Nic nerozdělí
Z okna své ložnice Rebeka závistivě pozorovala děti hrající si ve sněhu. Jak toužila hrát si s nimi!
„Tak, Rebeko,“ vzpomněla si, jak jí to ráno říkal otec. „Dnes si ve sněhu hrát nemůžeš.“
„Proč ne, tatínku?“ zeptala se. Rebeka se zeptala. Každý den se děti ze sousedství scházely v parku hned za Rebečiným domem.
„Jen mi věř, Rebeko. Dnes to pro tebe není to nejlepší,“ odpověděl jí otec.
Rebecca tehdy otci odpověděla polibkem na tvář a ujistila ho, že zůstane uvnitř a bude si číst. Ale teď si to rozmyslela.
Venku je krásně, pomyslela si. Byla to pravda: slunce nádherně svítilo. Proč ji tatínek nenechá jít si hrát?“
Proč by měla přijít o všechnu tu zábavu?“
Když těsně za oknem vybuchla sněhová koule, Rebeka se rozhodla, že už to nevydrží. Prostě se musí přidat k ostatním!“
Rebeka nechala knížku na stole a vyklouzla ven. Snažila se namluvit si, že se dobře baví, ale celou dobu jí bylo nepříjemně u srdce. Pořád se dívala sem a tam, bála se, aby ji otec alespoň zahlédl.
Po několika hodinách se Rebeka konečně rozloučila a vydala se zpátky k domu. Chtěla být bezpečně ubytovaná ve svém pokoji, než se otec vrátí domů.
V úmyslu dostat se co nejrychleji do svého pokoje si Rebeka nevšimla rukavice, kterou někdo nechal na schodech, dokud jí na ní neuklouzla noha. Vzápětí si uvědomila, že spadla z několika schodů. Ke svému zděšení si všimla, že při pádu narazila do otcova oblíbeného obrazu! Podél přední strany obrazu se táhla obrovská rána.
Běžně by Rebecca po takovém pádu okamžitě spěchala za otcem, aby ji ošetřil a ulevil jí. Ale tentokrát ne. Jak by se teď mohla postavit otci tváří v tvář? Vždyť ho neposlechla a zničila jeho oblíbený obraz! Rebeka se kousla do rtů, aby nekřičela, popadla zničený obraz a odkulhala do svého pokoje.
Po zbytek dne ležela v agónii. Tělo ji bolelo od modřin, které si při pádu způsobila. Ale srdce – ach, to ji bolelo ze všeho nejvíc! Byla si jistá, že ji otec už nebude mít rád. Už v minulosti něco zkazila, ale tentokrát to určitě přehnala! Nejspíš by s ní už nikdy nechtěl mluvit. Jak by ji mohl ještě milovat?“
Neovladatelně vzlykala na polštáři. Vždycky si byla s otcem blízká. Hráli si spolu a učili se. Smáli se a plakali spolu. Ale teď už ne. Ne, byla si jistá, že všechny ty krásné časy jsou pryč.
Kdo ví, jak dlouho by tak ležela, kdyby ji nepřišla zkontrolovat chůva. Rebečina chůva uměla přesně zjistit, co se děje, a nabídnout solidní, moudrou radu. Dnešní noc nebyla výjimkou.
„Rebeko, drahá,“ řekla pevně, ale jemně. „Velmi jsi se mýlila. Ale nesmíš ve své špatnosti pokračovat tím, že tu budeš sedět. Musíš jít za otcem s tím rozbitým obrázkem v ruce a všechno mu říct.“
„Ale já nemůžu! Nejsem hodna jeho lásky!“ „Nemůžu,“ odpověděla jsem. Rebeka vzlykla.
