JAN KŘTITEL (̓Ιωάννης ὁ Βαπτιστής). Nazýván „Křtitel“ (Mt 3,1) a „Křtitel“ (Mk 6,14), aby se odlišil od ostatních s tímto jménem a upozornil na svou osobitou službu. Narodil se (asi 7 př. n. l.) starším rodičům kněžského původu, Zachariášovi a Alžbětě, která byla příbuzná s Marií, matkou Ježíšovou (Lk 1,5.36). Své mládí prožil ve skrytu, dokud nedostal božské povolání k prorockému poslání (3,2) a nevstoupil do veřejné služby. Poté, co Jan dal Ježíšovi svou schvalovací pečeť (Jan 1,24-36), se jejich služby po určitou dobu překrývaly. Krátce nato byl Jan zatčen a usmrcen Herodem Antipou (Mk 6,27) a zanechal po sobě několik učedníků, kteří se nepřipojili k Ježíšovu hnutí.
Prameny o životě Jana Křtitele (dále jen Jan) se nacházejí především ve čtyřech evangeliích a Skutcích SZ a ve zmínce u Josefa.
Mar 1,2-11.14; 2,18; 6,14-29; 8,27 a násl.; 9,11-13; 11,29-33
„Q“-Mt 3,7-10-Lk 3,7-9
Mt 3,11.12-Lk 3,15-17
Mt 11,2-6-Lk 7:18-23
Mat 11,7-11-Luk 7,24-28
Mat 11,16-19-Luk 7,31-35
Mat 11,12-Luk 16,16
Mat 3,14 a násl.
11,14 nn.
Luk 1,5-25.57-66.67-80
3,1 nn.
3,19 nn.
7,29 nn.
Sk 1,5.22
13,24f.
Jan 1,6-8.15.19-40
10,40f.
Josef, Starožitnosti XVIII. v. 2
Odkazy vyňaté ze slovanského Josefa a z mandejských materiálů nelze pro dějiny 1. stol. bezpečně použít
Odstavec
1. Dějiny 1. stol. Důležitost. SZ přikládá Janovi a jeho službě velmi vysoký význam. Mezi Ježíšovým a Janovým posláním existovala skutečná solidarita. O Janovi Ježíš řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan“ (Lk 7,28). Byl předchůdcem Krista (Mk 1,2). Jeho obřad křtu se stal ústředním křesťanským obřadem (Sk 2,38). Jeho uvěznění a smrt měly na Ježíše velký vliv (Mk 1,14nn). Mistr ho považoval za druhého Eliáše poslaného Bohem v souladu s dávným proroctvím (Mal 4,5; Mk 9,13). Byl největší postavou, jaká se dosud zrodila pod starou smlouvou (Mt 11,11). Ztělesňoval všechny svaté ze SZ, kteří stáli na prahu nového řádu, aniž by do něj vstoupili (Žd 11,39b). Nezaslouží si přehlížení, které mu církev často věnuje
Jeho velký význam spočívá v tom, že přemostil starou a novou dobu a byl spojovacím článkem mezi nimi. Ani Ježíš, ani Jan nepřišli hlásat něco zcela nového. Jejich slovo bylo naplněním: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království!“ (Mt 3,2; 4,17). Brzy měl nastat dlouho očekávaný mesiášský den. Záznamy o Janově narození jasně ukazují jeho roli (Lk 1,5-25; 57-66; 67-80). Měl připravit lid na Pánův příchod a za tímto účelem měl být naplněn Duchem svatým. Celé vyprávění má silnou příchuť SZ: andělské návštěvy, ohlášení dítěte, zjevení jeho jména, jeho staří, bezdětní rodiče. Jan se narodil do zbožné židovské rodiny, zakotvené v mesiášských zaslíbeních Písma a očekávající naději Izraele. Rodiče měli z dítěte Jana radost, protože představovalo znovuzrození proroctví a naplnění eschatologické naděje. Na zvěst jeho narození se zpívaly žalmy. Teorie, že Benedictus (Lk 1,67-79) byl hymnus původně napsaný k oslavě Ježíše, ale později aplikovaný na Jana, je neopodstatněná. Je zřejmé, že první polovina chvalozpěvu byla určena Ježíši, o jehož narození Zachariáš dobře věděl (1,40), a zbývající část vyzdvihovala přípravnou roli samotného Jana. Janovi rodiče si od počátku uvědomovali relativní velikost Ježíše nad Janem (1,41 nn). A ve vztahu Marie a Alžběty měl Ježíš nejen vazbu na rod Davidův prostřednictvím Josefa (Lk 1,27; 2,4) a možná i Marie (viz ), ale také na rod Áronův prostřednictvím Alžběty (1,36). Jako potomek Davida i Árona byl Ježíš ve výborné pozici, aby se představil jako ten, který měl přijít.
