Je to základ maminkovských válek – hádek o to, co by rodiče měli nebo neměli dělat, aby jejich dítě usnulo. „Vyplakat ho“, nebo „šetrné“ metody uspávání? Měli byste své dítě „naučit spát“, nebo to prostě udělat na základě jeho signálů, nebo ho uklidňovat pokaždé, když zapláče? Touto otázkou se s Emily Willinghamovou důkladně zabýváme v naší knize Informovaný rodič, ale debaty se vedou ve všech koutech internetu.
Nová studie porovnávala typ odstupňované metody „vyplakání“ s jemnějším přístupem a pak s kontrolní skupinou – a výsledky mohou překvapit zaryté odpůrce jakýchkoli metod typu vyplakání. Děti v této skupině – jejichž rodiče používali postupné vyhasínání – usínaly rychleji, spaly déle, budily se méně a celkově měly nižší hladinu stresu než děti v ostatních dvou skupinách po 3 měsících a roce.
Jedná se o velmi malou studii – a nic to nemění na skutečnosti, že žádná jednotná metoda uspávání kojenců nebude fungovat u všech dětí. „Cry-it-out“ je populárně používaný termín bez jasné definice, takže někteří lidé nemusí metodu postupného vyhasínání popsanou v této studii považovat skutečně za metodu „CIO“. Zjištění však mohou poskytnout útěchu rodičům, kteří chtějí vyzkoušet postupné vyhasínání bez obav, že svému dítěti ublíží.
Ve většině rodin se problémy s usínáním kojenců obvykle vyřeší samy. Někdy kolem 3. až 6. měsíce věku se u většiny typických dětí stabilizuje cirkadiánní rytmus a postupně se v noci budí stále méně často, což pokračuje až do jejich prvních narozenin. Přibližně jedna z pěti nebo šesti rodin však takové štěstí nemá: i po šestém měsíci věku se jejich dítě může v noci často budit. Právě na tyto děti se zaměřil doktor Michael Gradisar, profesor psychologie na Flinders University v australském Adelaide, se svými spoluautory v nové studii publikované v časopise Pediatrics.
Výzkumníci náhodně zařadili 43 kojenců ve věku od 6 do 16 měsíců do jedné ze tří skupin. Čtrnáct dětí bylo ve skupině „postupného vyhasínání“, 15 dětí bylo ve skupině „vyhasínání před spaním“ a 14 dětí bylo v kontrolní skupině, ve které byly rodičům pouze poskytnuty informace o spánku. Všechny děti byly zdravé s typickým vývojem, ale alespoň jeden z rodičů se domníval, že jejich dítě má problém se spánkem.
Při postupném vyhasínání – což není tak docela scénář noční můry „vybreč se“, který popisují jeho odpůrci – rodič zpočátku ignoruje pláč svého dítěte 2 minuty a postupně prodlužuje dobu, po kterou se od plačícího dítěte vzdaluje, až na 6 minut první noc. Myšlenkou je pokračovat v postupném prodlužování této doby v průběhu několika následujících dnů.
Mnoho důkazů podporuje účinnost postupného vyhasínání, ale jistě má i své kritiky, často hlasité. Ti tvrdí, že stres, který dítě v těchto obdobích ignorování zažívá, může vést k dlouhodobým problémům ve vazbě na rodiče a k emočním problémům nebo problémům v chování.
Vyhasínání před spaním je jiná, „šetrnější“ metoda, při níž rodiče nejprve zjistí, kdy se zdá, že jejich dítě usíná přirozeně, a stanoví to jako dočasný čas usínání. Po několika nocích v tuto dobu rodiče přesunou čas spánku na další noc o 15 minut dříve a pokračují v tom, dokud dítě neusne tehdy. Rodiče pokračují v postupném posouvání doby spánku o 15 minut dříve, dokud se nedostanou na místo, kde chtějí mít normální dobu spánku.
Vědci vycházeli jak ze spánkových deníků rodičů, tak z aktigrafů – senzorů, které mají děti na sobě a které detekují a měří pohyb – aby zjistili, kolik spánku děti mají. Vědci také odebrali kojencům ráno a odpoledne vzorky slin, aby změřili hladinu hormonu kortizolu, který je zástupným ukazatelem toho, jak velký stres kojenci zažívají. Matky dětí mezitím denně uváděly, jak velký stres pociťují a jakou mají náladu. (Tato měření byla prováděna i v týdnu před zahájením intervence.)
Kojenci, kteří byli trénováni ve spánku pomocí postupného vyhasínání, usínali o 13 minut rychleji a budili se méně často než týden před zahájením studie. Kojenci ve skupině s vyhasínáním před spaním také usínali o 10 minut dříve než dříve, ale nebudili se méně často. Děti z kontrolní skupiny neusínaly ani později, ani dříve než dříve.
Všechny děti strávily během noci po prvním usnutí méně času bděním než na začátku studie, ale u dětí z kontrolní skupiny s postupným usínáním došlo k největšímu poklesu doby bdění – o 44 minut za noc méně. Ty v kontrolní skupině strávily v noci o 32 minut méně bdělosti a ty ve skupině s vyhasínáním před spaním strávily o 25 minut méně bdělosti. Stejně tak děti ve skupině s postupným vyhasínáním spaly každou noc o 19 minut déle, zatímco děti ve skupině s vyhasínáním před spaním o 5 minut déle a děti v kontrolní skupině o 22 minut déle.
V rozporu s tím, co jste možná slyšeli v některých ostrých skupinách maminek na internetu, děti ve skupinách s postupným vyhasínáním a vyhasínáním před spaním nezažívaly větší stres než děti v kontrolní skupině. Ve skutečnosti zažívaly mírně menší stres na základě malého poklesu ranního kortizolu a většího poklesu odpoledního kortizolu. U dětí v kontrolní skupině došlo k malému poklesu pouze odpoledne.
Matky také zažívaly méně stresu, pokud byly jejich děti ve skupinách s postupným vyhasínáním nebo s vyhasínáním před spaním – ale pouze po dobu prvního měsíce. Poté byla úroveň stresu matek ve všech skupinách přibližně stejná a u matek se neprojevily žádné tendence ke změnám nálady.
Ještě rok po zahájení studie vyplňovaly matky dětí dotazníky o emočních problémech a chování svých dětí a poté se každá dvojice matky a dítěte zúčastnila cvičení nazvaného „zvláštní situace“, jehož cílem bylo zjistit, jak jsou děti ke svým matkám připoutány. Emoční problémy a problémy s chováním uváděné rodiči byly u dětí ve všech třech skupinách přibližně stejné a žádné dítě v žádné skupině nebylo na své matky vázáno více nebo méně než děti v ostatních skupinách.
Jsou zde samozřejmě určité výhrady. Zaprvé, studie je opravdu, ale opravdu malá. Takovéto studie je obtížné a nákladné provádět ve velkém měřítku, ale i tak je díky malému rozsahu těžké cokoli zobecňovat. To vede k dalšímu bodu: Téměř všichni rodiče žili v manželství nebo partnerství (pouze tři byli svobodní rodiče), více než tři čtvrtiny z nich měly alespoň vysokoškolské vzdělání a většina měla střední až vysoký příjem domácnosti. Není možné zjistit, zda by se tyto výsledky potvrdily i u méně privilegovaných rodin. Bez ohledu na to by studie měla ukončit alespoň jeden argument (i když každý rodič na internetu ví, že tomu tak nebude):
*Poznámka: Poté, co jsem od jednoho čtenáře vyslechl oprávněnou obavu ohledně formulace, upravil jsem poslední větu, abych upřesnil její význam.
Sledujte mě na Twitteru.