Kdo je Jane Goodallová?
Jane Goodallová se v roce 1960 vydala do Tanzanie studovat divoké šimpanze. Ponořila se do jejich života, obešla přísnější postupy a učinila objevy o chování primátů, které dodnes formují vědecký diskurz. Je velmi uznávanou členkou světové vědecké komunity a prostřednictvím Institutu Jane Goodallové se zasazuje o ochranu životního prostředí.
Raná léta a zájem o zvířata
Jane Goodallová se narodila 3. dubna 1934 v Londýně v Anglii Mortimeru Herbertu Goodallovi, podnikateli a nadšenci do automobilových závodů, a bývalé Margaret Myfanwe Josephové, která psala romány pod jménem Vanne Morris Goodallová. Spolu se svou sestrou Judy vyrůstala Goodallová v Londýně a Bournemouthu v Anglii.
Goodallová byla již v raném dětství fascinována chováním zvířat. Ve volném čase pozorovala domorodé ptáky a zvířata, pořizovala si rozsáhlé poznámky a náčrty a hojně četla zoologickou a etologickou literaturu. Od útlého věku snila o cestě do Afriky, aby mohla pozorovat exotická zvířata v jejich přirozeném prostředí.
Goodallová navštěvovala soukromou školu v Uplands, kde v roce 1950 získala maturitu a v roce 1952 vyšší stupeň. Poté si našla zaměstnání jako sekretářka na Oxfordské univerzitě a ve volném čase také pracovala v londýnské společnosti zabývající se dokumentárními filmy, aby mohla financovat dlouho očekávanou cestu do Afriky.
Učila se od antropologa Louise Leakeye
Na pozvání svého přítele z dětství navštívila Goodallová koncem 50. let 20. století Jižní Kinangop v Keni. Prostřednictvím dalších přátel se brzy seznámila se slavným antropologem Louisem Leakeym, tehdejším kurátorem Coryndonova muzea v Nairobi. Leakey ji zaměstnal jako sekretářku a pozval ji k účasti na antropologických vykopávkách v dnes proslulé Olduvajské rokli, lokalitě bohaté na zkamenělé prehistorické pozůstatky dávných předků člověka. Kromě toho byla Goodallová vyslána ke studiu opice vervety, která žije na ostrově ve Viktoriině jezeře.
Leakey věřil, že dlouhodobé studium chování vyšších primátů přinese důležité evoluční informace. Zajímal se zejména o šimpanze, druhého nejinteligentnějšího primáta. Jen málo studií šimpanzů bylo úspěšných; buď velikost safari šimpanze vyděsila a vyvolala u nich nepřirozené chování, nebo pozorovatelé strávili v terénu příliš málo času na to, aby získali komplexní poznatky.
Leakey věřil, že Goodallová má správný temperament, aby vydržela dlouhodobou izolaci v přírodě. Na jeho popud souhlasila, že se o takovou studii pokusí. Mnozí odborníci měli proti Leakeyho výběru Goodallové námitky, protože neměla žádné formální vědecké vzdělání a chybělo jí i všeobecné vysokoškolské vzdělání.
Pozorování šimpanzů v Africe
V červenci 1960 přijela Goodallová v doprovodu své matky a afrického kuchaře na břeh jezera Tanganika v rezervaci Gombe Stream v africké Tanzanii s cílem studovat šimpanze. První pokusy Goodallové o bližší pozorování zvířat selhaly; nemohla se přiblížit na více než 500 metrů, než šimpanzi utekli. Poté, co našla jinou vhodnou skupinu, kterou mohla sledovat, zavedla neohrožující model pozorování, kdy se každé ráno objevovala ve stejnou dobu na vyvýšeném místě poblíž krmné oblasti podél údolí Kakombe. Šimpanzi její přítomnost brzy tolerovali a během jednoho roku jí dovolili pohybovat se až 30 metrů od jejich krmného místa. Po dvou letech, kdy ji vídali každý den, neprojevovali žádný strach a často k ní přicházeli hledat banány.
Objevy šimpanzího chování
Goodallová využila nově nabytého přijetí a založila takzvaný „banánový klub“, metodu každodenního systematického krmení, kterou používala k získání důvěry a k důkladnějšímu pochopení každodenního chování šimpanzů. Pomocí této metody se blíže seznámila s většinou šimpanzů v rezervaci. Napodobovala jejich chování, trávila čas na stromech a jedla jejich potravu.
