Největší horolezec na světě leze na největší skálu na světě. Alex Honnold je na El Capitanu a leze ho volným sólem – to znamená bez lana, bez nikoho dalšího, jen sám na stěně. Je na crux, nejtěžším úseku, známém jako boulder problem, jehož hlavním problémem je, že je opravdu, ale opravdu těžký. Ale on se pohybuje elegantně, dokonce baletně: vyjíždí z levé nohy do tlaku na palec, přetáčí dva prsty přes palec, mění nohy, levou nohu vytahuje do špatného šikmého stupu, mění palce, natahuje se doleva do zrnitého oblého chytu, než se pustí do karate kopu… A právě tam uklouzne a spadne.
Ne však 700 metrů do smrti, což by se stalo, kdyby byl na skutečném El Capu v Yosemitech v Kalifornii. Ve skutečnosti je ve Vauxhallu v jižním Londýně v lezeckém centru, kde se pokusili obnovit nejtěžší úsek cesty, který Honnold skutečně vylezl, sám a bez lana. Tentokrát tedy spadl asi ze dvou a půl metru na padací podložku, nic se mu nestalo, kromě malé pýchy. „Jsem mrtvý,“ směje se. Hahaha.
Alex Honnold, kterému je nyní 33 let, je už nějakou dobu legendou tohoto sportu a na jeho úvazku visí hromada šílených prvovýstupů a nikým neudělaných přelezů (až na to, že obvykle žádný takový nenosí). S potrhlým úsměvem a špatným účesem svádí svérázný boj s gravitací a vyhrává. Když 3. června 2017 zdolal freeridovou cestu na El Capitan, New York Times to popsaly jako „jeden z největších sportovních výkonů vůbec.“
Poté vyšel film o tomto výstupu – Free Solo – a svět mimo horolezeckou komunitu zpozorněl. Je to skvělý, nádherný film – nejen příběh neuvěřitelného fyzického výkonu (s několika nejnapínavějšími scénami, při kterých se vám svírají hýždě), ale také velmi lidský příběh pozoruhodné, okouzlující osobnosti. A je to také milostný příběh. Film právě získal Oscara za nejlepší dokumentární film a na začátku měsíce získal cenu Bafta.
Honnold je ve městě, aby film propagoval. Ani ve městě ho však nemůžete dlouho držet stranou od lezení, a právě sem přichází, když je v Londýně. Není to nic jiného než lezecká stěna, na které začínal v Sacramentu, říká. Mezi muži a ženami, kteří tu pracují, je kolem toho místa rušno – představte si, že by se Lionel Messi zastavil ve vašem amatérském fotbalovém klubu.
Tento úsek boulderového problému obnovili na jeho počest. Ale není to úplně správně: tenhle chyt musí přijít trochu dovnitř, stisk palce tlačí špatným směrem, na konci karate kopu by neměla být opěrka… Říká jim zpaměti, kde co má být. Zná každý milimetr tohoto úseku El Capitanu, nacvičil ho čtyřicetkrát nebo padesátkrát s lanem, než se o něj pokusil bez něj. To – pečlivý trénink a příprava – je klíčem k tomu, aby nespadl. Kdyby byl obnovený boulderový problém úplně stejný jako ten skutečný, nebyl by to problém.
