Jak se rozhodnout, kdy mít dítě

Snažíte se rozhodnout, kdy mít dítě? Nebo už jste v mateřství na kolenou a přemýšlíte, zda jste se rozhodla správně?

Tady se dvě ženy podělí o své upřímné příběhy, ve kterých vysvětlují, jak se rozhodly, kdy mít dítě.

Sophie

Je těžké přiznat si, že jste náhodou otěhotněla po třicítce.

Neplánované těhotenství, to mi vždycky vtloukali do hlavy, byla hloupá chyba v pubertě, prasklý kondom ve dvaceti, opilecký sex na jednu noc. Rozhodně se nestávala vdaným jednatřicátníkům. Navíc podle současného vyprávění o ženské plodnosti, pokud jste vůbec otěhotněla, jakmile se vaše vaječníky dostaly na šikmou plochu po třicítce, měla byste být prostě k***a vděčná.

Nechápejte mě špatně, jsem vděčná, že se mi podařilo otěhotnět přirozenou cestou a vyhnout se bojům s plodností, kterými si prošlo mnoho žen, které mám ráda. Ačkoli jsem zrovna teď dítě neplánovala – momentálně jsem v šestém měsíci těhotenství -, v posledním roce jsem se otázkou dítěte trápila často, děsila jsem se, že mi plodnost vyklouzne, a vyhrávala jsem nad titulky, které prohlašovaly, že 25 let je „nejlepší věk“ pro početí (zkuste mi říct, že pětadvacetiletá já: svobodná, žijící v pronajaté chatrči a vydělávající tak málo, že jsem sendvič Pret považovala za „tlačení na pilu“).

Ale také jsem přemýšlela, jestli jsem na dítě opravdu připravená. Koneckonců jsem si užívala svůj londýnský životní styl a měla jsem chuť ještě pár let chodit bez nohou a bez fantazie. Zdálo se, že vyčerpávající a vše pohlcující práce spojená s narozením dítěte vyžaduje nepochopitelnou obětavost.

Po diskusi s manželem na začátku roku 2019 jsme se dohodli, že ještě pár let počkáme. V ideálním životním plánu by se roztomilé miminko objevilo poté, co bych si odškrtla vysněnou cestu po Jižní Americe, několik bujarých svateb, trek po Nepálu a našetřila na pořádný dům místo bytu.

Ale život měl jiné představy. A když ne život, tak nějaká mystická nehoda týkající se pilulky a mého reprodukčního systému. Když jsem v dubnu zírala na ten pozitivní těhotenský test a srdce mi pulzovalo, uvědomila jsem si, že „ideální životní plány“ ne vždy vyjdou.

Nejprve jsem byla v hlubokém šoku a naprosto vyděšená. Jak to zvládnu? Jak by narození dítěte ovlivnilo můj vztah, mé tělo, můj bankovní účet? Jak bych mohla převzít roli mámy a přitom zůstat sama sebou?“

Nepomáhalo ani to, že mi tyto pocity připadaly tabu – jako jednatřicetiletá žena bych přece měla být šťastná, nebo ne? Radostná oslava je jediná přijatelná reakce a cokoli jiného mi připadalo jako strašná urážka přírody, párů bojujících s problémy s plodností, mého nenarozeného dítěte. Dokonce i praktická lékařka, když jsem jí se slzami v očích vyprávěla o svém překvapivém těhotenství, mi rázně odpověděla, že je to „šťastné překvapení“, jako by jiná reakce byla nemyslitelná.

Naštěstí se teď cítím úplně jinak. Těším se na setkání se svým miminkem a cítím, jak naše pouto roste s každým kopnutím. Pomohl mi rozhovor s maminkou – protože je starší a moudřejší než já, dokázala mě upozornit na marnost životních plánů („Ohlédneš se zpátky a uvědomíš si, že se to stalo přesně v pravý čas“) a na to, že až mi bude padesát, budu snad zase moci cestovat po světě („Neužívej si všechnu zábavu, než budeš mít děti, jinak se nemáš na co těšit“). Pomohlo mi zjištění, že několik kamarádek je také těhotných, což potlačilo mé obavy z izolace. A především první dva snímky změnily můj postoj k tomu malému životu ve mně – už to nebyla hrozba ani problém, ale krásná holčička, která zívá a vrtí se a připravuje se na den, kdy se setkáme.

Je těžké přiznat si, že jste ve třiceti letech náhodou otěhotněla, a proto píšu tento článek – aby ostatní ženy věděly, že není děsivé být v šoku a že nejste hrozný člověk, když se bojíte, jak dítě ovlivní váš život. Ale doufám, že si stejně jako já uvědomíte, že tato nehoda je možná to nejlepší, co vás kdy potkalo.

Roanna

Po mučivém množství plánování jsme se rozhodli pokusit se o miminko, ale ukázalo se, že načasování nikdy není správné.

