Původní verze tohoto článku byla zveřejněna na webu Timbuktu Travel.
Co způsobí, že se milion pakoňů najednou zvedne a dá se do pohybu?
Co je tím smyslem, který je přiměje sebrat energii a vydat se na tisícikilometrový pochod – nějak vědí, že je to správná věc?“
Je polovina března v severní Tanzanii a tisíce zvířat se spokojeně prohánějí po zvlněných pláních Serengeti. Samice pakoňů právě vypustila mláďata v nádherné ukázce nového života, kdy se mláďata potácejí a potácejí na nohy a během několika minut jsou na nohou. Potravy je stále dost a život pakoňů musí vypadat docela idylicky.
A přesto jeden, dva nebo možná několik stovek pakoňů cítí něco ve vzduchu.
Z nějakého důvodu se několik zvířat rozhodne dát do pohybu. Prostě se zvednou a jdou a zbytek je začne následovat.
Jen tak: začalo největší suchozemské stěhování savců na Zemi; velká migrace pakoňů.
Je to putování, cesta tam a zpět, dlouhá asi 1000 kilometrů, přes dvě země (Tanzanii a Keňu), přes pláně, kde na ně čekají predátoři – lvi, gepardi a leopardi -, přes kopce a řeky, kde čekají krokodýli; boj s nemocemi, hladem, žízní a únavou; cestou zahyne asi 250 000 zvířat.
Přes všechnu tu vřavu, která je čeká, bez přestání jdou.
Proč to dělají?
Proč, když většina pakoňů v Africe nemigruje, riskují zvířata v ekosystémech Mara/Serengeti vše při jedné šílené cestě?
Nikdo z vědců ani přírodovědců zatím nedokázal na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Existují však určité teorie.
Studie využívající letecké fotografie ukazují pozoruhodnou úroveň organizace struktury stád pakoňů, když se dají do pohybu. Skupiny vykazují zvlněné čelo, které se hadovitě rozbíhá jako hlava roje. Tato úžasná struktura nemůže být patrná pro každého jednotlivého pakoně, což znamená, že mezi zvířaty probíhá určitý stupeň rozhodování. Projevuje se zde nějaký druh vedení; možná forma komunikace, o které zatím nevíme?“
Někteří vědci se domnívají, že pakoně jsou motivováni chemií trávy. Stáda přitahuje vyšší obsah fosforu a dusíku, který se mění v závislosti na deštích. Možná se tedy pakoně pouze řídí svou chutí.
Může to být prostě instinkt. Fosilní důkazy naznačují, že pakoně se po pláních východní Afriky potulují již více než milion let. Stejně jako jim tělo napovídá, aby utekli, když se z trávy objeví lev, možná se instinkt migrovat zakódoval do DNA zvířat během mnoha let evoluce.
Možná to prostě vědí – a tak prostě jdou.
Ať už je důvod jakýkoli, více než 1,5 milionu zvířat se vydává na cestu, která nepochybně způsobí smrt mnoha z nich, ale také přinese život mnoha dalším zvířatům, která následují deště a hledají zelená pole bohatá na živiny, jež uživí další generace.
A tak se vydávají vpřed.
Je polovina července a stáda putují po peřinových pláních Serengeti už více než tři měsíce.
Zvířata jsou unavená, hladová a tisíce jich přišly o život kvůli predátorům, nemocem a únavě. V této fázi cesty si pakoně pravděpodobně říkají, co to vlastně udělali; a proč by proboha měli pokračovat.
Ale než to bude snazší, bude to ještě těžší.
Než se dostanou na bujné pastviny Masai Mara, musí překonat poslední překážku – řeky.
Tisícihlavé davy zvířat se shromažďují na březích velkých řek Grumeti a Mara a čekají. Sbírají odvahu, energii a motivaci. Zdá se, že to nikdy nedokážou, jako by to pro ně byla příliš velká překážka, než aby ji překonala. Ale stejným nepopsatelným způsobem, jakým toto putování před čtyřmi měsíci začalo, udělá jeden odvážný pakůň první krok – první skok. Vrhají se do řeky jako mravenci, skáčou, bečí, volají – crescendo adrenalinu a instinktu.
Jedna zajímavá studie přirovnala přechod pakoňů k jistému druhu „inteligence hejna“. Zvenčí se zdá, že přechody jsou zběsilé a nevypočítané – téměř jako hromadná sebevražda – ale zvířata ve skutečnosti systematicky zkoumají a překonávají překážku jako jeden celek – neboli hejno.
Je téměř říjen a většina hlučícího stáda se dostala přes řeky Grumeti a Mara.
Unavená a vyděšená se shromažďují na rozlehlých kobercových pláních Masai Mara, kde se až k obzoru rozprostírá nová, na živiny bohatá tráva. Zvířata si tu musí připadat jako v nebi.
Přijeli.
Po tak dlouhé cestě se dá předpokládat, že by pakoně mohli počkat a vychutnat si kořist ze svého putování. Nebo možná jen na chvíli zůstanou.
Ale s počátkem listopadu se v dálce stahují bouřková mračna a pakoně očichávají vzduch, kopou do země a burcují.
Obkrouží východní okraj Mary, ještě jednou se odváží překonat mohutnou řeku Maru a pak se vydají zpět na poslední rovinku své cesty. Putují přes západní Loliondo a oblast Lobo v Národním parku Serengeti a vracejí se k zeleným výhonkům, které následují po deštích na krátkostébelných pláních jižního Serengeti.
Je prosinec a unavená stáda přicházejí na jih Serengeti po svém celoročním epickém putování.
Matky pakoňů mají těžká březí břicha, a jakmile se usadí, mláďata padají na čerstvou trávu. Během několika minut se mláďata s křivýma nohama postaví na nohy a nějakým způsobem vycítí, že musí být brzy silná a samostatná.
Proč?
Číhají na ně dravci a mláďata vědí, že mají před sebou dlouhou cestu.