanou, zbožňovanou i marginalizovanou. Tento velkolepý životopis z pera německo-etiopského historika Asfa-Wossena Asserateho (vzdáleného Selassieho příbuzného) v překladu Petera Lewise je pečlivě prozkoumán a spravedlivý; konečně se mu dostává náležité důstojnosti. Kniha je zjevným riposte na Císaře Ryszarda Kapuscinského:
Selassie se dostal k moci jako regent Habeše, později Etiopie, v roce 1916, ale mnoho mýtů kolem něj vzniklo s Mussoliniho invazí do země v roce 1935. Selassie a jeho armády se postavily na odpor, ale nakonec byl donucen odejít do exilu. V roce 1941, po šesti letech brutální okupace, byli Italové poraženi britskými a jihoafrickými silami a Selassie se mohl vrátit na svůj trůn v Addis Abebě, kde zůstal u moci až do roku 1974.
Jedním z nečekaných vedlejších účinků vyplenění Selassieho subsaharského státu fašistickou mocností bylo, že dalo vznikajícímu jamajskému hnutí Rastafari impuls a důvod. Invaze se stala dominantní událostí v rastafariánském vyprávění o mučednictví černochů. Selassie byl vnímán jako projev jediného pravého Boha a hráz proti „Babylonu“ (utlačovatelské koloniální společnosti). Hnutí převzalo svůj název ze Selassieho předkorunovačního titulu Ras Tafari Makonnen.
Rastafariánské hnutí nebylo jediným radikálním proudem na Jamajce, který se Selassieho kooptoval. Marcus Garvey, jamajský apoštol černošského osvobození, odsoudil panovníka jako „velkého zbabělce“ za to, že v roce 1935 uprchl před Mussoliniho vojsky, přesto ho ve svém hnutí Zpátky do Afriky označil za „černého Krista“. Inspirováno Garveym a s vírou v Etiopii jako jediný pravý „Sion“ odešlo v 50. a 60. letech asi 2 500 Západoindičanů a Afroameričanů žít do okolí Addis Abeby, do dnešní vesnice Shashamane. Předpokládá se, že dnes z nich zůstalo jen 300.
Je zde nádherná kapitola o Jamajce, v níž Asserate rekonstruuje Selassieho historickou návštěvu Kingstonu v dubnu 1966. Letiště zaplavil početný dav rastafariánů a uprostřed oblaků dýmu z ganji se vlnily transparenty s etiopským Lvem Judským. Sbíhali se kolem etiopského letadla, i když se točily vrtule, a zpívali chválu svému bohu v lidské podobě, který podle nich přišel vykoupit své jamajské bratry. Dopad Selassieho čtyřdenní státní návštěvy přetrval mnoho let a inspiroval básně a písně – jedna z nich, „Rasta Shook Them Up“ od Petera Toshe, obsahovala úvodní slova v amharštině, etiopském jazyce. Bob Marley, stejně jako Tosh, jeho kolega Wailer, věřil, že Selassie je znovuzrozený mesiáš. Ironií bylo, že důraz, který rastafari kladli na dietní zákony a „rozumování“ starozákonním písmem inspirované gandžou, byl konzervativnímu Selassiemu, který se snažil popírat svůj status rastafariánského papeže Všemohoucího, zcela cizí.
Etiopská královská rodina mezitím propagovala své vlastní mýty, zejména svůj vychvalovaný původ od krále Šalamouna, legendárního třetího izraelského krále. Selassie se prohlásil za vedlejšího potomka Šalomounovy manželky, královny ze Sáby (která mohla, ale nemusela pocházet z dnešního Jemenu). Přes všechny závratné semitské souvislosti však Asserate připomíná, že Etiopie konvertovala ke křesťanství ve čtvrtém století našeho letopočtu, kdy tam údajně byla z jižního Egypta přenesena Archa úmluvy. Starozákonní schránka, vyložená zlatem, aby se do ní vešly dvě desky Desatera, se dnes údajně nachází v kostele svaté Marie Sionské nedaleko eritrejských hranic. Důkazy o semitské minulosti Etiopie nejsou zdaleka neprůstřelné (Rider Haggard se jimi hodně zabýval ve svém školáckém románu Doly krále Šalamouna). Někteří však věřili, že Selassie je spasitel, jehož příchod byl předpovězen ve Starém zákoně. Asserate poznamenává, že tomuto přesvědčení napomáhaly císařovy „čisté semitské“ rysy a „důstojnost podobná sfingám“.
Selassie vytvářel obraz sebe sama jako paternalistického vládce. Jeho ambicí bylo založit dynastii a „modernizovat“ feudální systém své země prostřednictvím perspektivní (i když paradoxně absolutní) monarchie. Jeho korunovace v roce 1930 – které se zúčastnil i Evelyn Waugh, jehož Asserate popisuje jako „notorického kýchače“ – vzbudila posměch kvůli přehlídce honosně vyšívaných a zlatem opletených uniforem a dalších regálií. Waugh a další kritici se však při zesměšňování Selassieho jako císaře z plechu spíše minuli účinkem. Napoleonské klobouky a róby byly součástí Selassieho vize paralelního světa, který se vyrovná světu bílého muže. Proč by měly mít všechny ty okázalosti a ceremonie evropské mocnosti?“
Ještě spornější byla Selassieho tolerance k otroctví. Většina obchodníků s lidmi za jeho režimu byli muslimové, kteří své zajatce obraceli na islám. Jako podmínku vstupu Etiopie do Společnosti národů musel Selassie tento obchod vymýtit. Udělal, co mohl, a Etiopie byla v roce 1923 přijata. Přesto se nevolnictví nepodařilo zcela vymýtit. Dlužníci zaměstnaní v paláci v Addis Abebě byli často na své postavení „hrdí“, píše Asserate. Otroctví bylo již dlouho součástí takových afrických národních států, jako byly Dahomey, Oyo a nigerské městské státy.
Se svým nesmiřitelným odporem k jakýmkoli sociálním reformám se Selassie od 50. let 19. století stal mimo a lhostejný k utrpení svého lidu. Když skončila jeho šedesátiletá vláda, následný „rudý teror“ za prezidenta Mengistua spolu s pohraničním sporem Etiopie s Eritreou zanechaly africký národní stát vyčerpaný a zkorumpovaný.
– Ian Thomson: The Dead Yard: V nakladatelství Faber vyšly povídky o moderní Jamajce. Knihu King of Kings si můžete objednat za 16 liber (doporučená cena 20 liber) na adrese bookshop.theguardian.com nebo na telefonním čísle 0330 333 6846. Zdarma ve Velké Británii p&p nad 10 liber, pouze online objednávky. Telefonické objednávky min. p&p 1,99 £.
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterest
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.