Radikální kritika se snažila zdiskreditovat historickou hodnotu Lukášova vyprávění o narození. Je rozšířena teorie, že tato část byla nejprve dokumentem křestanského hnutí, přikrášleným legendami a vyvyšujícím jeho postavení. Oddíl je interpolován jedním nebo dvěma křesťanskými příběhy, ale ponechán z velké části nedotčený. Pro tuto hypotézu však zcela chybí jakékoli důkazy. Vytvoření baptistické sekty, které jsou tyto hypotetické prameny připisovány, je špatnou kritikou. V žádném jiném než v nejnovějších mandejských pramenech, které jsou samy o sobě jako historie bezcenné, není žádný náznak toho, že by se Jan na Ježíše díval nepřátelsky nebo mu záviděl stoupající slávu a čest. Všechny údaje naznačují, že Jan i jeho následovníci příchod Krista uvítali a ochotně se podřídili jeho vedení. Jde o zcela kruhovou argumentaci, která v sektě objevuje údajné prameny, jež jsou jí následně připisovány. Tento druh kritiky nediskredituje Lukáše, ale pouze jeho kritiky. Lukášovo vyprávění nese všechny znaky autentického kusu historické tradice, kterou autor vybral při svém výzkumu, jemuž se obecně připisuje značná přesnost. Nebyl žádný motiv k tomu, aby Jan byl synem obskurního kněze, pokud jím nebyl. Je velmi nepravděpodobné, že by se do Lukášova díla, prvotřídního historického pramene, vloudily legendy. Pesimismus nad jeho poctivostí je neopodstatněný a odráží antisupernaturalistickou zaujatost.
2. Ministerstvo. Ježíš přikládal Janově službě nejvyšší důležitost. Jan byl totiž součástí mesiášského komplexu událostí, které tvoří velký předmět proroctví. Byl povolán být velkým eschatologickým průkopníkem, předchůdcem samotného Mesiáše. Ačkoli vykonával svou službu těsně před Ježíšem a patřil do doby zaslíbení, v jiném smyslu patřil také do doby naplnění. Jan byl dělicí čárou v dějinách spásy. V něm začaly nacházet naplnění budoucí předpovědi SZ (Mt 11,10-15). Ježíš Janovu službu důrazně podpořil, čímž naznačil úzkou sounáležitost, kterou pociťoval s Janovým povoláním. Ačkoli Ježíš prohlásil, že „ten, kdo je v království nejmenší, je větší než on“ (11,11), neměl v úmyslu znehodnotit velikost Jana, který stál na prvním místě mezi uctívanými hodnostáři SZ, ale spíše vyzdvihnout vynikající možnosti, které se otevírají tomu, kdo bude mít účast na mesiášských zaslíbeních v samotném Kristu (srov. Mt 13,17).
Jan dramaticky vstoupil na jeviště dějin v roce 28 n. l. V roce 28 n. l. se Jan objevil na scéně dějin. Oděn do pláště z velbloudí srsti a živ se kobylkami a divokým medem hlásal všem, kdo chtěli slyšet, potřebu pokání a správného života. Nacházel se v jižní Transjordánii, nedaleko Judeje, v neobydlené zemi hraničící s Antipovým královstvím. Všechno na něm připomínalo proroka Eliáše – jeho plášť, existence na poušti, jeho poselství – a lidé se hrnuli, aby ho slyšeli. Jeho jídlo a oděv naznačovaly, že odmítá tehdejší oficiální Izrael a je přesvědčen o svém prorockém poslání. Stejně jako esejská komunita se Jan stáhl ze společnosti, ale na rozdíl od nich se ji snažil svým kázáním reformovat. Poušť pro Jana představovala víc než jen osamělé místo. Bylo to místo, kam se uchýlil Eliáš (1 Kr 19,4), a místo, odkud Bůh vedl svůj lid do zaslíbené země. Poušť byla místem, kde se zjevil Hospodin a kde, jak někteří věřili, se zjeví Mesiáš (Mt 24,26). Toto prostředí jen umocňovalo vzrušení, které Janova služba podněcovala mezi očekávajícím judským lidem. Neodešel na poušť, aby se před lidmi ukryl. Ve skutečnosti přitahoval velké zástupy (Lk 3,10). Čtvrté evangelium prozrazuje, že Janova služba se rozšířila i na samaritánské území (Jan 3,23). Aenon u Salimu, kde Jan křtil lidi, leží nedaleko Nábulusu. Když později Ježíš hovořil o tom, že vstoupil do práce jiných (4,38), měl nepochybně na mysli Janovo dílo. Oba muži pohrdali „syny Abrahamovými“, kteří si tak samolibě zakládali na svém dědičném vyvolení, a oba podnikali misijní cesty do cizích oblastí.