Honnold leze, protože ho to baví; vyrostl na tom. „Mám rád pohyb, rád se houpu, všechno mi to připadá tak nějak hravé a zábavné.“ Ale proč bez lana, když je v sázce mnohem víc? Tuto otázku mu zřejmě položili už tisíckrát, ale zdá se, že o ní stále přemýšlí. „Je to jako když říkám, že lezení je hlavně o zábavě; free soloing je tak trochu extrém. Když něco děláš pořád pro zábavu, jednou za čas chceš mít následky.“
Po promítání dokumentu mluvím s Jimmym Chinem, který Free Solo hodně natáčel a spolu se svou ženou Elizabeth Chai Vasarhelyi ho i režíroval. Sám je nesmírně zdatný horolezec a říká, že by se nepokusil o free-solo ani na jedné stěně El Capitanu, ale chápe, co Honnolda vedlo. „Kdybyste měli superschopnost a mohli létat, asi byste to udělali, ne?“ říká. „Ta touha a ambice dělat něco, co tě posouvá, co miluješ – to je těžké odložit a nepoužít to.“
Chin nepochybuje o tom, co znamenalo free-solo na El Capitanu, které přirovnává ke zlaté olympijské medaili v gymnastické sestavě na podlaze. „Ale podlahová sestava trvá čtyři hodiny. A každý jednotlivý pohyb, každou vteřinu musíte předvádět dokonale, protože víte, že kdybyste udělali jedinou chybu, zemřeli byste.“
Honnold věděl, že díky tréninku a přípravě z El Capitana nespadne. A co všichni ostatní lidé zmínění ve filmu, kteří zemřeli při freesolingu – lidé, které znal, například Ueli Steck? „Zemřel při výstupu na horu ve výšce 7 000 metrů na sněhu a v mačkách – to je úplně jiná zkušenost,“ říká Honnold. Další horolezecká legenda, John Bachar? Ten sice zemřel při freesolingu, ale „za polehčujících okolností. Měl autonehodu a poškozené nervy. Zemřel při sólovém výstupu na něčem docela lehkém.“
Dean Potter, Honnoldův kamarád ve volném sólu, který se ve filmu také objevuje, zemřel při Base jumpingu: skoku z útesu s padákem. Honnold by to neudělal, „protože každý umře, upřímně“. Vysvětluje rozdíl v riziku. Při Base jumpingu zemřete, pokud vše nefunguje perfektně – padák se neotevře, nejste při něm otočeni správným směrem atd. Při volném seskoku jste v pořádku, pokud se něco ošklivě nepokazí.“
Pokud vám některý z těchto rozhovorů o smrti – lidí, které znal, a potenciálně i jeho vlastní – připadá necitlivý nebo bezcitný, v tu chvíli to tak nevypadá. Má jen věcnou přímočarost, která je strhující, ale také upřímná a osvěžující. Není to adrenalinový hledač vzrušení: leze, protože ho to baví, ne kvůli nebezpečí smrti. Do minimalizace tohoto nebezpečí vkládá spoustu práce.
Při našem rozhovoru boulderuje, vybírá si cestu nahoru, někdy i tři metry nade mnou, natažený, lidský most mezi několika šmouhami na stěně, a pak zase dolů na úroveň země. Zkouším to a nemůžu se dostat ani na začátek bouldrového problému; představa 600 metrů vzduchu pode mnou je směšná. Zkouším něco lehčího a Honnold mi zespodu nabízí rady a povzbuzení. Trochu lezu venku, ale vysoko na exponovaných cestách se bojím. Dělej to tak dlouho, dokud strach nezmizí, říká mi.
Nakonec si sedáme. Mrzne, a tak si obléká bundu od známé firmy s outdoorovým oblečením. Platí mu asi tolik, co dobře placený zubař, říká ve filmu. Od té doby je to spíš „opravdu úspěšný ortodontista“, přiznává. Každopádně už není špindírou žijícím v dodávce, ale má dům v Las Vegas. Pokud se Vegas zdá být pro něj nepravděpodobným místem, nemá to nic společného s městem samotným a vše souvisí s tím, že je obklopeno jedněmi z nejlepších lezeckých terénů v zemi.
Žije se svou přítelkyní Sanni McCandless, životní koučkou, která hraje velkou roli ve filmu Free Solo. To je ten milostný příběh, i když není snadné chodit s chlapem, který před svítáním vyleze z postele, aby šel viset ze skal. Když se po třech hodinách a 56 minutách dostal na vrchol El Capitanu (pro představu, německému týmu profesionálních horolezců to trvalo s lany čtyři dny), s největším úsměvem svého života zavolal McCandlessovi. „Miluju tě,“ podařilo se mu jen tak tak říct rozpačitě, než to zkazil tím, že to snížil na: „Vážím si tě.“
Není to zrovna typ člověka, který tě miluje, že ne? „Ne, ne,“ souhlasí. Ani moc na objímání. To se ve filmu objevuje, že se v jeho rodině, když vyrůstal, moc neobjímalo. Jeden kritik ho popsal jako „varovnou studii toho, co se může stát, když neobjímáte své děti“. Ale Honnold se prý objímat naučil a je v tom čím dál lepší. Můžu si ho vzít? Jistě. Vstáváme a objímáme se, dokonce se trochu poplácáme po ramenou. „To je hezké, co?“ říká. Je – velké silné paže.“
To neobjímání je součástí něčeho jiného, co se ve filmu děje. Nezdá se, že by byl vždycky přepnutý na McCandlessova citová očekávání. Jeho poznámka, že ho předchozí přítelkyně obviňovaly z poruchy osobnosti; jeho posedlost; mimořádné detaily jeho příprav a stránky a stránky poznámek; skutečnost, že v Yosemitech začal lézt sám, protože to bylo jednodušší než žádat lidi, aby lezli s ním; jeho máma říká, že jeho táta má Aspergera… Je to spíše implicitní než explicitní, ale snadno byste mohli odejít od sledování Free Solo s myšlenkou, že Honnold může mít gumovou podrážku někde na spektru.
