V polovině sedmdesátých let pracoval George Clinton se svou skupinou Funkadelic ve studiu v Los Angeles na nové písni „Get Off Your Ass and Jam“. Funkadelic byla v té době v podstatě psychedelicko-rocková kapela, která rozebírala soulové balady, a její těžké, rozverné jamování působilo jako zkouška odolnosti. Pokud jste je zvládli, okusili jste skutečnou svobodu. Muzikanti si zrovna dávali pauzu, když se podle Clintona na session zatoulal běloch – pravděpodobně „závislák na fetu“, jak vzpomíná ve svých pamětech z roku 2014 „Brothas Be, Yo Like George, Ain’t That Funkin‘ Kinda Hard on You?“. Ten kluk se zeptal, jestli mu dají pětadvacet dolarů za kytarové sólo. Clinton byl dostatečně vyveden z míry a souhlasil. Hrál, „jako by byl posedlý“, napsal Clinton. Kluk vystříkal blouznivé, ječivé sólo po celé skladbě a pak odešel i s penězi, aby o něm už nikdy nikdo neslyšel, s výjimkou několika minut na albu Funkadelic „Let’s Take It to the Stage“ z roku 1975.
Clinton měl vždy bezproblémový vztah k papírování. Ve skupině Funkadelic a jejím alter egu Parliament, běžně společně označovaných jako P-Funk, hrálo více než sto sedmdesát lidí. A to nepočítáme asi dvacet kapel, které se od jádra oddělily. Skutečný příběh sóla ve skladbě „Get Off Your Ass“ se ztratil v čase a možná i ve splavu drog. (Ten kluk nebyl ve studiu jediný, koho přitahovaly změněné stavy mysli). Ale anekdota vystihuje něco podstatného o cestě, kterou Clinton razil pro své kapely. Spojení psychedelie v P-Funku a agresivní, mručivé funkové hudby se začalo jevit jako životní styl, jako pohled na svět. Každý je vítán.
Clinton vyrůstal v Plainfieldu v New Jersey, kde tíhl k veselým harmoniím doo-wopu. Jako teenager založil vlastní kapelu Parliaments a počátkem šedesátých let skupina odjela do Detroitu na konkurz do vydavatelství Motown. Motown byl sice známý svými individuálními hvězdami, jako byli Smokey Robinson a Stevie Wonder, ale byl to kolektivní podnik, který fungoval jako montážní linka. V prvních letech existence Parliaments Clinton usoudil, že to je to, co musí dělat, a tak členové poslušně synchronizovali své taneční kroky, pilovali harmonii a nosili stejné obleky. Motown skupinu odmítl, ale najal Clintona jako autora písní, producenta a aranžéra. Byl to nenápadný člověk, kterému stačila zákulisní sláva.
V roce 1967 vydali Parliaments skladbu „(I Just Wanna) Testify“ u Revilotu, jednoho z mnoha detroitských nezávislých soulových labelů. „Testify“, košaté přiblížení komponovaného swingu Motownu, bylo prvním hitem skupiny. Úspěch však kapelu rozladil. Členové neměli pocit, že zapadají mezi své čistotné kolegy. Přitahoval je zvuk Motownu, ten pocit bezstarostné, kompaktní dokonalosti. Líbilo se jim ale také tupé uvolnění rockové hudby, zejména způsob, jakým Jimi Hendrix rozezpíval kvílivou zpětnou vazbu zesilovače. Uvolnili si kravaty a rozhodli se, že je v pořádku nechat si narůst vlasy. Clinton si uvědomil, že lze hrát soul a gospel v kalném tempu heavy rocku, a přejmenoval Parliaments – kteří uvízli v nepřehledném sporu o smlouvu – na Funkadelic.
Jednoho dne při sledování kreslených filmů Clintona napadlo, že pro kapelu je mnohem zajímavější maskovat se za postavičky než být sami sebou. Lidé stárnou, ale dobrá postava může žít věčně. I když se rozdělení osobností Parliament a Funkadelic vyvinulo ze smluvních komplikací, obnažilo důležitost persón. Na počátku sedmdesátých let Funkadelic zapadli do detroitské rockové scény a vyrovnali se kvílivé anarchii proto-punkových kapel jako MC5 a Stooges. Členové kapely se začali oblékat do kostýmů: plenek, skafandrů, uniforem bojových umění, kouzelnických rouch. Písně a obaly alb P-Funku vykreslovaly rozšířený, převážně černý vesmír hrdinů a padouchů. Pokud jste se podřídili jejich hudbě, vždycky se pro vás našlo místo na Svaté mateřské lodi. Pokud jste tam jen stáli se založenýma rukama, byli jste nejspíš na dně se sirem Nosem D’Voidoffunkem, zabijákem, který slibuje, že „nikdy nebude tančit“.
Zpočátku nebylo lepší teze pro vlněnou, acidovou hudbu raných Funkadelic než název jejich alba z roku 1970 „Free Your Mind… and Your Ass Will Follow“. V polovině sedmdesátých let, kdy se hudebníci přiklonili ke své identitě funkových proselytů z Parliament, mohl být tento název obrácený: chtěli, abyste následovali jejich groovy do vyššího stavu vědomí. Své záměry dávali Parliament najevo až nepříjemně otevřeně. Ve spoustě hudby je basa éterickou přítomností, která si vynucuje páteř skladby způsobem, který cítíte, ale málokdy posloucháte. Přesto Parliament postavili celé skladby na kvákavých linkách, smyslném vrčení a mohutných úderech baskytaristy Bootsyho Collinse. Páteř je přece spojena se zadní částí těla.