Není snadné zařadit Jana do současného schématu židovských sekt a stran. S objevem kumránských svitků se stala populární hypotéza, která Jana spojuje s esejskou komunitou. Možná, že Jan, syn přestárlých rodičů, zůstal sirotkem a byl adoptován esejskou komunitou. Komunita se nacházela nedaleko Janova domova nebo místa, kde začal sloužit. V době své služby však Jan přerušil veškeré spojení, které s nimi měl. I když je pravda, že mezi Janem a komunitou existují podobnosti, existují také rozdíly a tato teorie je zcela spekulativní. Poněkud blíže skutečnosti se zdá být úvaha, že se Jan pokusil následovat otcovo vyznání, neboť k tomu byl jako syn slavnostně zavázán, ale byl natolik znechucen politickými machinacemi a korupcí, s níž se v kněžstvu setkal, že dospěl k závěru, že si Izrael zaslouží Boží hněv. Načež se oddělil od oficiálního náboženství a vyzval lidi, aby vytvořili spravedlivý zbytek. Jan i Kumrán praktikovali křest, oba viděli svou službu ve smyslu proroctví „hlasu“ (Iz 40,3) a oba byli asketi, ale podobnost je povrchní. Na druhou stranu byla kumránská sekta uzavřeným systémem v ústraní před světem a Janovy snahy o obrácení hříšníků by se jí nelíbily. Míra očekávání byla odlišná. V Kumránu se stále čekalo na příchod mesiáše, Jan věděl, že už je tady.
Židovský historik Josefus podává zajímavou zprávu o Janu Křtiteli ve svých Starožitnostech, XVIII. v. 2.
Někteří Židé však věřili, že Herodovo vojsko bylo zničeno Bohem, že ho Bůh velmi spravedlivě potrestal za Jana zvaného Křtitel, kterého Herodes nechal zabít. Jan byl totiž zbožný muž a vyzýval Židy, kteří praktikovali ctnost a projevovali spravedlnost vůči sobě navzájem a zbožnost vůči Bohu, aby se sešli ke křtu. Zdálo se mu totiž, že takto by bylo křestní očišťování přijatelné, kdyby se nepoužívalo k odprošování od spáchaných hříchů, ale k očišťování těla, když duše byla předtím očištěna spravedlivým jednáním. A když se všichni obrátili k Janovi – neboť byli hluboce pohnuti tím, co řekl -, obával se Herodes, že Janův tak rozsáhlý vliv na lid by mohl vést k povstání (neboť se zdálo, že lid udělá vše, co mu poradí). Za těchto okolností se mu zdálo mnohem lepší odstranit Jana z cesty předem, než by se povstání mohlo rozvinout, než aby se on sám dostal do potíží a litoval, že nezakročil, jakmile by povstání začalo. Kvůli Herodovu podezření byl tedy Jan poslán jako vězeň do již zmíněné pevnosti Macherus a tam usmrcen. Židé však věřili, že zkáza, která vojsko stihla, přišla jako trest pro Heroda, kterému chtěl Bůh ublížit.