Byli jsme spolu šest let, než nás manžel požádal o ruku, půl roku jsme byli zasnoubeni a pak jsme se v roce 2016 šťastně vzali. Téměř okamžitě poté následovala otázka: „Kdy budeme mít dítě?“

Vždycky jsem si přála mít minimálně dva roky jen manželství. Rozhodla jsem se tak dlouho předtím, než jsem potkala svého manžela, poté, co jsem se inspirovala svými rodiči, jak jsou i po více než 30 letech manželství stále zamilovaní a jak ani v hlubinách rodičovství neztratili identitu manželského páru, který se navzájem zbožňuje.

Já jsem se však také chtěla ujistit, že mohu mít děti v poměrně klidném tempu, ne že budu mít první a pak se budu snažit super rychle znovu otěhotnět. Já a moje sestra jsme od sebe vzdálené pět let a líbilo se mi vyrůstat s někým v tak odlišném věku a fázi, skoro to znamenalo, že se rodiče mohli opravdu věnovat každému z nás.

Vyvážit tyto dvě priority proti rytmu mých biologických hodin byl nelehký úkol. Měli jsme dost času být sami sebou? Měl základ, který jsme položili naší vlastní malé rodině, dost času, aby se usadil a posílil, než se k němu přidají děti? Byli jsme ve všech vzdálených zemích, kam jsme se chtěli podívat? Pokud to necháme na později, jen si tím ztížíme početí?

Na konec roku 2018 jsme měli naplánovanou cestu do New Yorku a rozhodli jsme se, že to bude náš mezní bod. Bylo by mi 28 let, což je sice podle londýnských profesních standardů dost mladý věk na to, abyste pocítili plnou tíhu své klesající plodnosti. Vmáčkli jsme do toho co nejvíce výletů, které tomu předcházely, od pěší turistiky v Patagonii po safari v Keni, a pak, po dvou týdnech strávených v New Yorku, jsme dosáhli dohodnutého bodu, kdy jsme se pokusili otěhotnět. Až na to, že jsme se teď rozhodli přestěhovat – poměrně drastické stěhování z Londýna na venkov – a poslední věc, kterou jsem chtěla dělat, bylo pokoušet se o dítě.

A tak se měsíce táhly a táhly, jak jsme prožívali nejdelší a nejstresovější koupi domu, jakou člověk zná (čtenářko, nakonec to trvalo přes 12 měsíců), a zatímco část mého já byla nadšená – více času na pití Martini -, já jsem se také trápila a přemýšlela, jestli čím déle budeme protahovat mou plodnost, tím těžší to bude a kolik dalších věcí se může objevit, aby nás od snažení odradilo na ještě delší dobu?

Zkrátka jsem přemýšlela o tom, jestli děláme správnou věc, nebo jestli bychom si měli pospíšit a snažit se otěhotnět každý den. Alespoň jednou.

Nakonec jsme si v březnu upřímně promluvili o všech důvodech, proč se o miminko nesnažíme, např. že nejsme finančně v pohodě, podnikáme nesmírně stresující stěhování, manžel se uchází o novou práci – seznam pokračoval. Pak můj manžel poukázal na to, že jediný důvod, proč se nesnažíme, je strach.

To byla odvážná pravda, kterou jsem potřebovala slyšet. Odmítám, aby o mém životě rozhodoval strach, chci, aby se můj život vyznačoval odvahou a skoky víry, ne strachem. A tak jsme to té noci začali zkoušet.

V nečekaném zvratu super plodnosti jsem otěhotněla během týdne (viním z toho užívání přírodních cyklů několik let předtím).

Do nového domu jsme se přestěhovali v srpnu, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Naše první dítě se tu (doufejme) narodí, obklopené kartonovými krabicemi, vážně retro záclonami a některými pochybnými volbami barev, ale víte co? Když už jsem tady, nechtěla bych to jinak.

Začala jsem cítit, jak se naše miminko hýbe a kope, jak si objednávám vzorky barev a zvykám si na nové dojíždění, líbilo se mi, jak mě manžel pozoruje o něco blíž a křičí pokaždé, když se snažím zvednout nějakou krabici. Jak mé tělo rostlo a uvolňovalo se ve své nové roli, tak jsem se pomalu uvolňovala i já.

Ne, nemáme žádné peníze, ano, ve zdi dětského pokoje jsou momentálně díry a v podlaze chybí několik prken a ano, zabezpečit toto staveniště proti miminku bude nemožné. Ale uvědomila jsem si, že stát se matkou neznamená vytvořit si dokonalý život, do kterého přivedu dítě, je to prostě odvážné rozhodnutí milovat někoho jiného víc než sebe po zbytek života, a čtenáři, na to jsem tak připravená.

Toto jsou jen dva z mnoha příběhů o mateřství a cestě k němu. V příštích měsících se budeme zabývat mnoha dalšími pohledy. Pokud máte nějaký příběh, o který byste se chtěli podělit, ozvěte se.

Líbí se vám tento článek? Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a získejte další články, jako je tento, přímo do své e-mailové schránky.

PŘIHLÁSIT SE

.