Její chůva si trpělivě povzdechla. „Včera jsi ho nebyla hodna o nic víc než dnes, dítě. Tvůj otec tě miluje, protože jsi jeho dcera, ne kvůli něčemu, co děláš nebo neděláš. Neříkal ti snad odmalička každý den: ‚Mám tě rád‘? Pochybuješ o jeho slovech? Opravdu si myslíš, že jeho láska závisí na tobě?“
Pochybovat o jeho slovech – to byl úhel pohledu, který Rebeku nikdy předtím nenapadl. Možná by měla jít za otcem… ano, musí za ním jít, protože kdyby to neudělala, nikdy by neměla klid.“
Rebeka se tedy stále třásla a třásla strachy, kulhala chodbou do obývacího pokoje. U dveří se zastavila. Její otec seděl ve svém oblíbeném křesle, stejně jako každý večer. Když vstoupila, vzhlédl a tvář mu rozzářil úsměv vyzařující lásku.
„Ach, konečně jsi přišla! Čekal jsem na tebe. Pojď, sedni si mi na klín.“ Když promluvil, rozevřel doširoka náruč.
Rebecca to nemohla vydržet. „Ach, ty tomu nerozumíš, otče! Už mě nemůžeš milovat. Byla jsem strašně zlá a…“ Rebeka zvedla rámeček s obrazem, aby ho otec viděl.
„Já vím, Rebeko – víc, než si myslíš. Díval jsem se, jak jsi šla ven. Viděl jsem, jak jsi spadla a narazila do rámu obrazu. Viděl jsem to všechno.“
„Viděl?“ Rebecca byla ohromená. „Ale-ale nebyl jsi v práci?“
Její otec zavrtěl hlavou. „Vzal jsem si volno, abych s tebou strávil nějaký zvláštní čas. Proto jsem ti řekl, aby sis nechodila hrát ven. Od té doby, co jsem tě viděl spadnout, jsem toužil, abys přišla za mnou, abych ti mohl obvázat rány a pomoci ti. Nepřijdeš teď?“
Rebecca nemohla uvěřit vlastním uším. Její otec plánoval, že s ní stráví odpoledne… a ona to prošvihla. Ach, jaká hloupost! Přesto všechno to její otec věděl… a přesto ji miloval. Je to možné? „Ale otče, jak mě teď můžeš milovat?“
Rebecčin otec se usmál úsměvem, na který nikdy nezapomene. „Rebeko, drahá, miloval jsem tě, ještě než ses narodila. Jsi moje dcera. A vždycky tě budu milovat. I když někdy tvé činy vyústí v následky, kterým ses mohla vyhnout, nic tě nikdy nemůže odloučit od mé lásky. Nechceš teď přijít a nechat mě, abych ti pomohl s těmi modřinami?“
„Kdo nás odloučí od Kristovy lásky, soužení, úzkost, pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Kvůli tobě jsme zabíjeni po celý den, počítá se s námi jako s ovcemi na porážku“. Ne, ve všem tom jsme více než vítězové skrze toho, který si nás zamiloval.“ Římanům 8,35-37
Užijte si sezónu!“
„Pojď, Jamesi, půjdeme si hrát do sněhu!“
James letargicky vzhlédl. Jeho bratr už měl na sobě sněhové bryndáky a energicky si přetahoval boty přes nohy.
„Dobře, asi půjdu. Ale kéž by nebyla taková zima! Nemůžu se dočkat léta,“ zabručel James.
Na krátký okamžik pocítil Erik pokušení si na zimu postěžovat taky. Pak ale do pokoje vešel chlapcův otec a nabídl se, že půjde sáňkovat s nimi. Jediný pohled na otcovu tvář vymazal z Erikovy mysli všechny myšlenky na stížnosti. Jak by si mohl stěžovat, když byl jeho otec s nimi? Kromě toho si také vzpomněl, jak moc s bratrem loni v létě toužili po chladném počasí. Nehodlal si stěžovat na zimu! Chystal se užít si toto roční období!“
„Už brzy bude zase léto,“ řekl Jamesovi, když vycházeli ze dveří. „Užijme si zimu, dokud je tady!“
*****
Eric a James měli dost práce. Mezi dokončováním školních úkolů a všemi ostatními jarními aktivitami si jen stěží našli čas na hraní nebo odpočinek.