Díky tomu, že Goodallová zůstávala se šimpanzi v téměř neustálém kontaktu, objevila řadu dříve nepozorovaných způsobů chování: Všimla si, že šimpanzi mají složitý sociální systém, doplněný ritualizovaným chováním a primitivními, ale zřetelnými komunikačními metodami, včetně primitivního „jazykového“ systému obsahujícího více než 20 jednotlivých zvuků. Je jí připisováno první zaznamenané pozorování šimpanzů, kteří jedí maso a používají a vyrábějí nástroje. Výroba nástrojů byla dříve považována za výlučně lidskou vlastnost.
Goodallová si také všimla, že šimpanzi házejí kameny jako zbraně, používají doteky a objetí k vzájemnému utěšování a vytvářejí dlouhodobé rodinné vazby. Samec nehraje aktivní roli v rodinném životě, ale je součástí sociálního rozvrstvení skupiny: Šimpanzí „kastovní“ systém staví dominantní samce na vrchol, přičemž nižší kasty se v jejich přítomnosti často chovají úslužně a snaží se jim vnutit, aby se vyhnuli případné újmě. Postavení samce často souvisí s intenzitou jeho vstupního představení při krmení a jiných shromážděních.
Vyvracejíce přesvědčení, že šimpanzi jsou výhradně vegetariáni, byla Goodallová svědkem toho, jak šimpanzi pronásledovali, zabíjeli a pojídali velký hmyz, ptáky a některá větší zvířata, včetně mláďat paviánů a bushbucků (malých antilop). Při jedné příležitosti zaznamenala projevy kanibalismu. V jiném případě pozorovala šimpanze, jak vkládají stébla trávy nebo listí do termitišť, aby se na ně dostal hmyz. V pravém nástrojářském stylu upravili trávu tak, aby lépe zapadla, a pak ji použili jako lžíci s dlouhou rukojetí k pojídání termitů.
Filmy a dokumenty Jane Goodallové
Široká veřejnost se s životním dílem Jane Goodallové seznámila prostřednictvím filmu Miss Goodall and the Wild Chimpanzees, který byl poprvé odvysílán v americké televizi 22. prosince 1965. Dokument natočený jejím prvním manželem a namluvený Orsonem Wellesem ukazoval plachou, ale odhodlanou mladou Angličanku trpělivě pozorující tato zvířata v jejich přirozeném prostředí a šimpanzi se brzy stali stálicí americké a britské veřejnoprávní televize. Prostřednictvím těchto pořadů vyzvala Goodallová vědce, aby nově definovali dlouho zastávané „rozdíly“ mezi lidmi a ostatními primáty.
V roce 2017 byly z natáčení Miss Goodall poskládány další záběry pro dokumentární film Jane, který zahrnoval nedávné rozhovory se slavnou aktivistkou a vytvořil tak obsáhlejší vyprávění o jejích zkušenostech se šimpanzi.
Profesorské tituly a vzdělávání veřejnosti
Goodallové akademický kredit byl upevněn, když v roce 1965 získala doktorát z etologie na Cambridgeské univerzitě; byla teprve osmou osobou v dlouhé historii této univerzity, které bylo dovoleno získat doktorát, aniž by předtím získala bakalářský titul. Goodallová následně v letech 1970-1975 působila jako hostující profesorka psychiatrie na Stanfordově univerzitě a v roce 1973 byla jmenována na své dlouholeté místo čestné hostující profesorky zoologie na univerzitě v Dar es Salaamu v Tanzanii.
Po účasti na konferenci v Chicagu v roce 1986, která byla zaměřena na etické zacházení se šimpanzi, začala Goodallová směřovat své síly k osvětě veřejnosti o ohroženém životním prostředí volně žijících šimpanzů a o neetickém zacházení se šimpanzi, kteří jsou využíváni k vědeckému výzkumu.
Pro zachování životního prostředí volně žijících šimpanzů Goodallová vybízí africké státy k rozvoji programů turistiky šetrné k přírodě, což je opatření, které z volně žijících zvířat dělá výnosný zdroj. Aktivně spolupracuje s podniky a místními vládami, aby podpořila ekologickou odpovědnost.
Goodallová zastává názor, že vědci se musí více snažit najít alternativy k využívání zvířat ve výzkumu. Otevřeně se vyslovila proti militantním skupinám za práva zvířat, které se účastní násilných nebo destruktivních demonstrací. Extremisté na obou stranách problému podle ní polarizují myšlení a téměř znemožňují konstruktivní dialog.
Přestože se neochotně smiřuje s pokračováním výzkumu na zvířatech, domnívá se, že je třeba vychovávat mladé vědce k soucitnějšímu zacházení se zvířaty. „Zkrátka a dobře,“ napsala, „studenti se učí, že je eticky přijatelné páchat ve jménu vědy to, co by se z hlediska zvířat jistě dalo považovat za mučení.“