Není důvod pochybovat o pravosti této Josefovy pasáže. Nevykazuje žádné známky křesťanského výmyslu nebo interpolace. Josefus představuje Jana jako humanistického filozofa obhajujícího ctnosti, ale potlačuje mesiášský podtext jeho služby, přesně jak by se dalo očekávat od Josefa píšícího pro římské a řecké čtenáře. Josefus pouze doplňuje to, co je již známo z evangelií. Starožitnosti vyzdvihují politickou stránku Janovy služby, jak ji viděl Herodes, zatímco evangelia zdůrazňují morální a náboženskou stránku. Herodes se nepochybně obával politických důsledků Janovy popularity. Jeho morální obvinění jen přilévala olej do ohně. Svědectví Josefa připomíná, že vzpomínka na Jana trvala ještě dlouho po jeho smrti.
3. Poselství. Jan byl kazatelem, který stál v tradici proroků, a hlásal poselství, které mu Bůh kladl na srdce. Všechna jeho kázání oplývají obrazností, obsahem a živostí SZ. Je tu větrník, mlat, sekera u kořene stromů, hejno zmijí a křest Duchem. V Janově poselství se znovu zrodilo proroctví a lidé se hrnuli, aby mu naslouchali. Jeho poselství obsahovalo etické poučení, prorocké odsouzení a eschatologické učení. Všechny jeho zaznamenané myšlenky mají kořeny v učení SZ. Novinkou v jeho službě byla naléhavost, s jakou oznamoval aktuálnost svého tématu. Boží království se přiblížilo (Mt 3,2). Svatí ze SZ po staletí toužebně očekávali příchod Boží královské vlády nad svým národem; nyní se její požehnání mělo uskutečnit. V tomto oznámení je implicitně obsažen mesiášský nárok. Janova předpověď o mocnějším, který přijde po něm, se v té či oné podobě opakuje ve SZ ne méně než sedmkrát (Mt 3,11; Mk 1,7; Lk 3,16; Jan 1,25.27.30; Sk 13,25). Spokojil se s tím, že byl hlasem volajícího na poušti (Jan 1,23). Neukazoval na sebe, ale na Toho, který bude snímat hříchy a křtít Duchem (Jan 1,29.33).
Dobrá zpráva byla doprovázena přísným odsouzením statu quo v Izraeli. Fyzický původ z Abraháma nezaručoval Boží přízeň. Duchovní spřízněnost s Bohem se musela projevovat v každodenním životě. Stejně jako pohan musel být pokřtěn, aby se stal proselytem judaismu, tak i Židé museli být pokřtěni, aby se stali součástí očištěného Božího ostatku posledních dnů (Mt 3,10; 21,31). Byla to hodina všeobecného soudu, který začínal v domě Izraele a rozšířil se do celého světa. Bezprostřednost soudu je v Janově kázání zřejmá. Dílo soudu mělo náležet službě Mesiáše, jehož cílem bylo zničit bezbožné lidi a očistit zbytek od hříchu. Když Ježíš přišel kázat „milostivý rok Páně“ (Lk 4,18) a neopomněl zdůraznit pomstychtivou stránku Izajášova proroctví (61,2), dalo to Janovi důvod k zamyšlení. Chvíli váhal, zda má Ježíšovy nároky bezvýhradně podpořit, protože se mu Ježíš nezdál být přesně takovým Mesiášem, jakého očekával. Vysvětlení spočívá v Ježíšově vlastním chápání jeho dvojího příchodu. Království bylo přítomno ve své tajemné podobě (Mt 13,11; Ef 3,5) před svým apokalyptickým projevem, který byl teprve v budoucnosti. Jan sdílel časovou perspektivu proroctví ze SZ, v němž byly oba příchody Mesiáše spojeny v jeden celek.
Jan následoval po prorockém varování před hněvem s výzvou k pokání. Byla požadována radikální změna postoje vedoucí k podstatné změně života. Jeho etické pokyny byly mimořádně radikální. Když se ho zástupy ptaly, co mají udělat, aby ukázaly svou ochotu ke změně, Jan uvedl několik velmi tvrdých, praktických kroků. Měli by se podělit o svůj majetek s těmi, kteří žádný nemají (Lukáš 3,11). Výběrčí daní by měli držet své požadavky ve spravedlivých mezích (v. 13), což byl přísný požadavek, protože tato práce nebyla příjemná a tato politika mohla zaručit jen ty nejskromnější výdělky. Vojáky žádal, aby se spokojili se svými příděly a aby se při plnění svých povinností vyhýbali jakémukoli vydírání a násilí. Nenaznačoval, že být vojákem je hříšné. Zákaz drancování místního obyvatelstva mohl být velmi velkým zákazem v době, kdy vojáci byli v mimořádné nouzi a potřebovali peníze nebo potraviny. Jan se nijak nesnažil, aby jeho etické požadavky byly přijatelné. Je zřejmé, že napomínání (parenesis) jde ruku v ruce s hlásáním (kerygma). Pokání a víru má doprovázet vážná snaha o nápravu života. „Neste ovoce, které se hodí k pokání“ (Mt 3,8). Skutečná zkušenost milosti se musí projevit v duchovním ovoci.