„Ach jo, kéž by se to už konečně zpomalilo!“ James zasténal. „Moc bych si přál, aby si sezóna sázení pospíšila a skončila. Už se nemůžu dočkat, až si v létě odpočinu a budu relaxovat.“ James se jen snažil přežít rušnou sezónu sázení.
Eric se na chvíli zastavil na lopatě a přemýšlel o bratrových slovech. „Jsem si jistý, že by nám otec nedal víc práce, než bychom zvládli,“ uvažoval. „Vždyť nás má tak dokonale rád. Tahle těžká práce musí být přesně to, co potřebujeme. Rozhodnu se, že si ji budu užívat!“
„Ale my to přece nemůžeme všechno stihnout!“
„Ne! James oponoval.
Eric věděl, že James má pravdu. Měli na práci víc věcí, než kdy mohli doufat, že se jim podaří dokončit. Jamesova slova přinesla tíhu všeho, co bylo třeba udělat, tlačící na Ericova ramena. Pak si Erik vzpomněl – byl to problém jeho otce, aby vymyslel, jak všechno udělat! Erik byl zodpovědný pouze za to, aby každý úkol plnil s plným srdcem. Na Erikovu tvář se vrátil úsměv. Nemusel nést břemeno, stačilo, aby pilně plnil úkoly, které mu otec zadal.
*****
Jaro nakonec skončilo a přišlo léto. Nyní se zdálo, že místo toho, aby měli chlapci příliš mnoho práce, mají opačný problém. Kromě toho, že se starali o zalévání úrody a sekání trávy, neměli moc práce.
Nečinnost spolu s letními vedry byla pro chlapce zatěžující. Přesto oba volili drasticky odlišné reakce. James se stejně jako v minulosti rozhodl stěžovat si. Toužil po tom, aby se stalo něco – cokoli – vzrušujícího. A toužil po úlevě od horka!“
Eric se však opět rozhodl radovat se z ročního období. I když stejně jako James pociťoval horko, věděl, že brzy přijde podzim, který přinese chladnější teploty. A přestože měl rád vzrušení stejně jako jeho bratr, Eric se rozhodl využít klidného letního období k tomu, aby strávil mimořádný čas se svým otcem. Celé hodiny seděl u otcova pracovního stolu a poslouchal – a učil se. Čím častěji tam sedával, tím větší měl jistotu, že mu otec v každém životním období dá přesně to, co potřebuje. Stačilo mu jen důvěřovat a těšit se.
„Každá věc má svůj čas a každý účel pod nebem svůj čas.“ Kazatel 3,1
Nechci se měnit!“
„Ale já se nechci měnit,“ opakovala Debora toho odpoledne už snad po patnácté. Celé roky žila Debora životem chudáka. Jejím útočištěm bylo otevřené nebe, jejím příjmem štědrost kolemjdoucích. Teď před ní stál její otec a nabízel jí to, co jí nabízel každý den jejího života – dát jí nový život s ním.
„Ale proč, Deboro, trváš na tom, že budeš lpět na svém chudinském způsobu života, když ti nabízím možnost úniku?“
Debora slyšela v otcově hlase bolest. Přesto tvrdošíjně zavrtěla hlavou a odpověděla: „Nechci se změnit,“ zopakovala znovu. „Líbí se mi, jak to je.“
„Ale zrovna minulý týden sis stěžovala, jak chodíš spát hladová. A nepamatuješ si, jak mizerný může být život v dešti?“
Debora se odmlčela, když o těchto bodech uvažovala. Byla to pravda. Život na ulici mohl být velmi mizerný. Ale vzdát se života, který znala? Ach ne, to by nikdy nedokázala! Mnohem raději by si dál stěžovala, i když by ignorovala řešení svých stížností.