Uznává, že si to lidé mohou myslet a že je to ve filmu šev, a nijak ho to nepřekvapuje ani neuráží. Nevadilo by mu, kdyby skutečně měl poruchu spektra, ale on si to nemyslí a vybírá si díry v některých důkazech. Byl plachý, je plachý, nerad se teď baví s cizími lidmi (moje objetí si připadá čím dál výjimečnější), ale také chtěl lézt sám – v Yosemitech to má silnou tradici. Obsedantní soustředění a detaily? Každý elitní lezec by dělal a musí dělat totéž.
Říká, že nemá problém vědět, co si myslí ostatní – například McCandless. „Můžu říct, že by raději něco jiného, ale víte, musím? Chystá se mě opustit? Ne. Takže si tak nějak říkáte, no, myslím, že to není tak vážné.“ Vyhodnocení rizika, v podstatě bezpečné pokračování. Pokračuje: „Nemám problém vědět, co si ostatní lidé myslí na racionální úrovni, jen mě to nemusí vždy nutně zajímat. Nejsem nutně soucitný, ale chápu to.“ „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Opět to může působit bezcitně, ale je to také brutálně upřímné.“
Co se týče toho, že jeho otec (který zemřel, když bylo Alexovi 18 let) měl Aspergera, zpochybňuje to. „Máma to říká, já si myslím, že je to trochu neopodstatněné.“ Nikdy mu nebyla stanovena diagnóza. „Určitě bych ho nazval takovým svérázným člověkem a dost tichým.“
Takový je i Alex? „Jo, určitě.“ Odborný posudek pro sebe nevyhledal, i když si jednou udělal online test, který, jak si uvědomuje, není přísný. Výsledek? „Úplně normální.“
Při rozhovoru je často roztržitý, rozhlíží se kolem sebe nebo mi kouká přes rameno. Myslím, že ne proto, že by se mu nelíbilo, na co se ptám, nebo že by mu interakce připadala trapná, ale protože se děje něco zajímavějšího. Jsme přece v horolezeckém centru. Je jedno, jestli je to personál centra, který zkouší boulderingový problém El Cap (každou chvíli se ozve zvuk těla na karimatce – další tragická smrt, smějeme se), nebo žena z PR společnosti, která nikdy předtím nelezla, a pokouší se o nejlehčí cestu v domě. „To je ono, rovnejte tu nohu, věřte tomu, není to tak vysoko, ano, jde to,“ volá na ni.“
Baví ho učit? „Rád vidím, když se lidem daří,“ říká. McCandless, jak říká, je teď „zatraceně dobrý“. Dokonce to dělá ráda, což je štěstí, jinak by se moc nevídali. Stejně tak kdyby měl – oni – někdy děti: musely by šplhat. „Kdyby nelezli, bylo by těžké trávit spolu čas,“ říká.“
Když už jsme u těch dětí, Honnold musí běžet – do školy, kde má přednášku. Nejdřív si však musí znovu vyzkoušet boulderový problém. Vzali na vědomí, co říkal, posunuli chyty tam, kde mají být, takže je to sakra blízko skutečnému. Přehodí palce, chytí se zrnitého chytu, spustí karatistický kop a přistane na druhé stěně – úspěch.“
Ve Free Solo je to klíčový okamžik, dokončení karatistického kopu, a on se s největším úsměvem otočí do kamery. Čeká ho ještě asi 300 metrů téměř svislé žuly, ďábelská spára, kterou se musí propracovat nahoru. Ale pro Honnolda je to procházka růžovým sadem – ví, že to dokázal a že žije. Dnes seskočí dolů, poděkuje všem klukům z lezeckého centra, popadne bundu a běží k čekajícímu autu.
Free Solo má premiéru v televizi na National Geographic, Neděle 3. března ve 20 hodin
{{horníLvice}}
{{{spodníLvice}}
{{horníPrava}}
{{spodníPrava}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.