4. Křest. Obřad, který Jan vykonal na kajícných hříšnících, byl význačným rysem celé jeho služby; přesto nebyl v žádném případě jeho původcem. Jeho výjimečnost spočívala ve významu, který Jan do tohoto úkonu vložil. Ten měl v zásadě dva aspekty: mesiášské či eschatologické zaměření a osobní obnovu v životě pokřtěného. Jan sám sebe vnímal jako postavu posledních časů, která byla v souladu s božským proroctvím poslána, aby uvedla do pohybu komplex událostí, v nichž se Izraeli a světu zjeví Mesiáš. Janův křest vodou byl znamením většího křtu Duchem, který bude udělovat Mesiáš. Jan si byl zároveň vědom nehodnosti Izraele přijmout svého mesiášského Krále. Nebyl žádným univerzalistou – Bůh bude jednat se svým lidem, ne s nějakým jiným – a přesto Jan odmítal představu, že k zajištění Boží přízně stačí být Židem. Předpokladem vstupu do Mesiášova království bylo pokání a náprava života. Křest byl prvním důkazem upřímné touhy změnit svůj způsob chování.
Z jakého zdroje čerpal Jan inspiraci pro svou praxi a teologii křtu? Učenci jako Lidzbarski se snažili dát do souvislosti Janův křest s křtem mandejským, ale je zde vážný chronologický problém. Mandejská sekta vznikla několik století po Janově době a svůj obřad si vypůjčila od nestoriánských křesťanů. Jejich úcta k Janovi přišla až v islámském období. Je naprosto nemožné zjistit jakýkoli vliv na Jana z takového zdroje. Něco podobného platí i o křtu židovských proselytů. Je sporné, zda tato praxe existovala v Janově době. Mohla mít vliv na pozdější křesťanskou praxi, ale nelze ji použít jako jistý zdroj pro Janův křest. Rozdíly existují také v podstatě. Křest proselytů byl zaměřen politicky a rituálně, zatímco Janův křest byl eschatologický a etický. Je třeba být velmi opatrný v domněnce, že proselytský křest je vzorem pro křest Janův. Skutečnost, že se o něm ve SZ nezmiňuje, omezuje jeho užitečnost. Nejpřirozenějším místem, kde hledat předobraz, je samotný SZ. Obřadní lustrace k dosažení čistoty jsou ve starověkém světě i v Bibli běžné. V 15. kapitole knihy Leviticus je předepsáno koupání ve vodě, které se má vypořádat s nečistotou. Z takového zdroje vycházejí všechny formy židovského křtu. Je nepravděpodobné, že by se skutečně rozlišovalo mezi vnější tělesnou čistotou a vnitřní duchovní čistotou. Vnější lustrace měly hluboký duchovní význam. Věřící by měl mít „čisté ruce a čisté srdce“, vnitřní očistu yzopem i vnější očistu (Ž 24,4; 51,7). Nakonec každý křest očekává otevření pramene, který může očistit od hříchu a nečistoty (Zach 13,1).
