Julie Andrews podstoupila operaci 'slabého místa' na hlasivkách a přišla o hlas

Ve filmech jako Mary Poppins, Victor/Victoria nebo The Sound of Music Julie Andrews předvedla svůj nádherný hlas, který se rozprostíral ve čtyřech oktávách a dodával vřelost a hloubku každé postavě, kterou hrála. Bohužel celoživotní zpívání se může podepsat na každém hlase, dokonce i na tak úžasném, jako byl hlas Andrewsové. V roce 1997 podstoupila operaci hlasivek, aby se zbavila nezhoubné léze – místo toho jí však zákrok znemožnil zpívat.

Andrewsová měla na hlasivkách lézi

V roce 1997 stála Andrewsová před důležitým rozhodnutím. Během dvou let, kdy hrála v broadwayské verzi muzikálu Victor/Victoria, měla problémy s hlasivkami a byla jí diagnostikována léze na hlasivkách (některé zprávy popisují tento problém jako nenádorové uzlíky nebo nezhoubný polyp, ačkoli Andrewsová v roce 2015 uvedla, že toto „slabé místo“ připomínalo spíše cystu). Konec jejího účinkování na Broadwayi jí dal příležitost odpočinout si od hlasu – ale produkční tým Victor/Victoria, do kterého patřil i její manžel Blake Edwards, chtěl, aby se připojila k zájezdové produkci představení.

Lékař Andrewsové předložil možnost podstoupit operaci hlasivek, která by lézi odstranila. Jak tomu rozuměla, její hlas nebyl nijak ohrožen a již několik týdnů po zákroku by byla schopna opět zpívat. Jako vždy pracovitá umělkyně cítila povinnost udělat vše pro to, aby mohla vyrazit na turné. V červnu 1997 proto Andrewsová podstoupila v newyorské nemocnici Mount Sinai operaci hlasivek.

Operace „zničila její schopnost zpívat“

Zvuky řeči a zpěvu vycházejí z vibrací dvou hlasivek jedince. Přetěžování hlasivek, jaké zažívají například zpěváci, kteří svůj hlas tlačí na pilu, může vést ke vzniku nenádorových změn na hlasivkách, jako jsou cysty, uzlíky nebo polypy. Tyto nezhoubné výrůstky je možné odstranit, ale operace v 90. letech 20. století často zahrnovala použití kleští nebo laseru, což jsou přístupy s vysokým rizikem zjizvení hlasivek.

Naneštěstí Andrewsové zůstaly po operaci hlasivky zjizvené. Zjizvené hlasivky nejsou tak poddajné jako zdravé a nemohou vibrovat stejným způsobem, takže jejich majitel může znít chraptivě. V případě Andrewsové se její mluvený hlas změnil v chraplavý a křišťálově čistý čtyřoktávový zpěv, který okouzlil miliony lidí, zmizel. Manžel Edwards v rozhovoru z listopadu 1998 řekl: „Myslím, že už nikdy nebude zpívat. Je to naprostá tragédie.“

V prosinci 1999 Andrewsová podala žalobu na své lékaře a Mount Sinai. Tvrdila, že nebyla informována o rizicích operace a že její výsledky „zničily její schopnost zpívat a znemožnily jí vykonávat její profesi hudební umělkyně“. K operaci „nebyl žádný důvod“. Andrewsová ve svém prohlášení rovněž uvedla: „Zpěv byl pro mě ceněným darem a neschopnost zpívat pro mě byla zničující ranou.“ V následujícím roce bylo dosaženo důvěrného vyrovnání.

Z hlasivek Andrewsové byla odstraněna další zjizvená tkáň s minimálním výsledkem

Po operaci v roce 1997 se Andrewsová snažila získat zpět svůj hlas pomocí hlasových cvičení. A v průběhu několika operací se jinému lékaři, Stevenu Zeitelsovi, podařilo odstranit některé jizvy a protáhnout část zbývající hlasivkové tkáně Andrewsové, aby se zvýšila její pružnost. Tyto snahy zlepšily kvalitu jejího mluveného hlasu.

Zeitels však zjistil, že Andrewsové zmizela tak velká část hlasivkové tkáně, že obnovení jejího pěveckého hlasu nebylo možné. A jak Andrewsová řekla v roce 2015: „Není to nic, co by dorostlo zpět“. Její hlasový rozsah zůstal zhruba na jedné oktávě – může zpívat nízké tóny, ale střední jsou nedosažitelné a její vysoké tóny jsou nejisté.

Andrewsová se začala zajímat o špičkové inovace v naději na průlomovou léčbu problémů s hlasivkami. Poskytla peníze na výzkum, pomohla svolat vědce na sympozium o hlasivkách a působila jako čestná předsedkyně Institutu pro zdraví hlasu. Jednou z možných budoucích léčebných metod je biogel, který by po vstříknutí do hlasivek mohl dočasně zvýšit jejich ohebnost. Testování a zkoušky však vyžadují čas, takže zatím nemá k dispozici žádné řešení.

Andrewsová přiznává, že svůj nový hlas „popírala“, ale už se s ním smířila

Pro Andrewsovou bylo těžké smířit se s tím, že nemůže zpívat jako dřív. Zpěv byl součástí jejího života už od dětství a ona zbožňovala vystupování na jevišti. V roce 2008 ve svých pamětech Home (Domov) napsala: „Když orchestr nabobtná, aby podpořil váš hlas, když je melodie dokonalá a slova tak správná, že jiná snad ani nemohou být, když se objeví modulace a vynese vás na ještě vyšší plošinu… je to blaho.“

V roce 1999 se Andrewsová přihlásila na kliniku v Arizoně, aby podstoupila terapii smutku. Přibližně ve stejné době se během rozhovoru svěřila Barbaře Waltersové: „Myslím, že jsem do jisté míry v určité formě popření, protože nebýt schopna komunikovat prostřednictvím svého hlasu – myslím, že bych byla úplně zničená.“ Ačkoli její hlas už nebyl stejný, nakonec přece jen vystoupila na veřejnosti a ve filmu, když ve filmu Deník princezny 2: Královské zásnuby z roku 2004 zazpívala píseň napsanou na míru jejímu novému rozsahu.

S časem se Andrewsová nakonec smířila s tím, co se stalo. „Myslela jsem si, že můj hlas je mým obchodním artiklem, mým talentem, mou duší,“ řekla v roce 2015 časopisu The Hollywood Reporter. „A já jsem nakonec musela dojít k závěru, že to není jen to, z čeho jsem složená.“ Andrewsová pokračovala v oslovování diváků prostřednictvím nových hereckých rolí a vrhla se na dráhu spisovatelky. Padesát let poté, co ztvárnila ikonickou roli Marie ve filmu The Sound of Music, poznamenala, že film to vystihl správně: „Dveře se zavřou a okno se otevře.“

.