O Christine Lagardeové
5. listopadu 2018
عربي, 中文 Español, Français, 日本語, Português, Русский
Hroby vojáků padlých v první světové válce u Verdunu ve Francii: u příležitosti 100. výročí konce Velké války by vedoucí představitelé měli pozorně naslouchat ozvěnám historie (foto: Mathieu Pattier/SIPA/Newscom)
Mark Twain kdysi řekl: „Historie se nikdy neopakuje, ale často se rýmuje.“ Hlavy států, které se tento týden scházejí v Paříži, aby si připomněly 100 let od konce první světové války, by měly pozorně naslouchat ozvěnám historie a vyvarovat se přehrávání nesourodých tónů minulosti.
Po staletí se naše globální ekonomické osudy utvářely díky dvojímu působení technologického pokroku a globální integrace. Tyto síly mají perspektivu pohánět prosperitu napříč národy. Jsou-li však špatně řízeny, mají také potenciál vyvolat pohromu. První světová válka je jasným příkladem toho, že se vše pokazilo.
Padesát let předcházejících Velké válce bylo obdobím pozoruhodného technologického pokroku, jako jsou parníky, lokomotivy, elektrifikace a telekomunikace. Právě toto období utvářelo obrysy našeho moderního světa. Bylo to také období dosud nevídané globální integrace, kterou mnozí označují za první éru globalizace, kdy se zboží, peníze a lidé mohli pohybovat přes hranice s relativně minimálními překážkami. Mezi lety 1870 a 1913 jsme v mnoha ekonomikách zaznamenali velký nárůst podílu vývozu na HDP – znak rostoucí otevřenosti.
To vše vytvořilo velké bohatství. Nebylo však rozdělováno rovnoměrně a spravedlivě. Byla to éra temných a nebezpečných továren a loupeživých baronů. Byla to éra masivně rostoucí nerovnosti. V roce 1910 ve Velké Británii ovládalo 1 % nejbohatších téměř 70 % národního bohatství – rozdíl, kterého nikdy předtím ani potom nedosáhl.
Dnes můžeme najít nápadné podobnosti s obdobím před Velkou válkou.
Tenkrát, stejně jako dnes, přispěly rostoucí nerovnost a nerovnoměrné zisky z technologických změn a globalizace k odporu. V předválečném období země reagovaly bojem o národní výhody a opustily myšlenku vzájemné spolupráce ve prospěch dominance s nulovým součtem. Výsledkem byla katastrofa – plná váha moderních technologií nasazená na krveprolití a ničení.
A když v roce 1918 vedoucí představitelé zkoumali maková pole plná mrtvol, nevyvodili z toho správné poučení. Opět upřednostnili krátkodobé výhody před dlouhodobou prosperitou – ustoupili od obchodu, snažili se obnovit zlatý standard a vyhýbali se mechanismům mírové spolupráce. Jak napsal John Maynard Keynes – jeden z otců zakladatelů MMF – v reakci na Versailleskou smlouvu, trvání na uvalení finanční zkázy na Německo by nakonec vedlo ke katastrofě. Měl naprostou pravdu.
Bylo zapotřebí hrůz další války, aby světoví vůdci našli trvalejší řešení našich společných problémů. Organizace spojených národů, Světová banka a samozřejmě instituce, kterou nyní vedu, MMF, jsou hrdou součástí tohoto dědictví.
A systém vytvořený po druhé světové válce měl být vždy schopen se přizpůsobit. Od přechodu k pružným směnným kurzům v 70. letech 20. století až po vytvoření Světové obchodní organizace si naši předchůdci uvědomovali, že globální spolupráce se musí vyvíjet, aby přežila.
Dnes můžeme najít nápadné podobnosti s obdobím před Velkou válkou – závratný technologický pokrok, prohlubující se globální integrace a rostoucí prosperita, která vyvedla obrovské množství lidí z chudoby, ale bohužel také mnohé zanechala pozadu. Bezpečnostní sítě jsou nyní lepší a pomohly, ale na některých místech jsme opět svědky rostoucího hněvu a frustrace v kombinaci s odporem proti globalizaci. A opět se musíme přizpůsobit.
Proto v poslední době volám po novém multilateralismu, který by byl inkluzivnější, více zaměřený na lidi a odpovědnější. Tento nový multilateralismus musí oživit dřívějšího ducha spolupráce a zároveň řešit širší spektrum výzev – od finanční integrace a fintech až po náklady na korupci a změnu klimatu.
Náš nedávný výzkum makroekonomických přínosů posílení postavení žen a modernizace globálního obchodního systému přináší nové nápady, jak vytvořit lepší systém.
Každý z nás – každý lídr a každý občan – má povinnost k této přestavbě přispět.
Koneckonců to, co platilo v roce 1918, platí i dnes: