Tato pasáž tvoří spojovací článek mezi teologickou výpovědí v Ef 1-3 a následujícím nabádacím materiálem (4,17-6,20).
Poskytuje teologické zdůvodnění chování, které se od církve vyžaduje.
Především vyzývá k jednotě. Příjemci dopisu mají vynaložit „veškeré úsilí k zachování jednoty Ducha ve svazku pokoje“ (4,3). Mají připravit svaté ke službě, „dokud všichni nedojdeme k jednotě víry a poznání Božího Syna“ (4,13). Sedminásobné použití slova „jeden“ (4,4-6) tvoří střed poetického vyjádření jednoty církve. Výčet vrcholí jednotou Boha. Stejně jako předchozí části listu Efezským označily Boha za zdroj identity církve (srov. 1,3-8), tak i zde jednota církve odráží jednotu Boží.
V řečtině začíná sedmý verš také slovem „jeden“. V českém překladu není možné tuto paralelu zachovat. „A každému z nás byla dána milost“ je jedním ze způsobů, jak si paralelu vytvořenou řečtinou představit. V návaznosti na verše 4-6 verš 7 vrací pojem jednoty zpět k individuální zkušenosti – ke každému z nás. Zkušenost věřícího s Boží milostí se vztahuje k širšímu cíli jednoty těla.
Jednota církve je odrazem Božího daru smíření v Kristu. Úvodní „proto“ (4,1) naznačuje, že argumentace zde logicky navazuje na předchozí verše. V Ef 1-3 autor podrobněji rozvedl smíření mezi Židy a pohany, které Bůh uskutečnil v Kristu. Opakované použití slova „jeden“ ve 2,14-16 (stejně jako ve 4,4-8) zdůrazňuje tento aspekt poselství: církev je „jedno nové lidstvo“ stvořené Kristem. Tajemství víry (srov. 3,9) spočívá v tom, že Bůh skrze jedno Ježíšovo tělo spojil dvě nesourodé skupiny pod jeden plán spásy. Zatímco Židé i pohané kdysi žili podle těla (2,3), Židé byli přesto „blízko“ Bohu, zatímco pohané byli „daleko“ (2,17). Skrze Krista jsou nyní obě skupiny spojeny a přibližují se Bohu. Autor používá dvě metafory, aby vyjádřil toto spojení a z něj vyplývající blízkost s Bohem: Židé a pohané tvoří jedno tělo, jehož hlavou je Kristus (1,22-23), a jednu stavbu, jejímž úhelným kamenem je Kristus (2,21-22).
Církev by měla tuto jednotu odrážet. Autor však dává jasně najevo, že dokonalost církve je proces, nikoliv dokončená událost. Kristus vybavil církev dary (4,7.11), aby církev jako Kristovo tělo dosáhla dospělosti. Zajímavá je metafora těla ve verších 12-16: církev je zobrazena jako rostoucí do svého vlastního těla. Kristus je již „zralý“ (verš 13; řecké slovo, které NRSV překládá jako „zralost“, je doslovněji „úplný člověk“). Církev, která je Kristovým tělem, však musí toto tělo budovat, dokud nedosáhne Kristovy postavy (verš 13). Podobně ve verších 14-15 je evokován obraz těla, které roste, aby se setkalo se svou hlavou, Kristem. Podle autora je církev již Kristovým tělem, i když stále roste ke Kristu.
Výčet úřadů ve 4,11-13 představuje pro mnohé vykladače teologický problém. V těchto verších se zdá, že dary dané Kristem jsou ztotožňovány s různými vedoucími, jejichž úkolem je vychovávat všechny svaté. Naproti tomu „dary Ducha“, o nichž Pavel mluví v 1K 12, se zdají být dary, které může mít každý věřící a používat je pro dobro těla (srov. 1K 12,4-11). Pro mnohé čtenáře může být související text v 1. listu Korintským přitažlivější, protože na Božích darech se rovným dílem podílí celá církev. Zde se zdá, že dary patří výhradně církevním vedoucím – nebo přesněji, že dary jsou církevní vedoucí.
Je však také možné číst 4,11-13 jako uznání, že dobří vedoucí jsou pro jednotu církve nezbytní. Na jiném místě autor již předpokládá, že Bůh dal milost jako dar každému věřícímu (4,7; srov. 1,3-6). Nicméně někteří lidé jsou obdarováni zvláštním způsobem pro budování těla, a to je dar Boží milosti. Jazyk zde nevyžaduje nekritickou poslušnost vůči vedoucím, ale chápe vedoucí jako Boží dar, který má usměrňovat růst těla.
Pohlíženo v kontextu listu Efezským může mít jednota, k níž je církev v 4,1-16 vyzývána, pro současné církve náročné důsledky. V prvním století se mnoho Židů a pohanů snažilo přijmout poselství o smíření Židů a pohanů (srov. Galatským, Sk 10-15). Boží dar smíření znamená, že ti, kteří byli chápáni jako „vzdálení“, jsou nyní těmi, kdo jsou Bohem stejně obdarováni. V tomto světle by mohly být vnímány i „dělící zdi“ dnešních církví, i když v našem případě by byly relevantnější kategorie homosexuálů a heterosexuálů, černochů a bělochů, bohatých a chudých nebo mužů a žen. Ve své jednotě by církev měla ztělesňovat smíření umožněné v Kristu, který „zbořil dělící zeď, tj. nepřátelství mezi námi“ (2,14).
V listu Efezským není jednota totéž co uniformita. Boží tajemství, které se zjevuje v Kristu a jehož výsledkem je smíření Židů a pohanů, nesmazává rozdíly mezi těmito různými skupinami. Naopak to, co se skrze církev dává poznat, je „Boží moudrost v její bohaté rozmanitosti“ (3,10). Součástí výzvy ve 4,1-16 je výzva ke snášenlivosti neboli „vzájemnému snášení“ (4,2). Předpokladem není, že všechny rozdíly přestanou, ale že i při přetrvávajících rozdílech může církev přesto růst společně jako tělo.
.