Kumránská sekta pokračovala ve své činnosti velmi blízko místa, kde Jan zahájil svou činnost, což je často uváděno jako zdroj Janova obřadu a teologie. Kumránská komunita praktikovala křest k pokání. Křest nemohl mít žádný účinek, pokud nebyl doprovázen upřímným pokáním (Příručka kázně, kap. 5). Mezi vnitřním a vnějším křtem se sice nerozlišuje, ale také se od sebe neoddělují. Praxe v Kumránu do značné míry poskytuje možný zdroj pro Janův křest. Shoda je nápadná a pozitivní vztah mezi nimi skutečně mohl existovat. Než však budeme předpokládat nějakou zásadní totožnost, je třeba si všimnout důležitých rozdílů. Janův křest byl jednorázovým a definitivním aktem pokání, který se neměl opakovat. Nic nenasvědčuje tomu, že by první křest v Kumránu byl považován za iniciační obřad. Celé vyznění Janova kázání bylo naléhavější a eschatologičtější než jejich. Jeho poselství bylo nabídnuto celému národu, nikoli výlučným členům sekty. Pokud si vypůjčil některé myšlenky z Kumránu, před použitím je pozměnil. Pravděpodobnější je, že Jan svůj obřad vnímal z hlediska prorocké symboliky. Slovo Páně mohlo být vykonáváno stejně jako kázáno. Přizpůsobení praxe židovské lustrace svým záměrům poskytlo Janovi ideální nástroj pro přednesení jeho poselství lidem. Jeho křest byl plným očištěním od všech hříchů a nečistot, eschatologickým úkonem, který spojoval kajícníka s ostatním Izraelem posledních dnů.
5. Křest byl pro něho znamením, že je třeba, aby se kajícník očistil od všech hříchů a nečistot. Jan a Ježíš. Nejranější část Ježíšova veřejného působení proběhla v kruhu Křtitele. Ze čtvrtého evangelia je tato skutečnost zřejmá. Jejich služba byla jedna společná. Nejde jen o to, že se jejich práce překrývala nebo že působili ve stejné oblasti, ale spíše měli společný pohled a zájem. Očištění chrámu (Jan 2,13-22) ukazuje, že Ježíš uvádí v život podmínky Janovy předpovědi o očištění a soudu. První kap. v Ježíšově službě je jednou ze závěrečných kap. v Janově službě, tak úzce spolu v tomto bodě souvisely. Po křtu se Ježíš odebral na poušť, kde se postil a modlil. Brzy poté se Ježíš obklopil skupinou učedníků a praktikoval křest v Judsku (Jan 1,35-51; 3,22). Pokračovali v paralelní službě, přičemž oba pronikli i na samaritánské území. Jak Ježíšova sláva rostla, Janova klesala (Jan 3,30). Ve spojení s Janem však Ježíš zůstával v pozadí a až na výjimky skrýval svou totožnost (2,24). V Káně to tajemství znala jen jeho matka (2,3nn), ale po Káně to věděli i jeho učedníci (2,11). Ježíš i Jan si nárokovali autoritu z nebe, a to jak pro sebe, tak pro druhého (Mt 21,23-27). Brzy poté, co byl Jan zatčen a uvězněn v pevnosti Macherus, zahájil Ježíš otevřenou službu v Galileji (Mk 1,14). Jan mohl i ve vězení udržovat kontakt s Ježíšovou činností prostřednictvím jeho následovníků (Mt 11,2). Zajímal se o průběh eschatologické události, kterou sám ohlásil.
Vyvstává otázka Janovy identity. Když Jana oslovila skupina z Jeruzaléma a zeptala se ho, zda je Kristus nebo Eliáš, odpověděl rozhodně záporně (Jan 1,20n.). Když se Ježíš odvážil prozradit své hodnocení Jana, jednoznačně potvrdil, že „on je Eliáš“ (Mt 11,14). Je možné, že Ježíš ho za Eliáše považoval, zatímco Jana ne? Jan jistě hrál roli Eliáše, a to jak historické, tak eschatologické postavy. Mohl tak učinit, aniž by se vědomě vzorem stal? Věděl, že je předchůdcem Mesiáše (Jan 3,28). Odpověď musí spočívat ve smyslu otázky položené Janovi. Jan sice žil v duchu a moci Eliášově (Lk 1,17) a sám Kristus ho nazval Eliášem, nicméně nebyl Eliášem redivivus v pravém slova smyslu. V přeneseném smyslu byl Eliášem a plnil funkce předchůdce, ale nechtěl přijmout židovský výklad této postavy. Raději se označoval prostě jako „hlas“ (Jan 1,23), protože tento titul nebyl zatížen tradičními dezinterpretacemi.