„Nemohu se změnit, otče,“ namítla Debora. „Jsem příliš ustálená ve svých způsobech. Je to prostě beznadějný případ. Před několika měsíci jsem se pokoušela vzdát se tohoto života, vzpomínáš? A hned první den jsem byla zpátky na ulici! Já si prostě nemůžu pomoct!“
„Ale mohla bys! Já bych ti pomohl! Mohl bys jít bydlet se mnou. Dala bych ti jinou náplň práce než se takhle bezcílně potulovat po ulicích. Mohli bychom si spolu užít tolik legrace! Tak pojď!“ Debořin otec natáhl ruku, jako by ji chtěl pozvat, aby se k němu připojila a byla šťastná.
Debora zavrtěla hlavou. „Já se prostě nemůžu změnit,“ zopakovala.“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
„Nemůžu, nebo nechceš.“ Otázka zazněla hlasem sotva přesahujícím šepot. Debora neodpověděla. Prostě se otočila a odešla po ulici, aby pokračovala ve svém samoúčelném bídném životě.
Debořin otec nuceně potlačoval slzy, když sledoval, jak jeho dcera odchází. Pomalu se otočil a odešel. Zítra se zase vrátí. Možná pak bude jeho dcera připravena přijmout jeho dar lásky.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan 3,16
Soustředění
Generál Bradford byl rozhodně neobvyklý generál. Byl široko daleko známý jak pro svou nekonečnou trpělivost a lásku, tak pro svou spravedlnost a hněv. Jeho vojáci ho vroucně milovali – a měli k tomu dobrý důvod. Jeho rozkazy byly vždy dobré a on osobně si našel způsob, jak se postarat o každého z vojáků, kteří se dobrovolně přihlásili do jeho malé skupiny.
Michael se nedávno přidal ke generálově skupině a nyní si velmi přál osvědčit se jako dobrý voják. Jeho prvním úkolem bylo naučit se pochodovat.
„Klíčem k pochodování je zůstat soustředěný a neustále poslouchat mé povely,“ vysvětloval generál. „Vidíš ten vzdálený obzor? Upni oči patnáct stupňů nad čáru obzoru. Nenech je bloudit po okolnostech nebo lidech kolem sebe. Měj oči upřené nad obzor a uši naladěné na můj hlas. Zjistíš, že se tě bude snažit rozptýlit mnoho a mnoho věcí.“
Michael si nedokázal představit, že by ho něco rozptylovalo od horizontu nebo generálova hlasu. Brzy však zjistí, jak snadno se může nechat rozptýlit.
Když měl Michael poprvé skutečně možnost pochodovat, při každém kroku zvedal kolena téměř k hrudi ve snaze vypadat jako správný pochodník. Zoufale toužil odvést dobrou práci, aby se generálovi zalíbil!“
Generál zavrtěl hlavou a jemně mladého vojína napomenul: „Nenech se rozptýlit touhou předvádět se. Opravdový pochod není o tom, že na odiv zvedáš kolena, ale o tom, že synchronizovaně s mými povely děláš jeden krok před druhým.“
Michael svěsil hlavu. Dovolil, aby ho myšlenky na to, co si o něm ostatní pomyslí, rozptylovaly od skutečné práce.“
Michael to zkusil znovu, tentokrát se nestaral o to, jak vypadá. Přesto měl takový problém udržet oči nad obzorem! Zdálo se, že jeho oči neustále bloudí po věcech nebo lidech kolem něj. Pak zahlédl generála a vzpomněl si na jeho příkaz dívat se nad obzor. Naučí se to někdy?“
*****
„Georgi,“ zavolal Michael vyčítavě, „máš trochu rychlý krok a setři si ten úsměv z tváře. A Scotte, uvolni ruce a nech je houpat trochu přirozeněji a…“
„Řekl jsem zastavit let!“
Teprve poté, co ušel několik kroků před zbytkem oddílu, Michael konečně uslyšel povel. Nemyslel si, že by někdy mohl zapomenout na generálovu výtku: „Kadete, zařaďte se zpátky do řady. Dávej pozor na vlastní oči a uši a o ostatní se postarám já.“
Michael se zařadil zpět do řady. Začínal si uvědomovat, že udržet pozornost bude boj z minuty na minutu. Bylo TAK snadné nechat se rozptýlit!“
Bojuj dobrý boj víry, drž se věčného života, k němuž jsi také povolán a vyznáváš dobré vyznání před mnoha svědky. 1. Timoteovi 6,12 KJV
Ashley znovu a znovu otáčela krásný kámen v ruce. „Opravdu mi ho dáváš?“ zašeptala v úžasu a údivu. Myšlenka, že jí otec dává tento neocenitelný diamant, jí připadala téměř příliš velká na to, aby ji pochopila.