6. Smrt. Vyprávění o Janově smrti je jediným větším příběhem v Markově evangeliu, který se netýká Ježíše (Mk 6,17-29). Svého místa v Ježíšově příběhu musel dosáhnout poté, co se zachoval a byl vyprávěn Janovými učedníky, kteří se přihlásili o jeho mrtvé tělo (6,29). Mnozí radikální kritici považují tento příběh za legendární, obsahující pouze historické jádro. Z Marka i Josefa je zřejmé, že Herodes považoval Jana za hlavního strůjce mesiášského kvasu, který zachvátil Judsko. Když slyšel o Ježíšových zázracích, domníval se, že Jan musel vstát z mrtvých (6,14). Jan představoval pro Herodovu vládu politickou hrozbu, a když Jan kritizoval i mravy Herodiady, své nevěsty, Herodes Jana zavřel do vězení. V tomto příběhu není nic vnitřně nepravděpodobného a nic historicky nemožného. Smrt měla vliv i na samotného Ježíše. Když se poprvé dozvěděl o zatčení, odešel do Galileje, protože cítil nebezpečí pro sebe (Mt 4,12); když se dozvěděl o Janově popravě, odešel na osamělé místo (14,13), aby nepochybně rozjímal o strašlivém významu této události pro svou vlastní budoucnost.
7. Následovníci. Stejně jako dávní proroci i Jan a Ježíš shromáždili skupinu učedníků (Iz 8,14). Někteří Janovi učedníci přišli za Ježíšem a připojili se k jeho skupině (Jan 1,35-42). Během krátké šestiměsíční služby si Jan získal velkou popularitu. „A vyšla k němu celá judská země,“ zaznamenává Marek (1,5). Věrnost Janově památce byla silná i o několik let později, kdy si na ni Ježíš zahrál, aby se vyhnul odpovědi na zatěžující otázku (Mt 21,26). Jan cvičil své muže v modlitbě (Lk 11,1) a v půstu (Mt 9,14). Ačkoli sám Ježíš půst nedoporučoval, předpověděl, že až bude vzat, jeho učedníci se budou opět postit (9,15). Křesťanskou praxi půstu najdeme opět v Didaché (8,1). Dlouho po Ježíšově smrti se Akvila a Priscilla setkali s Židem jménem Apollos, který byl učedníkem Jana Křtitele a pocházel z Alexandrie (Sk 18,24 n.), a brzy poté se Pavel setkal se skupinou dvanácti Janových učedníků v Efezu (19,1-7). To naznačuje, že Janovi následovníci byli poměrně početní a rozšíření ještě dlouho po jeho smrti. Obě mesiášské komunity si sotva konkurovaly, protože jakmile Janovi učedníci uslyšeli Kristovo evangelium, ochotně ho přijali. Evangelia jsou jednoznačně přesvědčena o tom, že Ježíš byl na počátku Janovy služby a že on sám označil Ježíše za toho, jehož cestu byl povolán připravit. Soupeření a rivalita nejsou slova, která by se v této souvislosti hodila použít. Problémem byla naprostá souvztažnost mezi širokými úseky podpory, které se dostávalo každému muži zvlášť. Neexistují žádné důkazy o konfliktu mezi oběma skupinami až do mnohem pozdější doby, kdy byly sepsány Klementinské rekognice. Není však známo, zda tato skupina mohla skutečně vysledovat své kořeny až k Janovi, nebo zda ho ve skutečnosti jednoduše nepřijala za svého patrona kvůli své praxi křtu a touze předstihnout křesťanské skupiny. Josef mohl ještě po letech napsat, že mnoho lidí v jeho době zastávalo teorii, že Herodes utrpěl porážku kvůli svému zacházení s Janem, a to dokazuje, jak hlubokou loajalitu a dojem Jan vytvořil v myslích lidí své generace. I dnes existuje sekta zvaná mandejci, která tvrdí, že udržuje hnutí započaté Janem Křtitelem.
Jan Křtitel měl bezpochyby hluboký vliv na lidi své doby a na zrod a růst církve. Jeho prorocké nadšení a horoucí horlivost připravily půdu pro vznik Ježíše Krista.
Bibliografie: A. T. Robertson, John the Loyal (1911); A. Blakiston, John the Baptist and His Relation to Jesus (1912); C. H. Kraeling, John the Baptist (1951); A. S. Geyser, „The Youth of John the Baptist“, NovTest, I (1956), 70 a dále; P. Winter, „The Proto-Source of Luke I“, NovTest, I (1956); K. Stendahl, The Scrolls and the New Testament (1957); J. Steinmann, Saint John the Baptist and the Desert Tradition (1957); J. A. T. Robinson, Twelve New Testament Studies (1962).
.