„Ano, má drahá dcero, dávám ti ten diamant. Miluj ho a opatruj a měj ho stále na paměti.“
Ashley se vrhla otci kolem krku. Jak ho milovala! Nedokázala si představit život bez jeho lásky.
Prvních několik měsíců poté, co jí otec diamant daroval, střežila Ashley diamant jako svůj vlastní život. Celé hodiny se na něj dívala a pak šla a všem známým vyprávěla o otcově úžasné lásce. Její vděčné srdce se projevovalo ve všem, co dělala. Byla laskavá a milující k ostatním, protože její myšlenky se soustředily na otcovu laskavost k ní. Vždy ochotně sloužila a chválila svého otce, protože její myšlenky byly zcela pohlceny jím.
Rád bych se zde zastavil a řekl, že Ashley si věrně cenila svého diamantu po zbytek svého života a neustále žila ve stejné radosti, jakou měla těch prvních několik týdnů. Ale obávám se, že by to nebyla pravda. Ashley si tak postupně začala zvykat na diamant, který dostala. Ačkoli samotný diamant nikdy ani trochu neztratil na hodnotě, přestala na něj během dne tolik myslet. I když byla k ostatním stále laskavá a vyprávěla ostatním o otcově lásce, dělala to spíš ze zvyku a z povinnosti než z vděčnosti a radosti. Její slova zněla jako prázdná recitace místo upřímné skutečnosti.
„Ashley, můžu s tebou mluvit?“ „Ano,“ odpověděla. Jednoho odpoledne se Ashleyina přítelkyně Eliza zeptala.
„Samozřejmě,“ odpověděla Ashley a přemýšlela, co by Eliza mohla chtít.
„Ten diamant, který ti dal tvůj otec – můžeš mi ho popsat? A můžeš mi říct, co pro tebe ten diamant znamená?“
„Samozřejmě, že můžu,“ odpověděla Ashley. Potácela se v popisu, který i jí samotné zněl podivně neurčitě.
Ashleyino setkání s Elizou probudilo Ashleyino spící svědomí. Zapomněla jsem se podívat na diamant, který mi dal můj otec! Zapomněla jsem, aby mi přinášel radost. Ashley, zarmoucená svou hloupostí, pomalu vyšla nahoru a zaklepala na otcovu pracovnu.
Jeden pohled do otcovy tváře Ashley prozradil, že už ví, jak jeho poklad zanedbala.
„Pojď, má drahá, podíváme se na ten diamant ještě jednou společně,“ řekl a jemně jí utřel slzy.
S tím ji Ashleyin otec zavedl ke zvláštní skříňce, v níž měla diamant uložený. Když Ashley diamant uviděla, propukla v nový pláč. Zapomněla, jak krásně se třpytil a leskl! Její srdce se znovu cítilo ohromené neuvěřitelným darem, který jí otec dal.
„Ach, otče, prosím, pomoz mi, abych nikdy nezapomněla!“ zašeptala a s láskou a obdivem vzhlédla do otcovy tváře.
„Opět se nebeské království podobá pokladu ukrytému na poli, který když člověk najde, ukryje ho a z radosti z něj jde a prodá všechno, co má, a to pole koupí.“
„Nebeské království je jako poklad ukrytý na poli. Matouš 13,44